Jaromír Neumann

Jaromír Neumann (15. srpna 1924 Městec – 26. října 2001, Praha) byl český historik umění a pedagog, specializující se převážně na barokní umění, člen korespondent ČSAV.

Prof. PhDr. Jaromír Neumann, DrSc.
Narození15. srpna 1924
Městec
Úmrtí26. října 2001 (ve věku 77 let)
Praha
Povoláníkunsthistorik, učitel, redaktor a kurátor
OceněníStátní cena Klementa Gottwalda
citáty na Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Život

Po maturitě na reálném gymnáziu ve Vysokém Mýtě studoval od roku 1945 na FF UK v Praze dějiny umění u profesora Antonína Matějčka, docenta Jana Květa a estetiku u profesora Jana Mukařovského. Doktorát složil roku 1949 a roku 1951 se habilitoval. Do roku 1970 a externě také později přednášel na FF UK dějiny umění.

Jeho manželka byla redaktorkou nakladatelství Odeon.

V letech 1960-1970 byl též ředitelem Ústavu teorie a dějin umění ČSAV.

Politické postoje

Po únoru 1948 se projevoval jako militantní marxista a zničil kariéru dvou prominentních historiků umění. Prof. Václav Mencl musel odejít z Prahy a ztratil na deset let možnost přednášet na Univerzitě, prof. Josefu Cibulkovi na údajný Neumannův podnět odebrali profesuru, musel odejít ze všech vědeckých a pedagogických funkcí a zprvu nedostal ani důchod.[1] V padesátých letech Neumann zastával pozice velmi striktně marxisticky pojatých dějin umění.

Později své marxistické postoje značně zmírnil. Velké uznání i mezinárodní ohlas získal svými objevy zapomenutých děl velikánů evropské malby(Tintoreta, Veronesa aj) v obrazárně Pražského hradu v šedesátých letech. Práce o těchto objevech publikoval i v zahraničí. V období tzv. pražského jara zastával reformní kurs a začal pohlížet na své minulé postoje kriticky,[zdroj?] za což byl v průběhu normalizace postižen. S výjimkou několika výstavních katalogů nemohl publikovat nové práce (za normalizace vycházely reedice jeho děl, např. České baroko, Karel Škréta, Pieter Bruegel'), ztratil možnost přednášet na univerzitě i pracovat v akademii věd. , Už připravená sazba knihy o M. L. Willmannovi a J. K. Liškovi byla roku 1971 rozmetána. Po vynuceném odchodu z univerzity i akademie věd pracoval jako odborný pracovník pražské Národní galerie. Pro zahraniční cesty podepsal pod nátlakem StB[zdroj?] spolupráci pod reg. číslem 20795 a krycím jménem Korespondent nebo Hudek byl evidován v letech 1980-1986, 17. 11. 1986 byl jeho spis skartován. Od počátku 80. let začal opět externě přednášet na FFUK a příležitostně také jinde, například v Klubu výtvarných umělců Mánes.

V letech 1985–87 byl za spolupráci na ilegálním obchodu se starožitnostmi odsouzen na pět let nepodmíněně.[2] Po roce 1990 byl rehabilitován.[zdroj?] Ze souborné knihy Kapitoly z českého dějepisu umění, kterou připravilo jeho dříve mateřské pracoviště Ústavu dějin umění ČSAV v Praze roku 1987 v redakci Rostislava Šváchy a Rudolfa Chadraby, již byl (až na pár odkazů ve jmenném rejstříku) zcela vymazán.

Politické změny roku 1989 znamenaly pro profesora Neumanna nový impuls, ovšem publikovaných prací z následujících let není mnoho.( Např.Pocta Tizianovi, Caravaggio). Dokončil ale svoji životní mnohasvazkovou práci o Petru Brandlovi, která se dočkala vydání až posmrtně díky Národní galerii.

