Jan Eskymo Welzl

Po základní škole se vyučil zámečníkem ve Zvoli. Roku 1884 se stal tovaryšem, v následujících dvou letech pěšky procestoval značnou část tehdejší Rakousko-uherské monarchie. V roce 1888 na tři roky narukoval. Po návratu z vojny se vydal do Janova, kde získal místo topiče na zámořské lodi. Od roku 1892 pracoval jako dělník v přístavu Port Arthur na hranicích Ruska a Číny, následujícího roku odešel do Irkutska, kde pomáhal při stavbě transsibiřské magistrály, po několika měsících ale stavbu opustil a putoval pěšky přes Jakutsk, Verchojansk a Nižněkolymsk na Novosibiřské ostrovy, kde údajně prožil následujících 28 let.

Na Novosibiřských ostrovech a později na Aljašce Welzl působil jako lovec kožešin, obchodník a nakonec i neoficiální smírčí soudce, který údajně soudil podle indiánského zvykového práva. Jeho soudcovské aktivity při potírání kriminality (zvláště krádeží a loupeží mezi lovci kožešin a prodeje pančovaného alkoholu) však byly spíše vigilantismem a zahrnovaly dokonce lynčování provinilců. Oblast jeho obchodních aktivit prý sahala od Země Františka Josefa až po severní Kanadu, kde zásoboval lovce, zlatokopy a polární badatele potravinami, léky, střelivem a dalším potřebným zbožím. Rozvážel s psím spřežením také poštu. K domorodým Inuitům na Aljašce a v Kanadě zastával přátelský vztah, jednal s nimi bez předsudků, jako se sobě rovnými. Byl mezi nimi znám jako Pojídač medvědů. Welzl tvrdil, že ho dokonce zvolili náčelníkem. Tento i další údaje o kontaktech s domorodými obyvateli dalekého severu je však obtížné prokázat, ve svých knihách totiž uvádí i chybné údaje (např. o přítomnosti Eskymáků na Novosibiřských ostrovech). Není také vůbec jisté, jestli Welzl uměl inuitsky, protože ukázky „eskymáčtiny“ v jeho knihách jsou, jak dokázali svou studií brněnští jazykovědci Václav Blažek a Michal Schwarz, z lingvistického hlediska pochybné až nesmyslné.

V roce 1924 Welzl ztroskotal u západního pobřeží USA s lodí Seven Sisters, byl zadržen americkými úřady a vyhoštěn do Evropy. Nejprve živořil v Hamburku, kde si v přístavu přivydělával malováním výjevů ze svých cest. Poslal odsud do Čech několik dopisů, na jejichž základě vznikla Welzlova korespondence s Rudolfem Těsnohlídkem. Ten posléze obsah Welzlových dopisů zpracoval do knihy Eskymo Welzl, s Welzlem se však nikdy nesetkal. Teprve při druhé návštěvě Evropy se Welzl dostal do Československa, v Praze se 29. listopadu 1928 setkal s prezidentem Masarykem a poté se vrátil do rodného Zábřehu. Odtud kontaktoval redakci Lidových novin, kde předtím pracoval Těsnohlídek, ten však byl v této době již po smrti a Welzla se ujali redaktoři Edvard Valenta a Bedřich Golombek, kteří ho pozvali do Brna. Tam Welzl vyprávěl především Valentovi své zážitky z Arktidy, na jejichž základě vznikly knihy Třicet let na zlatém severu, Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě a některé další.

V červnu 1929 odjel přes Hamburk do Kanady, kde se usadil ve městě Dawson City. Toužil po návratu na Novosibiřské ostrovy, který mu však sovětská vláda nepovolila. V roce 1948 zemřel v Dawson City. Ve filmu „S Tatrou kolem světa I.“ je však v čase 26:31 zachycen jeho hrob s deskou určující jeho smrt až roku 1951.

