Jehlovití

Jehlovití (Syngnathidae) je čeleď drobnějších volnoostných mořských ryb, zahrnující jehly, koníčky a řasovníky. Zahrnuje asi 300 druhů, sdružených do 57 rodů.[1]

Jehlovití
Sameček a samička koníčka dlouhonosého (Hippocampus reidi)
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Nadtřídaryby (Osteichthyes)
Třídapaprskoploutví (Actinopterygii)
Nadřádmnohokostnatí (Neopterygii)
Řádvolnoostní (Syngnathiformes)
Čeleďjehlovití ( Syngnathidae)
Rafinesque, 1810
podčeledi
  • Nerophinae sensu Hamilton 2016
  • Syngathinae sensu Hamilton 2016
Sesterská skupina
vějířníkovití (Solenostomidae)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vyznačují se velmi odvozenou a vysoce specializovanou morfologií. Společným znakem jsou čelisti srostlé do trubkovitého útvaru, sloužícího k nasávání potravy. Od toho je odvozen i odborný název čeledi – z řeckých slov syn („spojený“, „spolu“) a gnathus („čelist“). V českém názvu se zase odráží protáhlý a úzký tvar těla mořských jehel. Unikátní jsou mezi veškerými obratlovci také tím, že potomstvo donášejí (a často i rodí) samečci.

Popis
Protáhlé tělo, redukované ploutve a trubkovitě srostlé čelisti u jehly bornejské (Doryichthys boaja)

Jehlovití jsou drobnější volnoostné ryby zravidla se značně protáhlým tělem, nepřesahujícím ani u největších druhů 60 cm.[2] Jeho povrch pokrývají kruhovité kostěné pláty, které tvoří pevný krunýř a značně omezují pohyblivost trupu. Také tělesné svalstvo je redukované. Nemají vyvinuty břišní ploutve, hlavní pohyb tak obstarává vlnivý pohyb hřbetní ploutve, prsní ploutve slouží k jemnějšímu manévrování. Řitní ploutev je malá nebo chybí docela, některé rody nemají ani ploutev ocasní a ocas mají přeměněn v chápavý orgán.

Koníček droboučký (Hippocampus denise) maskovaný jako korál, na kterém je přichycen chápavým ocasem
Koníček bradavičnatý (Hippocampus bargibanti) také maskovaný jako korál

Vzhledem k omezené pohyblivosti se u jehlovitých často vyvinulo dokonalé maskování. K co nejlepšímu splynutí s okolním prostředím přispívá nejen barva a textura povrchu těla, díky kterým vypadají jako větévka kolonie korálů či čárkovitý zelený list vodních trav, ale často i množství různých výrůstků, připomínajících keříčkovité stélky zelených řas či lupenité stélky chaluh.

Jehla stužkovitá (Haliichthys taeniophorus) připomíná keříčkovitou stélku řas.
Mistrem v maskování je řasovník rozedraný (Phycodurus eques), téměř nerozeznatelný od lupenité stélky chaluh.

Hlava vpředu vybíhá do protáhlého trubkovitého útvaru zakončeného ústy se srostlými čelistmi. Zuby nejsou vyvinuty. Žaberní otvory jsou posunuty dozadu a jsou vybaveny kožní chlopní, která umožňuje vytvoření podtlaku v ústní a žaberní dutině a nasátí kořisti ústy. K tomuto způsobu lovu mají přizpůsobené epaxiální svaly (na svrchní straně páteře), které dokážou postupně akumulovat energii pnutí a v okamžiku útoku ji najednou uvolnit (podobně jako při uvolnění tětivy kuše, třebaže přesný mechanismus akumulace zatím není objasněn) a využít k prudkému sklonění trubkovité tlamy ke kořisti a náhlému vzniku podtlaku v ní.[3] Oči jsou umístěny jako u většiny ryb na bocích hlavy, jehlovití mohou očima pohybovat nezávisle na sobě.

