Jessika (opera)

O hudebním zpracování Shakespearova Kupce benátského uvažovali libretista i skladatel souběžně řadu let. Vrchlický napsal libreto Jessika, značně zkrácenou a lyrizovanou podobu Shakespaerova dramatu, počátkem 90. let 19. století, tedy ve stejné době jako Bouři. Bouři vzápětí zhudebnil Zdeněk Fibich, zatímco Jessiku básník neúspěšně nabízel Antonínu Dvořákovi, Karlu Kovařovicovi a Karlu Bendlovi.[1] V té době Bendl s libretem seznámil J. B. Foerstera, který měl o shakespearovská témata zájem a již roku 1885 zkomponoval lyrickou mezihru (nokturno) právě ke Kupci benátskému. Foerster tehdy odmítl. S Vrchlickým však zůstal v kontaktu – oba se setkávali v redakci Národních listů –, a to i po svém odchodu do Hamburku. Skladatel zhudebnil řadu Vrchlického básní a na jeho text napsal též melodram Amarus a Faustulus.[2][3]

Foerster se vždy zajímal o činohru, a nejvíce právě kolem roku 1900 za svého pobytu v Hamburku, kde na něj zapůsobil inovativní režisér Alfred von Berger. Pod tímto vlivem začal psát činohru Nepřemožení, komponoval scénickou hudbu k činohrám Princezna Pampeliška (1897) a Šípková Růženka (1901) a činoherní námět měla i jedna z jeho nejznámějších skladeb, orchestrální suita Cyrano z Bergeracu (1903). Současně se jednalo o nejšťastnější období jeho života, což se odrazilo v lyrické, idylické a rozmarné náladě řady Foersterových skladeb z tohoto období.[3] Proto se přišel na myšlenku napsat lyrickou komedii na známý činoherní námět a vzpomněl si na Vrchlického Jessiku.

Básník mu libreto poskytl a povolil mu provést úpravy, které skladatel považoval za vhodné, zejména škrty, se slovy „Básníkovi Evy povoluji všecko“. Odmítl však Foerstrovu žádost, aby dopsal soudní scénu, protože se obával, aby postav Porcie nezastínila Jessiku: vyzvednutí Jessiky oproti Porcii bylo totiž hlavním rysem Vrchlického úpravy.[2][4] Tato scéna navíc dává nejvíce možností k antisemitskému výkladu.

Foerster libreto zhudebnil v letech 1902-1904[2][4] a zadal ji Národnímu divadlu, kde měla premiéru 16. dubna 1905 pod vedením šéfa opery Karla Kovařovice. Byla přijata příznivě, přesvědčila však skladatele a nakonec i libretistu o nutnosti doplnění soudní scény na začátek 3. dějství. Vrchlický dodal nutný text a skladatel jej roku 1906 zhudebnil.[2][4] Karel Kovařovic se však dlouho vzpíral uvedení této scény a odkládal je, „ačkoli se jednalo o senzační a velkoryse pojatý výjev“[2]; poprvé byla v Národním divadle hrána až roku 1911 při novém nastudování opery, které Kovařovic přenechal druhému dirigentu Františku Pickovi. Vrchlického původní námitky se více méně prokázaly jako opodstatněné: postava Jessiky ustoupila poněkud do pozadí a soudní scéna se stala inscenačním problémem.[p 1]

Vrchlického libreto zpracovává Shakespearova Kupce benátského poměrně volně. Ze dvaceti scén divadelní hry škrtl český básník jedenáct, z devatenácti postav devět, přičemž princové marokánský arragonský se objevují jen jako němé postavy. Naopak doplnil četné sbory, které se přirozeně v činoherním textu nenalézají, a náladotvornou píseň gondoliéra, jakož i četné lyrické pasáže Bassania. Řada škrtnutých scén se týká Porcie, naopak byla doplněna scéna záchran Jessiky Lorenzem před rozbouřeným davem a scéna, v níž Shylok přemlouvá svou dceru k sňatku za přítele Tubala. Shylokova postava byla komicky dokreslena novou scénou počítání zlaťáků, ale též scénou smíření s Jessikou a Lorenzem na konci hry, takže Shylok může participovat na optimistickém závěru. Dramatická, ale drastická scéna soudu, jíž Shakespearova hra vrcholí, byla v první verzi zcela vypuštěna, a i když ji později Vrchlický na skladatelovo naléhání doplnil, zůstala dějově předřazena scéně hádanek v Belmontu.[5]

Celkovým cílem Vrchlického úprav bylo vytvoření lehké, hravé, galantní renesanční komedie, a to Foerster svou hudbou ještě zdůraznil.[1][5][6] Jessiku označil za komickou operu, ale je otázka, zda je tato charakteristika přiléhavá: chybí zde dějový spád charakteristický pro skutečné hudební komedie, jako jsou Mozartova Figarova svatba, Rossiniho Lazebník sevillský, Smetanova Prodaná nevěsta nebo Prokofjevovy Zásnuby v klášteře.[4][6] Zcela převažuje nádech lyrický, ať už jsou popisovány milostné příběhy postav (Lorenzo a Jessika, Bassanio a Porcie) nebo dokreslována atmosféra Benátek, ať už zasněně (píseň rybářů, píseň gondoliéra) nebo živěji (ruch na přístavišti a karneval).[6] Tento lyrismus podtrhuje i využití samostatných zpěvních čísel (nejvíce mezi Foersterovými operami), zejména milostných zpěvů a sborů, a řada orchestrálních intermezz a zastavení.[1][7][8] To však vede k určité jednotvárnosti; i velký Foersterův obdivovatel František Pala uznává, že belmontská scéna třetího dějství, ačkoli „je ponořena v kouzlo žhavých krás melodických“[7], přesto „tone v přílišném lyrismu a jeho povaha je statická“[3].

