Debora (opera)

Hra vídeňského Salomona Hermanna Mosenthala z revolučního roku 1848 byla v Praze velmi známá. Stavovské divadlo ji poprvé uvedlo a obrovským úspěchem brzy po hamburské premiéře dne 31. května 1849,[1] hrála se i v češtině v Prozatímním divadle (premiéra 26. dubna 1872). Byla to první úspěšná divadelní hra, která si, byť v dobově podmíněné formě, brala za téma vztahy většinového křesťanského obyvatelstva a židovské náboženské menšiny, a zejména útisk a ponížení židů. Tuto látku si zvolil dramatik a režisér Jaroslav Kvapil a roku 1890 ji podstatně upravil a zveršoval na libreto, které nabídl skladateli Josefu Bohuslavu Foersterovi, který nedlouho předtím napsal na Kvapilova slova sbor Česká píseň.[2][3] Děj příběhu přitom přeložil z původního Štýrska do pohraniční vsi v Čechách.[4]

Salomon Hermann Mosenthal (1821-1877)

J. B. Foerster měl v té době právě za sebou první významné vokální a instrumentální skladby, mj. svou první symfonii (1888) a rozsáhlý smíšený sbor s doprovodem orchestru Hymnus andělů (1889).[2] Tyto zkušenosti hodlal zúročit v opeře, k níž se obrátil i díky svému sňatku s pěvkyní Bertou Lautererovou (1888).[5] Debora jej zaujala jak dramatickou postavou hlavní hrdinky, tak náboženským a etickým obsahem, který byl pro Foerstera zásadní. Na opeře začal ihned pracovat a již na jaře roku 1891 měl hotovu jak plnou partituru, tak klavírní výtah.[2]

Opera byla přijata pražským Národním divadlem a provedena dne 27. ledna 1893 v Národním divadle v Praze se skladatelovou manželkou v titulní úloze.[6] Kritikou byla přijata vlídně, konaly se však zprvu jen tři reprízy.

Přestože námět Mosenthalovy činohry nebyl na českém jevišti neznámý, je Foersterova Debora první operou s realistickým námětem z českého venkova. Ten byl do té doby v české opeře přítomen jen v komicko-idylické představě Smetany či Dvořáka. Přestože i v Deboře se objevují folkloristické prvky, například scéna dožínkové slavnosti ve třetím dějství, lid je současně předveden jako nositel náboženské nesnášenlivosti a rasových předsudků.[7] Příznačné je třeba i to, že čeledín Jakub, který nejlépe odpovídá lidovému typu[3] české „koženkové opery“, v prvním dějství šíří nejhorší protižidovské pomluvy a vyzývá lid k násilí proti židům, zatímco ve třetím dějství se mění v dobromyslně komickou figurku, který popleteným projevem při lidové veselici holduje hospodáři a hospodyni. Venkovský realismus v ještě tragičtější a modernější podobě Foerster zpracoval ve své následující opeře Eva.

Přitom však realismus nebyl Foersterovým hlavním zájmem. Již v této jeho operní prvotině se projevuje zájem o etické otázky, humanistickou ideu, náboženské zaujetí až mystický spiritualismus, který v dalším díle dále narůstal.[3][8] V případě Debory jeho zaujetí platilo zejména postavě hlavní hrdinky, jejíž vášnivá láska musí projít přerodem a pomocí soucitu, odpuštění, sebeobětování a lásky k bližnímu dosáhne teprve pravého duchovního rozměru.[3][5] Toto základní téma je centrální i pro všechny pozdější Foersterovy opery. Jak píše František Pala, „nad realistickou vrstvou je rozestřen svět mystické tuchy a naděje“.[9]

Silně věřící Foerster tuto myšlenku provazuje v Deboře s atmosférou velikonoc, a to nejen jako dějového pozadí pro 1. a 2. jednání, ale i pro celkové zapojení do cyklu utrpení, tmy a vzkříšení. Na Velký pátek se odehrává velký konflikt v prvním dějství; Bílou sobotu charakterizuje nářek staré židovky, která cítí svůj národ opuštěný Bohem, klam, nedorozumění a konečně Debořina kletba. Rozsáhlé pasáže církevních zpěvů v obou dějstvích – úvodní čtyřhlasý chorál v prvním dějství a jednohlasý zpěv ve 2. dějství –mají dramatickou funkci, navíc dokládají skladatelovu zběhlost v církevní hudbě (byl žákem varhanické školy Františka Zdeňka Skuherského).[3][10] Zato téma vzkříšení zpracovává 3. dějství, ve kterém křesťanská idea z vnějších okolností přechází do vnitřního života postav, především Hany, jak je vyjadřuje její ukolébavka a modlitba při klekání.[10]