Další anatomickou zvláštností je speciální orgán samečků sloužící k donášení oplozených vajíček (podrobněji níže v oddílu Rozmnožování). K mnoha unikátním morfologickým znakům jehlovitých (srostlé čelisti ztráta zubů, některých ploutví, těhotenství samečků) je nyní znám i jejich genetický základ a evoluční historie. Molekulární analýzy odhalily zrychlený vývoj genových modifikací (bodové mutace, ztráta i duplikace genů) v čeledi a jehlovití tak mohou sloužit jako skvělá demonstrace toho, jak genetické změny mohou při postupné evoluci k vysoce specializovaným, někdy až kuriózním rysům.[1][4]

Potravu jehlovitých tvoří zejména různí drobní korýši, malé rybky a larvy jiných živočichů.

Výskyt

Jehlovití se vyskytují v mořích tropického a mírného pásu všech zeměpisných délek. U východního pobřeží Atlantiku se vyskytují od Faerských ostrovů na severu až k Rovníkové Guineji (včetně Severního moře, západního Baltu, Irského a Keltského moře a celého Středozemního a Černého moře), u západního pobřeží pak od Newfoundlandu na severu po Río de la Plata na jihu, včetně Karibiku a Mexického zálivu. V Indickém oceánu se vyskytují kolem celého pobřeží včetně všech okrajových moří s výjimkou nejjižnější Afriky (jižně od 25. rovnoběžky), a také kolem Madagaskaru, Komor, Srí Lanky, Andaman a Sund. V západním Tichomoří dosahuje oblast výskytu na severu až k jižní části ostrova Hokkaidó, na jihu k Tasmánii a Novému Zélandu, a to včetně okrajových moří a vod kolem Filipín, Nové Guineje, Marian, Šalomounových ostrovů, Nové Kaledonie a Fidži. Ve východním Pacifiku jsou zástupci jehlovitých rozšířeni od Aljašského zálivu na severu až k ostrovu Chiloé na jihu, a také kolem Havaje.[5]

Většina jehlovitých dává přednost klidným mělkým pobřežním vodám a korálovým útesům. Některé druhy jsou známy i z otevřeného oceánu, kde však žijí ukryté v chaluhových hájích (např. v Sargasovém moři).

Rozmnožování
Pár výrazně zbarvených jehel harlekýnských (Doryrhamphus excisus)

Jehlovití žijí zpravidla monogamně v párech. Způsoby páření vykazují širokou variabilitu. U některých druhů (např. Hippocampus fuscus) bylo pozorováno tradiční rozdělení úloh mezi pohlavími (sameček ucházející se o přízeň samičky a přístup k páření), u některých (např. Corythoichthys haematopterus) úplně obrácené. U druhů s takto obrácenými úlohami bylo někdy pozorováno i polygamní chování.[6][7][8]

Sameček jehly japonské Doryrhamphus japonicus má protáhlý inkubační orgán s jikrami umístěný pod břichem

Tření probíhá zpravidla při společném synchronizovaném plavání vedle sebe. Samečci pak přebírají péči o oplozená vajíčka a umísťují je na svém těle. Pod břichem nebo pod ocasem mají k tomu vyvinutou speciální kožní záhyb s lepkavým povrchem, často se zduřelým okolím tak, že vytváří speciální uzavřený vak, do kterého samička oplozená vajíčka naklade a ve kterém probíhá jejich další vývoj až do vylíhnutí. Složitost a uzavřenost tohoto speciálního samčího orgánu se druh od druhu liší. V případě neuzavřených vajíček se mláďata líhnou přímo do vody, z uzavřeného inkubačního vaku sameček potěr vypudí. Dále se již o potomstvo nestará, u některých druhů se však potěr opakovaně vrací do inkubačního vaku, kde nachází přechodný úkryt. Mláďata jsou hned po porodu schopna pohybu i nasávání drobného zooplanktonu k obživě.

