Dušan Klein

Narodil se ve slovenských Michalovcích do židovské rodiny. Díky zaměstnání otce rodina nejprve dostala výjimku z transportů, v roce 1941 však hrozilo, že o výjimku přijdou[3] a začala se skrývat na statku v Nízkých Tatrách.[4] Po půl roce se s bratry začal skrýval v katolickém klášteře pro sirotky v Bratislavě, kde dostal doklady na jména Dušan Ružiak (toto křestní jméno si ponechal nastálo).[4][3] Nakonec však byli na udání prozrazeni a internování nejprve v koncentračním táboře Sereď,[3] v dubnu 1945 pak byli převezeni do Terezína,[5] kde se mu i bratry podařilo dožít konce druhé světové války.[3] Otec válku nepřežil, matka ano.[3] Do rodných Michalovců se již rodina nevrátila, žili v Ostravě a Praze.[4]

V roce 1958 byl přijat na Filmovou a televizní fakultu Akademie múzických umění (FAMU) a během studií pracoval jako asistent režie ve FS Barrandov. Jeho spolubydlícím na koleji byl Vladimír Körner.[3] Absolvoval v roce 1963. Od téhož roku do poloviny 70. let byl režisérem ve svobodném povolání a napsal několik televizních filmů.

Počátkem normalizace, kdy na Barrandově došlo k určitým personálním změnám a řada filmových režisérů byla donucena odejít, byl jedním z těch, kteří jejich místa nahradili. Od roku 1975 do roku 1991 byl režisérem zaměstnaným v barrandovských filmových studiích. V 70. letech jej zaujal žánr kriminálních, špionážních a v menší míře dobrodružných filmů. Práci televizního režiséra zcela neopustil a na začátku 80. let zaexperimentoval s konceptem „interaktivního“ televizního filmu, jehož průběh by měli diváci možnost ovlivnit pomocí telefonního hlasování.^[zdroj?!] V letech 80. v žánrech jeho filmů začaly převládat komedie a též začalo stoupat povědomí o režisérovi samotném. Největší věhlas si získal úspěšnou hexalogií „o básnících“. Po sametové revoluci věnoval část svého času televizním adaptacím literárních děl s několika návraty k detektivnímu žánru. V posledních několika letech svého života projevil zájem hostovat a přednášet na filmových školách a setkávat se s mladými a začínajícími filmaři, zatímco příležitostně točil televizní filmy nebo seriály (Strážce duší, několik epizod seriálu Ulice, …). Pedagogicky působil na FAMU, od 1. listopadu 2002 jako profesor pro obor filmové, televizní a fotografické umění a nová média – režie.

V roce 1989 byl jmenován zasloužilým umělcem. Byl ženatý, s manželkou Silverou měl dva syny.[4]