Josef Štafl

Josef chodil do měšťanské školy. Jak bylo v té době zvykem v necelých čtrnácti letech nastoupil do učení ke svému strýci cukráři Františku Štaflovi ve Veltrusích.

Mladý cukrář Josef Štafl v lázních Bohdaneč

Praxi po vyučení započal v Chomutově u německého cukráře Karla Handmülera a pak přecházel k dalším cukrářům, aby získal praktické profesní zkušenostri.

Jezdil často nakupovat suroviny, kde se seznámil s Bohumilem Hlavsou[2] vydavatelem Cukrářských listů. Byl zaměstnán v prestižních závodech v Poděbradech, v Praze, v lázních Bohdaneč u Pardubic, i v restauraci hotelu Carlton v Bratislavě. Mnohdy tvrdě pracoval v nepřetržitém provozu.

Před cukrárnou v Olomouci s dělníky

Josef Štafl jako cukrářský tovaryš

Dne 29. března 1933 se oženil s Františkou Burešovou. Brzy se jim narodil syn. To již pracoval v Praze a snažil se otevřít vlastní cukrárnu.

V tehdejší Praze bylo okolo 725 cukrářských živností. Konkurence v té době byla veliká. Někteří významní cukráři jako Antonín Berger[3], František Myšák[4], Karel Juliš[5] měli již své prosperující firmy se zákazníky z tuzemska i z ciziny. S cukrárnou byla většinou i kavárna. Ostatní cukráři se snažili podle jejich vzoru zlepšovat své provozovny a cukrárny, čímž se kultivoval a rozvíjel celý obor. Když vypukla hospodářské krize, negativně ovlivnila také rozvoj cukrářského řemesla. Mnoho cukrářských živností v té době muselo svou činnost ukončit. Otevřít si vlastní závod v Praze na Vinohradech se v této době Josefu Štaflovi nepodařilo. Východiskem byla nabídka z Olomouce, že tam je možno získat dílenské prostory, krám i bytové zázemí. Nabídku přijali a přestěhovali se do Olomouce.

V Olomouci otevřel Josef Štafl vlastní cukrárnu s vlastní cukrářskou výrobou. Také v Olomouci byla velká konkurence. Ve městě bylo množství cukrářských velkozávodů i menších cukrářských živností. Při svých zkušenostech a navzdory konkurenci Josef Štafl rozjel výrobu a zboží šlo dobře na odbyt. Dílnu vybavil výkonnými stroji a postupně začal přijímat učně i dělníky a rozšiřovat výrobu. Firma prosperovala díky jeho píli, pracovitosti a důrazu na kvalitu vyráběného zboží. Také díky obchodním schopnostem. Kromě cukrářské živnosti a dělil své zájmy mezi rodinu a sport. Rodina mu poskytovala bezpečné zázemí a její členové podle svých možností museli pomáhat. Ve sportu podporoval fotbalový klub SK. Hodolany[6] a byl léta jeho čestným předsedou. Osobně se přátelil s olomouckým cukrářem Jaroslavem Dejmalem[7], exportérem do zahraničí a vítězem mezinárodních soutěží, který byl také členem olomouckého Sokola. Jaroslav Dejmal mu byl vzorem a přítelem. Kromě sportu zastával Josef Štafl funkce též v profesním sdružení Společenstva cukrářů v Olomouci a několik let byl starostou[8].

Konec války se blížil. Německá vojska zejména na Ostravsku i Olomoucku sváděla boje s osvoboditelskými jednotkami. Jednalo o území s rozvinutým průmyslem a také těžební oblast. Němci dostali příkaz od Hitlera praktikovat taktiku "spálené země". Při ústupu ničit objekty i závody, aby byl postup osvobozeneckých jednotek co nejvíce zpomalen. Proto byl podminován a připraven k odstřelu i "Hodolanský most", přemosťující u Olomouckého nádraží železniční trať. Jak byl Josef Štafl vychováván postavil se nepřátelům. Střelbou ze svého bytu blízko hlavního nádraží spolu s kamarádem donutili přesilu německých vojáků k ústupu. Most se jim podařilo před destrukcí zachránit. Železniční trať i silniční komunikace zůstala neporušená a osvoboditelům k dispozici. V té době měl cukrář Josef Štafl již tři malé děti.

Po dvaceti letech od znárodnění potravinářského průmyslu vystoupil Josef Štafl v roce 1968 s kvalifikovanou kritikou zaběhlých zlořádů v oboru, kritikou zastaralého strojního i technologického zařízení provozoven, kde většina strojů pocházela ještě ze znárodněného majetku živnostníků. Kritizoval nízké platové tarify pracovníků a zanedbání náboru nových pracovníků do oboru. Vedoucí pracovníci cukrařině vysloveně škodili a považovali tuto práci spíše za kapitalistický přežitek, který se neslučuje se zájmy dělnické třídy. Politika byla nadřazená všemu. Cukrařina byla mužským řemeslem. Těžkou mužskou práci, musely nyní vykonávat ženy a muži museli z oboru odejít do průmyslu. Proto se mnohé z žen, které již získaly praktické cukrářské zkušenosti po otěhotnění na svá místa nevracely, ale hledaly si lehčí práci. Kritizoval platové tarify v oboru, které neodpovídaly náročné práci. Uvolnění politických poměrů bylo jen přechodné. Po příchodu okupačních vojsk pěti armád a následné normalizaci se vše rychle vrátilo do starých kolejí. Přes nepříznivou situaci cukrářská výrobna pod vedením Josefa Štafla získala mnohá vítězství v soutěžích kvality. Jeho nároky byly přísné, ale dobrou práci dokázal ocenit a vybojovat spravedlivé finanční ohodnocení.

Po odchodu Josefa Štafla do starobního důchodu ho doma často navštěvovali bývalí kolegové, aby mu sdělili co nového se v oboru děje. Obraceli se na něho s radami, aby využili jeho odborné znalosti a zkušenosti. Josef Štafl nikdy neztratil o svůj cukrářský obor zájem, vždy dbal o jeho povznesení a rozvoj.

Po ukončení vlády jedné strany zdravotní stav i stáří nedovolily Josefu Štaflovi pustit se znovu do podnikání, proto alespoň radami zkušeného mistra cukráře pomáhal mladším cukrářům, kteří se pokoušeli znovu obnovit restituované cukrářské závody. Některým se obnova podařila, někteří úspěšní nebyli.

Josef Štafl s manželkou zásobují sladkostmi stávkující studenty v roce 1989

Proto v listopadu 1995 vystoupil v Kroměříži na sjezdu Společenstva cukrářů, zhodnotil co je třeba pro cukrářské řemeslo udělat. Vyznal se z celoživotní lásky ke svému oboru a jeho důležitému poslání ve společnosti. Připomněl nutnost poctivé práce ku prospěchu všech. Je zapotřebí vyrábět cukrářské výrobky levně, energeticky šetrně, aby byla jejich prodejnost zaručena. Při zachování nejvyšší kvality, dodržovat hygienické požadavky norem. Chránit také životní prostředí.

Zástupci cukrářů přišli přát Josefu Štaflovi k 90. narozeninám