Koníček velkobřichý (Hippocampus abdominalis) – samička (vpravo) klade vajíčka do samečkova inkubačního vaku

Jehlovití jsou tak naprosto jedineční mezi všemi obratlovci[5] tím, že u nich potomstvo donášejí a (u druhů s dobře vyvinutým samčím inkubačním vakem) rodí samečci. Sameček přitom budoucí potomstvo ve svém vaku nejen ukrývá, ale během doby, kdy ho donáší, ho také zásobuje živinami[9][10][11] a pomáhá mu vytvořit si specifickou imunitu k patogenům.[12]

Systém a fylogeneze

Fylogenetické a systematické postavení čeledi

Jehlovití patří do volnoostných ryb (Syngnathiformes). Jako jejich sesterská skupina byla jak v morfologických, tak i molekulárních analýzách spolehlivě prokázána monotypická čeleď vějířníkovití (Solenostomidae Lacépède, 1803) s jediným rodem vějířník (Solenostomus Lacépède, 1803). Společně tvoří monofyletickou nadčeleď Syngnathoidea. Naproti tomu ke specifikaci přesnějšího postavení této nadčeledi uvnitř volnoostných není doposud dostatek indicií.[5][13]

Fosilie vymřelého druhu jehly rodu Syngnathus (vlevo), datovaná do pliocénu (cca před 7 miliony let)

Nejstarší fosilie volnoostných linií blízkých jehlovitým byly datovány do raného eocénu (cca před 48–50 miliony let), většina jich přitom pochází ze severoitalské formace Monte Bolca. Zde byly nalezeny i zkameněliny popsané jako Solenorhynchus elegans Heckel 1853 a Calamostoma breviculum Agassiz 1833, představující ještě společnou linii čeledí Solenostomidae a Syngnathidae v rámci nadčeledi Syngnathoidea. Za nejstarší fosilii jehlovitých je považován Prosolenostomus lessenii Blot 1980, který se jeví jako druh na samotné bázi linie vedoucí k zániku břišních ploutví. Jeho datace naznačuje, že jehlovití jako samostatná vývojová větev existují přinejmenším 50 milionů let. První fosilní doklady vnitřní diverzifikace čeledi pak spadají do raného oligocénu.[13]

Systém

V současnosti (konec r. 2016) je popsáno asi 300 druhů řazených do tradičních 57 rodů.

Hippocampinae: Koníček velkobřichý (Hippocampus abdominalis) – vlevo sameček s dobře vyvinutým inkubačním vakem, vpravo samička

Tradiční systém založený na morfologických znacích členil jehlovité do dvou podčeledí:

  • Hippocampinae Bonaparte, 1835, obsahující pouze 2 rody:
    • Hippocampus Rafinesque, 1810
    • Histiogamphelus McCulloch, 1914, a
  • Syngnathinae Bonaparte, 1831, zahrnující všechny ostatní rody.

Fylogenetické analýzy však odhalily, že v původním vymezení je podčeleď Hippocampinae polyfyletická, proto v ní byl ponechán pouze typový rod rod Hippocampus a Histiogamphelus byl přesunut do Syngnathinae. V této podobě systém prezentuje např. internetová databáze FishBase[2] či Světový rejstřík mořských druhů (WoRMS).[14]

Jiné členění bylo navrženo v r. 1959[15] a později podpořeno i molekulárními analýzami.[7][13][16][17] Dělí jehlovité na 2 skupiny (klady):

  • Gastrophori (inkubační orgán má sameček pod břichem) s podčeleděmi
    • Nerophinae,
    • Doryrhamphinae, a
  • Urophori (inkubační orgán má sameček pod ocasem) s podčeleděmi
    • Acentronurinae,
    • Haliichthyinae,
    • Hippocampinae,
    • Solegnathinae,
    • "Syngnathinae" (parafyletická), a
    • Syngnathoidinae.

