Josef Mareš

Navštěvoval základní školy v Heralticích a Okříškách, pak v letech 1901–1905 německé gymnázium ve Znojmě. Poté šel studovat na Právnickou fakultu Vídeňské univerzity, odkud přešel na Univerzitu Karlovu v Praze, kde získal v roce 1914 titul doktor práv. Během první světové války narukoval na balkánskou frontu, odkud se po zranění vrátil.[2]

Už před válkou byl aktivní v českém menšinovém hnutí ve Znojmě.[3] Po skončení války se začal věnovat politice. Jako člen ČSSD stál 30. října 1918 u zrodu národního výboru ve Znojmě. V lednu 1919 se pak stal členem městské rady a 23. června 1920 byl zvolen starostou Znojma a stal se tak prvním etnickým Čechem v této funkci. Tím byl zvolen znovu v letech 1924 a 1929.[4] Ač stoupenec národnostní politiky,[2] potýkal se Mareš ve funkci starosty jazykově smíšeného města s konflikty se znojemskými Němci. Při sčítání lidu 1921 prý prosazoval, aby kdokoli, kdo vzešel z české matky nebo českého otce byl považován za Čecha, což ve Znojmě s četnými smíšenými manželstvími působilo problém. Byl také obviňován z potlačování německého školství. Jako starosta Znojma prosazoval výstavbu sociálních bytů, které vyrostly v dnešním Marešově a v Jarošově ulici.[4] V roce 1935 již ve volbách zvítězila SdP. České strany spolu s německou sociální demokracií uzavřely koalici, ale kvůli odporu opozice se Mareš již nestal starostou Znojma. Tím byl po dlouhých jednáních zvolen další sociální demokrat Valentin Skurský.[5] Kromě starostenského postu byl Mareš i vrchním ředitelem městské spořitelny, místopředsedou správní rady Jihomoravské banky a členem správní rady Brněnské banky.[3]

Za první republiky patřil mezi významné funkcionáře sociálně demokratické strany na jižní Moravě. V letech 1924–1938 působil jako člen ústředního výkonného výboru strany.[3]

V parlamentních volbách v roce 1929 získal za sociální demokraty poslanecké křeslo v Národním shromáždění. Mandát obhájil v parlamentních volbách v roce 1935. Poslanecký post si oficiálně podržel do zániku parlamentu roku 1939,[6] přičemž krátce předtím ještě v prosinci 1938 přestoupil do nově vzniklé Národní strany práce.[7]

V letech 1928–1938 byl také členem Moravskoslezského zemského zastupitelstva a zemského výboru moravskoslezského.[3]

Podle údajů z roku 1935 byl profesí advokátem a starostou města Znojmo.[8] Od roku 1919 byl samostatným advokátem ve Znojmě.[3]

Po obsazení Znojma v důsledku mnichovské dohody odešel do Brna a Jihlavy, kde pracoval jako advokát. Celkem třikrát byl zatčen gestapem – nejdříve v červnu 1939 na tři měsíce, pak v srpnu 1941 na měsíc. Potřetí byl zatčen 28. srpna 1944 a převezen do Malé pevnosti koncentračního tábora v Terezíně, kde 12. dubna 1945 zemřel.[2][3]

V dubnu 1925 se oženil s Aloisií Šaškovou. Páru se v roce 1932 narodil syn Ivo.[2] [3]