Dílo

Jaromír Neumann byl především znalcem, disponujícím zcela mimořádnou schopností vnímat a bezprostředně reflektovat estetickou a uměleckou kvalitu uměleckých děl. Disponoval i mimořádnou vizuální pamětí, která se znásobila jeho na tehdejší dobu rozsáhlými zahraničními studijními cestami. Náležel mezi nejvýznamnější znalce českého a evropského baroka. Specializoval se na českou barokní malbu, Především Karla Škréty (výstavní katalog Karel Škréta 1610-1674, 1974; kniha Škrétové, 2000), Petra Brandla (výstavní katalog Petr Brandl 1668-1735, nedokončená Brandlova monografie), M. L. Willmanna a J. K. Lišky (nevydaná kniha o Expresivních tendencích v české barokní malbě; dílčí studie vydané v odborných časopisech). Vedle Karla Škréty se věnoval také dalším, spíše opomíjeným malířům 17. století (Malířství XVII. století v Čechách, 1950). V šedesátých letech objevným způsobem zpracoval do té doby nepoznané a neutříděné sbírky a posléze i katalog Obrazárny Pražského hradu (výstavní katalog Obrazárna Pražského hradu, 1965).

Kromě prací k těmto specializovaným tématům, publikoval také syntetičtěji pojaté souborné práce, především knihu Český barok (1969, 1974, 1970 německy), dodnes nejlepší z hlediska propojení architektury, sochařství a malířství, a dále uměleckohistorický cestopis Itálie (1969, dvousvazkové vydání 1978 a 1979). Dále se podílel na kolektivní cizojazyčné publikaci Renaissance Art in Bohemia, kterou vydalo nakladatelství Hamlyn v Londýně, Sydney a Torontu roku 1979.

Po roce 1989 publikoval několik spíše drobnějších prací. Nepublikováno je doposud i roku 1971 rozmetané dílo o expresivních tendencích v české barokní malbě (M. L. Willmann a J. K. Liška).

Bibliografie
  • Malířství XVII. století v Čechách, Orbis, Praha, 1951
  • Mikoláš Aleš, Československá společnost pro šíření politických a vědeckých znalostí, Praha, 1952
  • Leonardo da Vinci (Renesanční umělec a myslitel), Osvěta, Praha, 1952
  • Mikoláš Aleš: Cykly, SNKL, Praha, 1957
  • Itálie (Z cesty za uměním), Nakladatelství československých výtvarných umělců, Praha, 1959
  • Auguste Renoir, SNKL, Praha, 1963, Odeon, Praha 1975
  • Umění a skutečnost (Úvahy o realismu a uměleckém vývoji), Nakladatelství československých výtvarných umělců, Praha, 1963
  • Pieter Bruegel, SVKL, Bratislava, 1965, Odeon, Praha 1975, 1979
  • Český barok, Odeon Praha 1969, 1971, 1974 (též německy)

Ocenění

Jaromír Neumann byl poctěn řadou odborných ocenění, mj. československou státní cenou (1960) a cenou Humboldtovy nadace (1981). Přes své rozporuplné působení v padesátých letech a také problematické, eticky nepřijatelné jednání při obchodu s uměleckými předměty v letech sedmdesátých a osmdesátých, je Jaromír Neumann dodnes odbornou veřejností vysoce hodnocen jako přední znalec české barokní malby. Mimo jiné mu byla dedikována monumentální výstava Karla Škréty, probíhající v letech 2010-11 v pražské Národní galerii. Vysoká škola uměleckoprůmyslová uspořádala v září roku 2017 vědeckou konferenci o jeho životě a díle[3].

  • 1960 Laureát státní ceny Klementa Gottwalda[4]

Odkazy

Reference
  1. František Dvořák, Můj život s uměním, nakl. LN, Praha, 2006, s. 103
  2. RUSINKO, Marcela. Případy profesního a morálního selhání dvojice českých humanitních vědců v období pozdní normalizace [online]. České Budějovice: ÚSTR ČR a Muzeum České Budějovice, 2018 [cit. 2020-01-20]. Dostupné online.
  3. https://www.umprum.cz/web/cs/prednasky/jistorik-umeni-jaromir-neumann-6138
  4. Přehled výtvarných umělců: Nositelé čestného titulu národní a zasloužilý umělec, řádů, státních vyznamenání a cen, SČVU Praha, 1988

Literatura
  • Lubomír Slavíček (ed.) ve spolupráci s Polanou Bregantovou, Andělou Horovou a Marií Platovskou, Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů . Díl 2, N–Ž, Praha : Academia 2016.

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.