Tímto členěním systém respektuje mnohem bazálnější rozdělení vývojové větve jehlovitých než tradiční systém, odrážející až větvení v koruně Urophori, ale nadále obsahuje parafyletické taxony, jak ukázaly pozdější molekulární analýzy.

Nejnovější revize systému pochází z roku 2016. Vychází ze základního dělení Gastrophori – Urophori, které aktualizuje podle nových molekulárních analýz a výsledek formou přibližuje tradičnímu systému. Obdobou Gastrophori je v ní nově vymezená podčeleď Nerophinae, obdobou Urophori nově vymezená podčeleď Syngnathinae, obě nyní již monofyletické; monofyletický charakter rodů Microphis a Acentronura je obnoven tím, že jsou do nich rozpuštěny dříve samostatné rody Oostethus resp. Amphelikturus:[5][pozn. 1]

Gastrophori/Nerophinae: Jehla pruhovaná (Doryrhamphus dactyliophorus) – nahoře sameček s dobře patrným inkubačním vakem pod břichem, dole samička
  • Podčeleď Nerophinae Hamilton 2016
    • Rod Choeroichthys Kaup 1856 – jehla
    • Rod Doryichthys Kaup 1856 – (jehla)
    • Rod Doryrhamphus Kaup 1856 – jehla
    • Rod Dunckerocampus Whitley 1933 – (jehla)
    • Rod Entelurus Duméril 1870 – (jehla)
    • Rod Heraldia Paxton 1975 – (jehla)
    • Rod Leptoichthys Kaup 1853 – (jehla)
    • Rod Maroubra Whitley 1948 – (jehla)
    • Rod Microphis Kaup 1853 (včetně druhů dříve náležejících do rodu Oostethus Hubbs 1929) – (jehla)
    • Rod Nerophis Rafinesque 1810 – jehla
Urophori/Syngnathinae: Řasovník protáhlý (Phyllopteryx taeniolatus)
  • Podčeleď Syngnathinae Hamilton 2016
    • Rod Acentronura Kaup 1853 syn. Amphelikturus – jehla (Amphelikturus je někdy uváděný jako samostatný monotypický rod pro druh Amphelikturus dendriticus Barbour, 1905[2])
    • Rod Anarchopterus Hubbs 1935 – jehla
    • Rod Apterygocampus Weber 1913 – jehla
    • Rod Bhanotia Hora 1926 – jehla
    • Rod Bryx Herald 1940 – (jehla)
    • Rod Bulbonaricus Herald 1953 – (jehla)
    • Rod Campichthys Whitley 1931 – (jehla)
    • Rod Corythoichthys Kaup 1853 – jehla
    • Rod Cosmocampus Dawson 1979 – (jehla)
    • Rod Enneacampus Dawson 1981 – (jehla)
    • Rod Festucalex Whitley 1931 – (jehla)
    • Rod Filicampus Whitley 1948 – (jehla)
    • Rod Halicampus Kaup 1856 – jehla
    • Rod Haliichthys Gray 1859 – (jehla)
    • Rod Hippichthys Bleeker 1849 – (jehla)
    • Rod Hippocampus Rafinesque 1810 – koníček
    • Rod Histiogamphelus McCulloch 1914 – (jehla)
    • Rod Hypselognathus Whitley 1948 – (jehla)
    • Rod Ichthyocampus Kaup 1853 – (jehla)
    • Rod Idiotropiscis Whitley 1947 – (jehla)
    • Rod Kaupus Whitley 1951 – (jehla)
    • Rod Kimblaeus Dawson 1980 – (jehla)
    • Rod Kyonemichthys Gomon 2007 – (jehla)
    • Rod Leptonotus Kaup 1853 – jehla
    • Rod Lissocampus Waite & Hale 1921 – (jehla)
    • Rod Micrognathus Duncker 1912 – (jehla)
    • Rod Minyichthys Herald & Randall 1972 – (jehla)
    • Rod Mitotichthys Whitley 1948 – (jehla)
    • Rod Nannocampus Günther 1870 – (jehla)
    • Rod Notiocampus Dawson 1979 – (jehla)
    • Rod Penetopteryx Lunel 1881 – (jehla)
    • Rod Phoxocampus Dawson 1977 – (jehla)
    • Rod Phycodurus Gill 1896 – řasovník
    • Rod Phyllopteryx Swainson 1839 – řasovník
    • Rod Pseudophallus Herald 1940 – (jehla)
    • Rod Pugnaso Whitley 1948 – (jehla)
    • Rod Siokunichthys Herald 1953 – (jehla)
    • Rod Solegnathus Swainson 1839 – (jehla)
    • Rod Stigmatopora Kaup 1853 – (jehla)
    • Rod Stipecampus Whitley 1948 – (jehla)
    • Rod Syngnathoides Bleeker 1851 – jehla
    • Rod Syngnathus Linnaeus 1758 – jehla
    • Rod Trachyrhamphus Kaup 1853 – (jehla)
    • Rod Urocampus Günther 1870 – (jehla)
    • Rod Vanacampus Whitley 1951 – (jehla).

