Příliš hlučná samota

Celý příběh je vyprávěn v první osobě Hanťou, hlavní postavou celého díla. Hanťa je vylíčen jako druh lenocha a poustevníka, byť s encyklopedickým literárním poznáním. Hanťa používá metaforický jazyk a neskutečné popisy a velká část knihy se zabývá pouze jeho vnitřními myšlenkami, protože vzpomíná a medituje na výstřední množství znalostí, které během let získal. Vyvolává příběhy ze své minulosti a představuje si události rozmarných scénářů. Uvažuje o poselstvích obrovského počtu intelektuálů, které studoval. Román je živou symbolikou. Má však přitom jednoduchý, ale temný děj.

„Už třicet pět let jsem byl v papírovém deníku a je to můj milostný příběh,“ říká Hanťa v úvodním řádku knihy. Dále popisuje své metody práce a využití své práce k „záchraně“ neuvěřitelného počtu knih pro čtení a uložení ve svém domě.

Hlavním tématem příliš hlučné samoty je stálost a nehmotnost myšlenek, které se mohou po určitou dobu krásně projevit ve formě knih a slov. Dalším tématem je konflikt mezi Hanťovým jednoduchým způsobem života a novým a ambiciózním socialistickým řádem.

• Hrabalovo původní jméno pro vypravěče bylo Adam, v románu lze vidět různé paralely mezi Hantou a prvním biblickým člověkem.
• Hrabal napsal Příliš hlučnou samotu po dlouhém záchvatu nemoci a vynucené střídmosti. Tvrdil, že kniha je to, pro co dokázal žít.