Žádná z postav opery, včetně titulní Jessiky, není ústřední ani co do podílu na ději, ani v hudebním vyjádření. Členové galantní společnosti benátských kavalírů (Bassanio, Lorenzo, Antonio) a jejich dam (Jessika, Porcie) nejsou individuálně příliš charakterizováni, povahově prokresleny jsou jen postavy Shyloka a jeho sluhy Goba, které si zachovaly něco ze Shakespearovy drastické komiky.[9] Scéna z II. dějství, v níž se Shylok loučí se svými zlaťáky, je dramaticky nejúčinnějším místem opery.[3] Tomu odpovídá i skutečnost, že pouze Shylock má skutečný výrazný příznačný motiv (tympánovou figuru); ostatní hudební motivy slouží k vystižení atmosféry scény či okamžiku spíše než k dramatickému účinku.[1][6][10]

Ve Foersterově hudbě jsou neobvyklými hudebními prvky melodram Porciina hlasatele a barkarola v 1. dějství. Jinak se v Jessice nejvíce ze všech jeho oper objevuje oblíbený volný třídobý takt (sousedská, valčík, menuet). Vzhledem k tomu, že Jessika měla premiéru v době, kdy Foerster žil ve Vídni, vyneslo mu to u kritiky obvinění z vídeňského vlivu, přestože tuto operu složil téměř zcela ještě za pobytu v Hamburku.[7]

Jessika byla po Evě druhou nejúspěšnější Foersterovou operou, i když od jejího posledního uvedení již uplynulo několik desetiletí. V Národním divadle po sobě následovalo několik inscenací, takže opera zde byla, s výjimkou druhé světové války, na repertoáru v podstatě trvale do konce skladatelova života (nastudování v letech 1905, 1911, 1920, 1928, 1934, 1947). Inscenace z roku 1947 z nich již proběhla pod názvem Kupec benátský.

Jessika byla hrána i v dalších českých divadlech, například plzeňské městské divadlo ji uvedlo roku 1906 a Národní divadlo v Brně ji uvedlo v letech 1913 a 1930. Po druhé světové válce ji uvedlo ještě divadlo v Plzni (1946) a v Olomouci (1950), v Brně se hrála ke 100. jubileu narození skladatele roku 1959. Dosud poslední inscenaci Jessiky uvedlo Národní divadlo roku 1969, ke 110 výročí skladatelova narození, opět pod názvem Kupec benátský. Lze tedy říci s Ladislavem Šípem, že ani tato druhá nejhranější Foersterova opera „na jevišti nezdomácněla“.[11]

Pouze jednou tato opera pronikla mimo české země, totiž do Slovenského národního divadla v Bratislavě (premiéra 26. října 1934). V roce 1907 byla naděje na uvedení Jessiky ve Vídni, kde skladatel v té době žil; o jejím provedení ve Dvorní opeře uvažoval její ředitel a Foersterův přítel Gustav Mahler. Tento plán zhatila smrt českého basisty Viléma Heše, původně vyhlédnutého pro roli Shyloka, a následně i Mahlerův odchod do New Yorku.[3][12]

Role benátského vévody a jeho hlasatele se vyskytují pouze v soudní scéně sepsané pro druhou verzi.

Existuje nahrávka Jessiky pořízená Československým rozhlasem v Praze roku 1949, při příležitosti skladatelových devadesátých narozenin, a rekonstruovaná roku 2005. Účinkují: (vévoda benátský) Přemysl Kočí, (Antonio) Theodor Šrubař, (Bassanio) Zdeněk Otava, (Lorenzo) Ivo Žídek, (Graziano) Ladislav Mráz, (Shylok) Karel Kalaš, (Tubal) Vladimír Jedenáctík, (Gobo) Jarolav Skácel, (Jessika) Zdena Hrnčířová, (Porcie) Věra Krilová, (soudní hlasatel) Jan Soumar, (gondoliér) Antonín Jeřábek, (hlasatel Porciin) Josef Červinka . Pěvecký sbor Čs. rozhlasu v Praze řídí Jiří Pinkas st., Symfonický orchestr pražského rozhlasu diriguje Jaroslav Vogel.[13] Tato nahrávka dosud nebyla vydána. V archivu rozhlasu existuje i její zkrácená verze s průvodními dialogy mluvenými herci.[14]

Vedle toho existuje řada rozhlasových nahrávek jednotlivých čísel opery. Z nich tři vydal Radioservis, a.s., roku 2009, tedy v roce 150. výročí skladatelova narození, na CD Josef Bohuslav Foerster: Scény z oper (CR0461-2). Jsou to Jessičina árie Juž stalo se z 2. dějství ze zmíněné celkové nahrávky, duet Lorenza a Jessiky z 3. dějství Do moře vůně v podání Zdeňka Švehly a Milady Šubrtové (1967, dirigent Josef Hrnčíř) a árie Bassania z 1. dějství Ó lásko, zdroji žití v podání Ivana Kusnjera (1987, dirigent Libor Pešek). Posledně zmíněná árie vyšla v roce 2011 i na Kusnjerově CD „Rarity české opery“ (Supraphon, SU 4074-2 611).