Fylogenetický strom

Nejnovější molekulární analýzy[5] poněkud pozměnily původní představy[13][17]. Podpořily šíře vymezenou podčeleď Nerophinae jako klad reprezentující Gastrophori a nové vymezení podčeledi Syngathinae jako klad reprezentující Urophori. V Nerophinae nebylo dosaženo shody analýz jaderného a mitochondriálního genomu v identifikaci bazální skupiny. V Syngathinae bylo identifikováno 7 hlavních kladů, shodných v analýze jaderného i mitochondriálního genomu; analýzy se lišily pouze v přesném postavení vývojové linie rodu Hippocampus, což souvisí i s potenciální nepřirozeností rodu Halicampus. Aktuální (konec r. 2016) představu o příbuznosti jednotlivých rodů jehlovitých znázorňuje následující fylogenetický strom:[5]

 
Solenostomidae

Solenostomus

 
Syngnathidae
Nerophinae
[pozn. 2]

Leptoichthys

 
 
 

Entelurus+Nerophis

 
 
 

Heraldia + Maroubra

 
 

Choeroichthys

 
 

Microphis

 
 

Doryrhamphus + Dunkerocampus

 
 
?[pozn. 3]

Doryichthys

 
 
 
Syngnathinae
klad (I)

Corythoichthys + Stigmatopora

 
 
klad (II)
 

Phycodurus + Phyllopteryx

 
 

Solegnathus

 
 

Syngnathoides

 
 
 
klad (III)

Stipecampus

 
 
klad (IV)
 

Micrognathus

 
 

Urocampus

 
 
 

Bhanotia

 
 
 

Hippichthys

 
 

Siokunichthys

 
 

Apterygocampus + Nannocampus

 
 
 
 
 

Cosmocampus + Phoxocampus

 
 

Festucalex

 
 
 

Pugnaso + Vanacampus

 
 
 

Kaupus

 
 
 

Histiogamphelus

 
 

Hypselognathus + Mitotichthys

 
 
 
 
 
 
 
klad (V)
 

Pseudophallus + Syngnathus

 
 

Enneacampus

 
 
 

Amphelikturus

 
 

Anarchopterus + Micrognathus

 
 
 
 

Penetopteryx

 
 

Bryx + Cosmocampus

 
 
 
klad (VI)
[pozn. 4]

Halicampus

 
 
klad (VII)[pozn. 5]

Hippocampus

 
 
 

Acentronura + Idiotropiscis

 
 
 

Lissocampus

 
 
 

Haliichthys

 
 

Filicampus + Trachyrhamphus

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Hospodářský a kulturní význam

Potrava, medicína
Koníčci a štíři nabízení jako rychlé občerstvení
Koníčci sušení pro výrobu léčiv v čínském Kantonu

Vzhledem ke kostěnému krunýři a množství kostí nejsou jehlovití vyhledávaným doplňkem lidské potravy. Přesto jsou někde nabízeni jako pouliční rychlé občerstvení. Je to však proto, že v Číně a některých dalších státech jihovýchodní Asie jsou koníčci a řasovníci ("mořští dráčci") považováni za lék tradiční lidové medicíny a je jim připisován i pozitivní vliv na zvýšení mužské potence. Proto jsou loveni, sušeni a drceni do léčebných přípravků.

