Jiří Brožek

Během svého mládí v rodné Roudnici docházel do hodin houslí k Vladimíru Klárovi, jenž ve městě vytvořil ochotnický operní soubor. Přestože se tomuto oboru v budoucnosti již nikdy nevěnoval, zůstala pro něj vážná hudba důležitým zdrojem inspirace.[1] Silně jej ovlivnila i činnost tehdejšího ředitele roudnické galerie Miloše Saxla. Po studiu zeměměřičství[1][2] byl přijat na pražskou FAMU, kde v letech 1967–1973 pode vedením filmového avantgardisty Jana „Fajfky“ Kučery (žáka Jana Mukařovského) vystudoval obor střihová skladba a režie.[3] V této době vrcholila Československá nová vlna, na škole vyučoval Milan Kundera a mezi Brožkovými spolužáky se rodila v rámci Černé vlny jugoslávského filmu generace tzv. Pražské školy (Lordan Zafranović, Emir Kusturica, Goran Paskaljević, Rajko Grlić). V roce 1973 nastoupil do Filmového studia Barrandov, kde působil až do roku 1993. Střihačka Jiřina Lukešová, které asistoval na filmech Televize v Bublicích aneb Bublice v televizi (1974) a Na samotě u lesa (1976), jej po svém odchodu do důchodu doporučila jako svého nástupce režisérům Jiřímu Menzelovi a Jaroslavu Papouškovi. Od roku 1976 už Brožek působí jako samostatný střihač, kdy jeho prvním filmem byla komedie Jaroslava Papouška Konečně si rozumíme.

Za svou kariéru sestříhal Jiří Brožek více než 100 celovečerních filmů, desítky televizních inscenací a řadu televizních seriálů. V barrandovské střižně mu prošly pod rukama filmové pásy s díly starší generace režisérů, jako byli Ladislav Smoljak (Kulový blesk, Vrchní, prchni!, Jára Cimrman ležící, spící, Nejistá sezóna), Karel Kachyňa (Zlatí úhoři, Lásky mezi kapkami deště, Pozor, vizita!, Smrt krásných srnců), Jiří Menzel (Postřižiny, Slavnosti sněženek, Vesničko má středisková), Věra Chytilová (Panelstory, Kalamita, Vlčí bouda) nebo Dušan Klein (Jak svět přichází o básníky, Dobří holubi se vracejí, Vážení přátelé, ano), stejně jako těch mladších, jako byli Jaroslav Soukup (Záchvěv strachu, Pěsti ve tmě), Karel Smyczek (Sněženky a machři, Krajina s nábytkem) nebo Tomáš Vorel (Pražská 5, Kouř). V tomto období bydlel na Malé Straně, kde jej ve svých dílech několikrát zachytil fotograf Stanislav Tůma. V 80. letech Jiřího Brožka právě kvůli kontaktům s režimu nepohodlnými umělci sledovala StB v akci pod krycím názvem ČAS I (arch. č. SL-1087 MV).

Po odchodu z Barrandova navázal od 90. let spolupráci s Vladimírem Michálkem (Je třeba zabít Sekala, Anděl Exit, Babí léto), Petrem Nikolaevem (…a bude hůř) nebo Martinem Šulíkem (Klíč k určování trpaslíků, Sluneční stát, Cigán). Se Šulíkem a historikem Janem Lukešem vytvořil projekt mapující československou kinematografii 60. let Zlatá šedesátá. S Václavem Havlem připravil jeho filmový debut Odcházení. Ze spolupráce s dalšími tvůrci lze uvést filmy Člověk proti zkáze, Něžný barbar, Svědek umírajícího času nebo Vracenky.

Jiří Brožek sestříhal seriály Krkonošské pohádky (s Jiřinou Lukešovou), Lekár umierajúceho času, Sanitka nebo Vlak dětství a naděje. V jeho tvorbě najdeme i experimentální filmy, divadelní záznamy nebo filmový dabing.

Je držitelem devíti ocenění Český lev (z 13 nominací)[4] za filmy Krvavý román (1993), Je třeba zabít Sekala (1998), Anděl Exit (2000), Nuda v Brně (2003), Sluneční stát (2005), Hezké chvilky bez záruky (2006), …a bude hůř (2007), Odcházení (2011) a Špína (2017), dvakrát (ze 4 nominací) získal slovenskou filmovou cenu Slnko v sieti za Sluneční stát (2006) a Cigán (2012) a na 2. ročníku festivalu Československé filmové veselohry v Novém Městě nad Metují mu bylo uděleno ze strany Studia mladých Československého rozhlasu Čestné uznání za střih Panelstory (1980).[5] Je členem České filmové a televizní akademie (ČFTA)[6] a čestným členem Slovenské filmové a televizní akademie (SFTA).[7]

Má tři děti (Marek, Jiří, Rozálie) a dvě vnoučata (Edgar, Marlene).