Zásadně etický přístup měl dopad i na Foersterovo dramaturgické zpracování látky. Přestože Debora obsahuje některé silně dramatické scény, obsažené již v činoherní předloze, hlavní důraz je kladen na vnitřní život postav.[5][10] Nejvíce jsou charakterizovány ženské postavy. Titulní Debora je jediná, která prochází charakterovým vývojem od milostné vášně přes nenávist a prokletí až k vykoupení. Ona je také hybatelem děje, i hudebně její motivy přinášejí dynamiku a disonanci s převládajícím hudebním pozadím, například v kontrastu s chorálem ve II. dějství nebo s harmonickým zpěvem Hany a Josefa ve 3. dějství. Proti ní je postavena Hana, spíše abstraktní zosobnění „něhy, svatosti a mateřství“ než samostatný charakter. Stejně tak stará židovka, vystupující v jediné scéně, je především symbolickou postavou. Mužské postavy jsou v jejich stínu: Josef zrcadlí city Debory a Hany, Vavřinec, farář a Jakub jsou epizodní lidové typy.[11]

Z hudebního hlediska se Debora pohybuje ve wagnerovsko-smetanovském proudu.[7][12] Hudba plyne v jednotném a nepřetržitém proudu,[5] pracuje s důsledně rozvrženými příznačnými motivy (8 hlavních)[5][8]. Recitativ je vždy hudebně i deklamačně propracován a snadno přechází v arioso. Vnitřní svět postav je vyjádřen řadou kantabilních momentů, včetně ansámblů. Zvláště působivě jsou zachyceny duševní stavy postav potácejících se mezi nadějí a zoufalstvím, totiž Debory a staré židovky.[10] Již v Deboře j plně přítomna řada příznačných rysů Foersterovy operní tvorby: kombinace dramatičnosti a lyričnosti (s akcentem na to druhé), originální a propracovaná harmonie, volná polyfonie s důrazem na střední hlasy.[13] Hudba obsahuje ohlasy lidových melodií a tanců, ačkoli značně zušlechtěné a stylizované, mezi nimiž zaujímá zvláštní místo pomalý trojdobý rytmus sousedské, ke kterému se Foerster pravidelně vracel.[7][9] Vedle toho skladatel využívá postupů vycházejících z tradice církevní hudby, a to nejen ve sborech a modlitbách, ale též v centrálním výstupu staré židovky plném „tragického patosu biblických žalmů“.[10]

Z dramatického i hudebního hlediska nestojí Debora příliš za nejznámější Foersterovou operou Evou. Překážkou jejího častějšího uvádění byl její námět. Mosenthalovo, Kvapilovo a Foersterovo pojetí konfliktního vztahu křesťanství a židovství bylo vždy obtížné adekvátně inscenovat. Navíc původně biedermeierovský výchovný a sentimentální příběh, který skladatel a libretista ještě obohatili o křesťanské moralizování, je v moderní době považován za „poněkud kýčovitý a larmoyantní“.[3]

Jaroslav Kvapil (1897)

Po prvních čtyřech představeních roku 1893 nebyla Debora hrána. Až úspěch dalších Foersterových oper Evy a Jessiky ji opět přivedl do repertoáru, nejprve v Národním divadle v Brně roku 1907 (hráno pod názvem Debora aneb Křesťan a židovka) a poté v Městském divadle na Královských Vinohradech (1914-17). Ve dvacátých letech 20. století byla hrána opět v Brně (1920), Plzni (1923), Moravské Ostravě (1924), Pardubicích a Hradci Králové (1927) a opět v pražském Národním divadle (1930). Po druhé světové válce byla nejprve inscenována v Olomouci roku 1946 a pak roku 1949 opět v Národním divadle, k poctě 90. narozenin skladatele. Tam také 29. prosince 1949 zazněla na jevišti prozatím naposledy.

Pouze jednou tato opera pronikla mimo české země, totiž do Slovenského národního divadla v Bratislavě (premiéra 22. září 1926).

Existuje jedna nahrávka opery, kterou pořídil Československý rozhlas v Praze roku 1959 ke 100. výročí skladatelova narození. Zpívají: (Vavřinec) Eduard Haken, (Josef) Theodor Šrubař, (farář) Karel Kalaš, (Hana) Jaroslava Vymazalová, (Debora) Drahomíra Tikalová, (Stará židovka) Věra Krilová, (Jakub) Antonín Votava. Pěvecký sbor Československého rozhlasu v Praze a Pražský rozhlasový orchestr řídí František Dyk.[14] Snímek byl rekonstruován roku 2009 a téhož roku jej vydal Radioservis, a. s., ke 150. výročí na CD (CR0465-2).

Vedle toho vydal původně rozhlasové nahrávky tří úryvků z opery Radioservis, a.s., roku 2009, tedy v roce 150. výročí skladatelova narození, na CD Josef Bohuslav Foerster: Scény z oper (CR0461-2). Jsou to předehra v podání Symfonického orchestru Československého rozhlasu řízeného Rudolfem Vašatou z roku 1977, árii Josefa a jeho duet s Deborou na konci 1. dějství Co je to se mnou… Na srdci mém v podání Theodora Šrubaře a Drahomíry Tikalové ze zmíněné celkové nahrávky a polka z 3. dějství v podání Orchestru Národního divadla v Praze řízeného Josefem Chaloupkou z roku 1974.