Ohrožení a ochrana

Nejen kvůli úmyslnému lovu pro medicínu a pro výrobu turistických suvenýrů, ale také jako nechtěný úlovek při síťovém rybolovu jsou mnozí jehlovití lidmi decimováni. Vzhledem k lidským aktivitám také přicházejí o bohatost svého přirozeného prostředí. Některým druhům hrozí vyhubení. Proto je mnoho druhů zařazeno mezi ohrožené a v některých oblastech jsou chráněny.[19]

Akvaristika

Mnozí jehlovití, kteří nejsou chráněni, jsou vzhledem ke svým pestrým barvám, neobvyklým tvarům a bizarnímu maskování předmětem zájmu akvaristů. Lze se s nimi setkat nejen v profesionálních akváriích zoologických zahrad a zábavních mořských středisek, ale i v domácí akvaristice.[20][21]

Mytologie a pohádky

Podobnost hlavy mořského koníka s hlavou koně (ze které vychází i etymologie latinského i českého názvu rodu Hippocampus resp. koníček se odrazila i v bájích a pohádkách. V řecké mytologii využíval velké mořské koně (s tvarem těla koníčků) bůh Poseidón jako potah svých válečných vozů. Mořští koníčci jsou proto dle bájí potomci těchto Poseidónových koní.

Mořští koníčci jsou také oblíbenou rekvizitou pohádek odehrávajících se v moři, kde často přebírají úlohu pozemských koní. Proto se objevují jako vedlejší postavy i v animovaných filmech z tohoto prostředí (např. Malá mořská víla[22] či Hledá se Dory).

Heraldika
Koníček ve znaku francouzské obce Merville-Franceville-Plage

Také pro heraldiku je kvůli tvaru zajímavým mořský koníček, používaný ve znacích přímořských obcí, ostrovů, spolků a sdružení se vztahem k moři či potápění apod.

Etymologie

Podle mořského koníčka byl kvůli podobnému tvaru nazván hipokampus, součást velkého mozku.

Odkazy

Poznámky
  1. České názvy jsou uvedeny dle databáze BioLib.cz[18] a jsou rodově nespecifické, tedy používané pro více rodů. Jména uvedená v závorce jsou v databázi doložena jen jako první část druhových jmen příslušníků daného rodu.
  2. podle mitochondriálního genomu je rod Leptoichthys sesterskou skupinou k (Heraldia + Maroubra)
  3. rod Doryichthys nebyl jako jediný součástí studie z r. 2016; jeho postavení, odpovídající předchozím analýzám, proto není dostatečně podložené
  4. podle jaderného genomu je rod Halicampus polyfyletický; druh Halicampus macrorhynchus se odvětvuje až po rodu Hippocampus; podle mitochondriálního genomu je naopak monofyletický
  5. podle mitochondriálního genomu je rod Hippocampus sesterskou skupinou ke kladu (V)

