Nepřemožení

Námět Nepřemožených pochází z doby, kdy Josef Bohuslav Foerster žil a působil v Hamburku, kde byla angažována jeho manželka, pěvkyně Berta Foersterová. Foerster jako hudební kritik pro hamburské noviny navštěvoval často divadlo a se zvláštním zájmem divadlo Deutsches Spielhaus, které roku 1900 založil inovativní režisér Alfred von Berger.[1] Tehdy pojal myšlenku napsat činohru. Avšak brzy, již po přestěhování do Vídně roku 1903, došel k poznání, že většinu realistických postav může vytvořit činoherně, hlavní pár „věčných milenců“ by nebylo možné pouhými slovy charakterizovat podle jeho představ.[2][1] Přepracoval proto tento námět na vlastní veršované libreto, ke kterému po dokončení své 4. symfonie (1905) a soudní scény pro Jessiku začal komponovat hudbu. Pracoval na ní výjimečně dlouho a obtížně, takže operu dokončil až roku 1917. V té době prošel jeho skladatelský sloh značnou proměnou – odrážející se především v řadě písňových cyklů, které v mezidobí složil –, v jejímž důsledku se Nepřemožení a zbývající dvě Foerstery opery pojetím značně liší od trojice jeho předchozích operních děl.[3][4]

Hlavní motiv převzal skladatel ze životopisu svého bratra, malíře Viktora Foerstera, s nímž Josefa Bohuslava pojil velmi vřelý vztah. Viktor Foerster zažil osudovou a nešťastnou lásku k dívce ze šlechtické rodiny.[2][1] Hrdina Nepřemožených si ponechal jeho jméno i některé charakteristiky: prohlašuje o sobě „Jsem přítel snů a v ústraní bych nejraděj se s dílem uchýlil.“ To se shoduje s charakteristikou Viktora Foerstera, kterou skladatel zachoval ve svých pamětech.[5] V původním činoherním náčrtu byl Viktor navíc malířem a malířský prvek zůstal i v opeře, a to v podobě parodické bohémské scény na začátku 4. dějství, neboť Josef Bohuslav Foerster toto prostředí dobře znal.[6] V konečné podobě je však hlavní hrdina houslistou a skladatelem a autor do jeho výroků a postavy vložil mnoho vlastních názorů a osobních rysů.[1]

Premiéra Nepřemožených dne 19. prosince 1918 byla jednou z posledních premiér, které v Národním divadle připravil dirigent Karel Kovařovic. V roli Viktora vystoupil pohostinsky významný český tenorista Otakar Mařák. V té době byl Josef Bohuslav Foerster považován za jednoho z nejvýznamnějších žijících českých skladatelů. Nová opera se v průběhu tří let hrála dvacetkrát a převzala ji i další divadla. Její námět ze šlechtických kruhů i pateticky romantické literární i hudební zpracování však v poválečných republikánských a modernistických letech nezaujal trvale a Nepřemožení nedosáhli ohlasu Foersterových předcházejících oper. To se dosud nezměnilo; podle Ladislava Šípa mají poslední tři Foersterovy opery ušlechtilou ideu, „její dramatické vyjádření je však buď v námětu, nebo v postavách či rozvíjení konfliktů pro dnešního diváka nepřesvědčivé, ba překonané“[7], a v posledním půlstoletí se nenašlo divadlo, které by se platnost tohoto tvrzení odvážilo ověřit.

Před Nepřemoženými napsal Foerster vlastní libreto již k Evě a v této opeře na své zkušenosti navázal, zejména na formu rýmovaného, ale rytmicky rozrůzněného verše. Nebyl však v tomto případě omezován původní činoherní předlohou ani lidovým prostředím, a proto zvolil sobě vlastní slovník a způsob vyjadřování, totiž ušlechtilý, básnickým poněkud nadnesený výraz s důrazem na etické sentence.[7][8][1]

V případě Nepřemožených se vlastně nejedná o drama v pravém smyslu. Hlavní postavy méně jednají, zato v řadě více méně statických scén popisují své názory a pocity. Tuto operu lze označit za „lyrickou zpěvohru se symbolickým doslovem“.[9] Vzorem byla skladateli opera soustřeďující se na vnitřní, subjektivní svět hlavních postav, ve které je vnější děj jen ilustrací, jako Čajkovského Evžen Oněgin nebo Wagnerův Tristan a Isolda.[8][10] Hlavní myšlenky díla vyjadřuje přímo postava Viktora ve svém textu: „Dát výraz citům svým, jim duši vdechnouti, to můj jest ideál.“ – „Cit pro umělce téma jedno, věčné.“ S tímto pojetím umění je spojen i pohled na ženu jako na idol, múzu či inspirátorku mužova díla spíše než jako člověka a partnera.[6] Původní, nevyzrálá pohlavní láska, kterou k sobě milenci cítí v 1. jednání, musí být očištěna a zocelena v zápase s protivenstvími života i vlastními slabostmi (sobectví, pohodlí, ctižádost, konformita). Zůstanou-li milenci „nepřemoženi“ těmito nástrahami, láska dosahuje svého nejvyššího stavu splynutí duší.[6][8]

Zejména ve srovnání s předcházející Jessikou mizí uzavřená čísla a celá opera se nese v plynulém lyrickém proudu, který je přerušován kontrastními, živými až groteskními scénami. Postavy se nevyjadřují v oddělených recitativech a áriích, ale v hudebnědramatické deklamaci, spíše v kantabilním ariosu, v němž hlasy sledují zpěvnost založenou v orchestru. Dvě hlavní hudební témata jsou spojena s postavami Viktora a Alby, i když je nelze označit za wagnerovské příznačné motivy; existují paralelně a v závěrečném dvojzpěvu se efektně kombinují. Objevují se opět prvky pro Foerstera charakteristické: volná polyfonie, synkopické rytmy jako prostředek lyrické dynamiky a vyjádření duševních pochodů hrdinů, plochy v pomalejším trojdobém rytmu. Hudební základ Nepřemožených je dosud melodický, přibývá však harmonické a polyfonické disonantnosti, které se dále rozvinuly ve Foersterových pozdějších dílech.[11][3][10][12]

Nepřemožení nedosáhli takového ohlasu jako tři předchozí Foersterovy opery, přesto byli inscenováni pravidelně v době První republiky. Národní divadlo vypravilo nové inscenace v letech 1929 a 1936, roku 1926 ji uvedlo Národní divadlo v Brně, v letech 1930 a 1939 Národní divadlo moravskoslezské v Moravské Ostravě, v roce 1935 Městské divadlo v Olomouci[13], v roce 1943 Městské divadlo v Plzni[14]. Od II. světové války však byla uvedena pouze jednou, a to jako studentské představení divadla DISK Akademie múzických umění v Praze v roce 1959, při příležitosti stého výročí narození skladatele.

Nahrávka celé opery dosud neexistuje. Existuje pouze nahrávka závěrečného duetu Viktora a Alby v podání Ivo Žídka a Aleny Míkové, Symfonický orchestr Československého rozhlasu v Praze diriguje Josef Hrnčíř. Jedná se o nahrávku Československého rozhlasu v Praze pořízenou roku 1959 ke 100. výročí skladatelova narození.[15] Radioservis, a.s., ji roku 2009, v roce 150. výročí, vydal na CD Josef Bohuslav Foerster: Scény z oper (CR0461-2).