Josef Zvěřina

Narodil se na Českomoravské vysočině, rodina se ale brzy přestěhovala do Vídně, kde otec Josef Zvěřina pracoval jako strojní zámečník, jeho matka se za svobodna jmenovala Marie Vedralová[2]. Roku 1918 se vrátil s rodiči do Stříteže a na studium dlouho neměl pomyšlení. Na doporučení místního faráře se nakonec přece odhodlal ke studiu a shodou okolností se dostal 1924 do Prahy. V roce 1932 maturoval na Arcibiskupském gymnáziu. Poté byl poslán do římské papežské koleje Nepomucenum a studoval teologii a filosofii v Ateneu na Papežské lateránské univerzitě. Na kněze byl vysvěcen 11. července 1937 v Římě a rok tam byl představeným české koleje. 1938 se vrátil do vlasti a byl kaplanem nejprve v tehdejším Falknově (Sokolov), kde zažil národnostní napětí i nenávist, naposledy u svatého Mikuláše na Malé Straně v Praze. Po zrušení českých vysokých škol v roce 1939 přednášel na náhradním teologickém učilišti, pro protiněmecký postoj byl však v letech 1942 až 1943 13 měsíců internován v Zásmukách.

Po válce nastoupil na obnovenou teologickou fakultu Univerzity Karlovy (spolu s Alexandrem Heidlerem) jako asistent prof. J. Cibulky pro obor křesťanská archeologie a dějiny umění. Jeho zájem sice směřoval k dogmatice, ale tu mu na fakultě nebylo dopřáno přednášet. Nebyl pro něj však problém věnovat se jakéhokoliv oboru. Během ročního studijního pobytu v Paříži (École des Hautes Etudes, Institut d'Art et d'Archéologie, École des Chartes, École du Louvre) v letech 1946–1947 stihl sepsat disertaci o románských freskách v kostele sv. Mikuláše v západofrancouzském Tavantu (département Indre-et-Loire), která byla pochvalně přijata na mezinárodním fóru. Doktorát získal na Karlově univerzitě v Praze.[3]

Po zrušení teologických učilišť v roce 1950 byl povolán na vojenské cvičení, kde 13 měsíců manuálně pracoval v útvarech PTP. Začátkem roku 1952 byl spolu s dalšími třiceti katolíky zatčen a odsouzen na 22 let vězení, konfiskaci veškerého majetku a odnětí občanských práv.[2] Vrátil se až po téměř čtrnácti letech v roce 1965, propuštěn na podmínku, v tu dobu byl vězněn ve Valdicích.[2] Prošel několika manuálními zaměstnáními (topič, prodavač, skladník), přesto i v této těžké době sloužil jako teolog v podzemní církvi. V letech 1967–1969 byl zaměstnán jako správce depozitáře Národní galerie. V roce 1969 nastoupil na bohosloveckou fakultu v Litoměřicích pro obor Teologie svátostí a křesťanská archeologie jako asistent, později docent, ale už roku 1970 musel z fakulty odejít. Poté vykonával duchovní správu na faře v Praskolesích u Zdic, kde si však získal takovou vážnost, že se znelíbil úřadům a v roce 1974 byl zbaven státního souhlasu k výkonu duchovní činnosti a musel odejít do důchodu. Bydlel v Praze Košířích na Malvazinkách a věnoval se výuce i duchovnímu vedení řeholnic a studentů, kteří se připravovali na kněžství. Roku 1988 mu byl udělen čestný doktorát teologie na univerzitě v Tübingen.

Jako jeden z prvních podepsal Chartu 77 a spolupracoval s disidenty, kteří později zaujímali vysoká místa ve státní správě. O jeho aktuální statě byl i velký zájem v cizině, kde publikoval v mnoha odborných časopisech, a několik jeho prací vyšlo v překladu i knižně. Postupně si získal důvěru pražského arcibiskupa kardinála Tomáška a stal se jeho rádcem. Spolu s Otou Mádrem vydával časopis Teologické texty.[2]

V listopadu 1989 navštěvoval stávkující studenty a často hovořil na pozvání v terénu. V sobotu 25. listopadu 1989 vystoupil také na zcela zaplněné letenské pláni. Když si bohoslovci v Litoměřicích prosadili personální změny, vrátil se tam jako profesor a děkan, a to s náročným úkolem zprostředkovat studium teologie i zájemcům mimo seminář. V této souvislosti založil také Českou křesťanskou akademii a stal se jejím prvním předsedou. Velmi se sblížil s papežem Janem Pavlem II., s nímž se setkal v Krakově a později v Itálii. V Itálii 18. srpna 1990 také při koupání v moři náhle zemřel. Nemohl tak uskutečnit svůj záměr vyučovat v Ústavu dějin křesťanského umění znovu založené katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy.

Josef Zvěřina je pochován v západní (řeholní) části Vyšehradského hřbitova, v jednom hrobě se svými přáteli a spolubratry, spirituálem Václavem Matějem Vlnařem, Janem Rosůlkem, jeho sestrou Marií Rosůlkovou a řeholními sestrami řádu sv.Voršily.[4]

V prosinci 1990 byl plně rehabilitován.[2]