Reference
  1. Qiang Lin, et al. The seahorse genome and the evolution of its specialized morphology. S. 395–399. Nature [online]. Macmillan Publishers Limited, 14. prosinec 2016 [cit. 2017-02-14]. Svazek 540, čís. 7633, s. 395–399. Dostupné online. Dostupné také na: . ISSN 1476-4687. DOI 10.1038/nature20595. PMID 27974754. (anglicky)
  2. Family Syngnathidae - Pipefishes and seahorses. FishBase. Dostupné online (anglicky)
  3. WASSENBERGH, Sam Van; AERTS, Peter. Rapid pivot feeding in pipefish: flow effects on prey and evaluation of simple dynamic modelling via computational fluid dynamics. S. 1291–1301. Journal of the Royal Society Interface [online]. 6. listopad 2008 [cit. 2017-02-16]. Svazek 5, čís. 28, s. 1291–1301. Dostupné online. Dostupné také na: . ISSN 1742-5689. DOI 10.1098/rsif.2008.0101. PMID 18430640. (anglicky)
  4. University of Konstanz. The galloping evolution in seahorses: Entire genome of the seahorse sequenced. ScienceDaily [online]. 14. prosinec 2016 [cit. 2017-02-14]. [www.sciencedaily.com/releases/2016/12/161214151616.htm Dostupné online]. (anglicky)
  5. HAMILTON, Healy; SAARMAN, Norah; SHORT, Graham; SELLAS, Anna B.; MOORE, Beth; HOANG, Tinya; GRACE, Christopher L., GOMON, Martin; CROW, Karen; SIMISON, W. Brian. Molecular phylogeny and patterns of diversification in syngnathid fishes. S. 388–403. Molecular Phylogenetics and Evolution [online]. Elsevier B.V., 29. říjen 2016 [cit. 2017-02-14]. Svazek 107, s. 388–403. Dostupné online. ISSN 1055-7903. DOI 10.1016/j.ympev.2016.10.003. PMID 27989632. (anglicky)
  6. ROSENQVIST, Gunilla; BERGLUND, A. Sexual signals and mating patterns in Syngnathidae. S. 1647–1661. Journal of Fish Biology [online]. John Wiley & Sons, Inc., 15. duben 2011 [cit. 2017-02-15]. Svazek 78, čís. 6, s. 1647–1661. Dostupné online. Dostupné také na: . ISSN 1095-8649. DOI 10.1111/j.1095-8649.2011.02972.x. PMID 21651521. (anglicky)
  7. WILSON, Anthony B.; AHNESJÖ, Ingrid; VINCENT, Amanda C. J.; MEYER, Axel. The dynamics of male brooding, mating patterns, and sex roles in pipefishes and seahorses (family Syngnathidae). S. 1374–1386. Evolution (International Journal of Organic Evolution) [online]. John Wiley & Sons, Inc., červen 2003 [cit. 2017-02-14]. Svazek 57, čís. 6, s. 1374–1386. Dostupné online. ISSN 1558-5646. DOI 10.1111/j.0014-3820.2003.tb00345.x. PMID 12894945. (anglicky)
  8. SOGABE, Atsushi; YANAGISAWA, Yasunobu. Sex-role reversal of a monogamous pipefish without higher potential reproductive rate in females. S. 2959–2963. Proceedings of the Royal Society B [online]. 7. prosinec 2007 [cit. 2017-02-15]. Svazek 274, čís. 1628, s. 2959–2963. Dostupné online. Dostupné také na: . ISSN 1471-2954. DOI 10.1098/rspb.2007.1041. PMID 17878140. (anglicky)
  9. RIPLEY, Jennifer L.; FORAN, Christy M. Direct evidence for embryonic uptake of paternally-derived nutrients in two pipefishes (Syngnathidae: Syngnathus spp.). S. 325–333. Journal of Comparative Physiology B [online]. Springer International Publishing, 13. listopad 2008 [cit. 2017-02-13]. Svazek 179, čís. 3, s. 325–333. Dostupné online. Dostupné také na: . ISSN 1432-136X. DOI 10.1007/s00360-008-0316-2. PMID 19005657. (anglicky)
