Jana Španělská

Ignác z Loyoly, zakladatel jezuitů, přítel Jany Španělské.

Význam Jany Španělské v historii spočívá nejen v její roli, kterou sehrála jako regentka španělské monarchie v době, kdy politika byla ženám zapovězena. Významná je i její role v Tovaryšstvu Ježíšově, kde byla jedinou ženou, jež se stala členkou tohoto povýtce mužského řeholního řádu. Jana byla s tímto řádem velmi silně svázána přes svého zpovědníka Františka Borgiu a přes Ignáce z Loyoly, který byl jejím osobním přítelem.

V letních měsících roku 1554 u právě jmenované regentky pod vlivem Francisca de Borja vyklíčila idea vstoupit do nově založeného Tovaryšstva Ježíšova; Borja sdělil regentčino rozhodnutí Ignácovi z Loyoly. Způsobilo jim to velký problém, neboť ženám bylo zapovězena možnost do nedávno založeného řádu vstoupit.

Tovaryšstvo Ježíšovo je totiž jedním z mála řádů, které nemají ženskou odnož. Vychází to z jeho charakteru, kde hraje velkou roli poslušnost, disciplina i misijní činnost, často ve velmi svízelných a nebezpečných podmínkách. Ignác z Loyoly byl od samého počátku proti vzniku ženské odnože řádu, přesto v roce 1545 na žádost papeže Pavla III. přijal slib Isabely Roser a jejích dvou družek, které měly dát vzniku řádu jezuitek. Experiment však trval jen dva roky a skončil nezdarem a v roce 1547 na popud Ignáce z Loyoly Pavel III. vydal list zakazující jezuitům péči o ženská shromáždění.

V čilé korespondenci ohledně této záležitosti figurovala regentka pod pseudonymem Mateo Sánchez (třebaže v dopisech pozdějších užívala pseudonym Montoya), aby její záměry nevyšly najevo; svůj záměr tajila především před otcem a bratrem, kteří by nepochybně byli proti němu, neboť by znemožnil využít Janinu osobu v rámci dynastické sňatkové politiky.

Postavení jezuitů ve Španělsku bylo tehdy velmi svízelné – byli v konfliktu s dominikánským řádem a různé politické ataky znesnadňovaly normální rozvoj Tovaryšstva.

Dne 26. října 1554 se díky Ignácovi z Loyoly uskutečnila porada o možnosti přijmout do řádu Matea Sáncheze. Žádost regentky byla vysoce mimořádná a nestandardní, bylo nutno brát v úvahu na jedné straně její význam a vliv ve státě, tak na druhé straně to, že mladá vdova, možný nástroj sňatkové politiky Habsburků, může vstupem do řádu vyvolat hněv své rodiny. Otcové jezuité se nakonec rozhodli dovolit Mateu Sánchezovi vyslovit slova žáka Tovaryšstva Ježíšova ve smyslu části V "Zásad" řádu: Jana byla přijata do řádu jako "věčný scholastik", tj. jezuita, který navždy zůstane ve fázi formace a nikdy nesloží svatý slib. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem až do Janiny smrti její příslušnost k řádu byla chována v tajnosti. Na všechny jezuity, kteří věděli o jejím vstupu do řádu, byl vložen slib mlčenlivosti a zachování tajemství. Její život se vstupem do řádu radikálně nezměnil – španělský dvůr byl proslulý svou strohostí, nebylo tedy nesnadné dodržovat slib chudoby. Jana dodržela také slib čistoty, nikdy se již neprovdavši.

Regentce, ženě teprve devatenáctileté, doručil rozhodnutí Ignác z Loyoly 3. ledna 1555. Jana pak měla možnost z titulu svého vysokého postavení tento velký dluh vracet a pomáhat řádu:

• zasáhla s královskou autoritou při perzekuci jezuitů v Zaragoze;
• bránila je proti útokům dominikána Melchora Cana;
• působila na císaře a na svého bratra Filipa, aby dovolili jezuitům etablovat se ve Flandrách;
• pomáhala při založení jezuitské koleje ve Valladolidu a v belgické Lovani;
• pomáhala při reformě ženských klášterů ve Španělsku podle Ignácových pokynů;
• doporučila Tovaryšstvo Ježíšovo papeži Pavlu IV.;
• intervenovala ve prospěch jmenování Františka Borgii kardinálem (před zákazem jezuitům přijímat církevní hodnosti).

Podle četných zpráv posílaných do Říma je zjevné, že jezuité měli vážný zájem o příslušnost princezny Jany ke svému řádu, třebaže byla jediná svého druhu a byla držena v tajnosti.