  10. SKALKOS, Zoe M. G.; VAN DYKE, James U.; WHITTINGTON, Camilla M. Paternal nutrient provisioning during male pregnancy in the seahorse Hippocampus abdominalis. Journal of Comparative Physiology B [online]. Springer Nature Switzerland AG, 02. červenec 2020. Online před tiskem. Dostupné online. ISSN 1432-136X. DOI 10.1007/s00360-020-01289-y. PMID 32617716. (anglicky)
  11. BLAKE, Elissa. Who's your daddy? Male seahorses transport nutrients to embryos. Phys.Org [online]. Science X Network, 13. červenec 2020. Popularizační článek k předchozí referenci. Dostupné online. (anglicky)
  12. ROTH, Olivia; KLEIN, Verena; BEEMELMANNS, Anne; SCHARSACK, Jörn P.; REUSCH, Thorsten B. H. Male Pregnancy and Biparental Immune Priming. S. 802–814. The American Naturalist [online]. The University of Chicago Press, 31. říjen 2012 [cit. 2017-02-15]. Svazek 180, čís. 6, s. 802–814. Dostupné online. Dostupné také na: . ISSN 1537-5323. DOI 10.1086/668081. PMID 23149404. (anglicky)
  13. WILSON, Anthony B.; ORR, J. W. The evolutionary origins of Syngnathidae: pipefishes and seahorses. S. 1603–1623. Journal of Fish Biology [online]. John Wiley & Sons, Inc., 8. červen 2011 [cit. 2017-02-16]. Svazek 78, čís. 6, s. 1603–1623. Dostupné online. Dostupné také na: . ISSN 1095-8649. DOI 10.1111/j.1095-8649.2011.02988.x. PMID 21651519. (anglicky)
  14. Syngnathidae Bonaparte, 1831. World Register of Marine Species. Dostupné online (anglicky)
  15. HERALD, Earl S. From pipefish to seahorse: a study of phylogenetic relationships. S. 465–473. Proceedings of the California Academy of Sciences [online]. 29. květen 1959 [cit. 2017-02-14]. Svazek XXIX, čís. 13, s. 465–473. Dostupné online. (anglicky)
  16. VITTURI, R.; LIBERTINI, A.; CAMPOLMI, M.; CALDERAZZO, F.; MAZZOLA, A. Conventional karyotype, nucleolar organizer regions and genome size in five Mediterranean species of Syngnathidae (Pisces, Syngnathiformes). S. 677–687. Journal of Fish Biology [online]. John Wiley & Sons, Inc., duben 1998 [cit. 2017-02-14]. Svazek 52, čís. 4, s. 677–687. Dostupné online. Dostupné také na: . ISSN 1095-8649. DOI 10.1111/j.1095-8649.1998.tb00812.x. (anglicky)
  17. WILSON, Nerida G.; ROUSE, Greg W. Convergent camouflage and the non-monophyly of ‘seadragons’ (Syngnathidae: Teleostei): suggestions for a revised taxonomy of syngnathids. S. 551–558. Zoologica Scripta [online]. The Norwegian Academy of Science and Letters, 10. září 2010 [cit. 2017-02-15]. Svazek 39, čís. 6, s. 551–558. Dostupné online. ISSN 1463-6409. DOI 10.1111/j.1463-6409.2010.00449.x. (anglicky)
  18. Čeleď jehlovití (Syngnathidae). BiolLib.cz. Dostupné online
  19. Červený seznam ohrožených druhů IUCN: Syngnathidae. Mezinárodní svaz ochrany přírody. Dostupné online (anglicky)
  20. HORÁČEK, Petr: Velká encyklopedie akvarijních rybiček. Dostupné online.
  21. PLÍŠTIL, J. (2017): AQUATAB. World Wide Web electronic publication. Verze (2/2017). Syngnathidae — jehlovití. Dostupné online.
  22. The Little Mermaid (1989): Ariel si hraje s mořskými koníčky

Externí odkazy
Taxonomické systémy
Ostatní
  • Obrázky, zvuky či videa k tématu jehlovití na Wikimedia Commons
  • The Biology of Syngnathidae: Pipefishes, Seadragons and Seahorses. Journal of Fish Biology (special issue), červen 2011. Dostupné online (anglicky)
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.