Jeho dobrodružství, rekonstruovaná na základě korespondence, vydal jako první pod titulem Eskymo Welzl Rudolf Těsnohlídek.[2][p 1] Welzl a Těsnohlídek se však nikdy naživo nesetkali. O další pokračování se po smrti Těsnohlídka pokusil Pavel Eisner, ale práci nedokončil; později dílo dotáhli do konce Bedřich Golombek a Edvard Valenta, kteří s Welzlem osobně spolupracovali. Kniha Třicet let na zlatém severu měla nesmírný úspěch i v zahraničí, kde dokonce vzniklo podezření, že žádný Eskymo Welzl neexistuje a autorem je ve skutečnosti Karel Čapek, který napsal k zahraničnímu vydání předmluvu. Jedná se o mimořádně živě a poutavě napsané vzpomínky na cesty po Sibiři a autorovo působení na Aljašce. Obsahuje však závažné nepřesnosti, zejména z hlediska etnologie a zoologie. Nejzávažnějším omylem je zřejmě Welzlovo tvrzení, že na Novosibiřských ostrovech žili Eskymáci. Ve skutečnosti na tomto sousostroví původní obyvatelé nežili a veškeré osídlení tvořilo několik ruských lovců, rybářů, z nichž někteří měli jakutské pomocníky. Welzl však podrobně popsal kulturu a zvyky novosibiřských Eskymáků a uvádí i ukázky jejich údajného jazyka. Ty jsou ovšem jednoznačně smyšlené a svědčí o tom, že autor žádný z eskymáckých dialektů neovládal.[3] Autor rovněž popisuje nesmyslné metody lovu velryb nebo fantastická zvířata, včetně „Ďáblovy ryby“, masožravé nestvůry, schopné vylézt na břeh, jíž měl Welzl usmrtit pomocí dynamitu. Welzl o sobě rovněž tvrdil, že se mu povedlo sestrojit perpetuum mobile.

Velkým kritikem Welzlova díla byl slavný kanadský polární badatel islandského původu Vilhjalmur Stefansson, který Welzla obviňoval ze lhaní a falšování údajů. Welzl se většiny nepřesností zřejmě nedopustil úmyslně, nicméně nerozlišoval mezi vlastními zážitky a zprávami z druhé ruky. Další chyby a omyly vznikly během úprav a přepisů jeho vyprávění a dopisů. Nelze zapomínat, že skutečnými autory Třiceti let na zlatém severu a dalších „Welzlových“ knih jsou novináři Golombek a Valenta, případně Těsnohlídek,[2] kteří jim vtiskli svou autorskou invenci a četná fakta značně upravili.

Vedle Těsnohlídka, Golombka a Valenty jsou s Welzlovým jménem spojeni také bratři Čapkové, kteří první vydání Třiceti let na zlatém severu opatřili předmluvou. Američany v 30. letech 20. století Welzl uchvátil natolik, že kniha Třicet let na zlatém severu dostala v roce 1932 peněžní ocenění 10 000 dolarů, z čehož Welzl však nedostal nic.^[zdroj?]

V roce 1998 byla odhalena jeho socha od Stanislava Lacha, která nejdříve zaujímala své místo u III. základní školy v Zábřehu, a poté byla přemístěna na vlakové nádraží Zábřeh na Moravě. V místním muzeu je Welzlovi věnována místnost s jeho artefakty, je po něm pojmenována ulice v západní části města a také pivovar obnovený roku 2016.[4] Z nádraží do centra a okruhem zpět vede Welzlova naučná stezka. Welzlova ulice se nachází také v Praze-Stodůlkách.

• Divadlo Husa na provázku uvedlo 28. října 1976 podle života J. E. Welzla premiéru inscenace Velký vandr, režie Peter Scherhaufer
• Televizní film Požírač medvědů (1996) – laskavá komedie ze života polárníka, spisovatele a pábitele J. E. Welzla. Hrají: J. Satinský, V. Javorský, B. Polívka, D. Kaplanová, M. Lasica a další. Kamera V. Myslivec. Scénář a režie P. Jandourek.
• Na jeho počest byla po něm pojmenována planetka 15425 objevená 24. září 1998.
• Svoboda pod bodem mrazu aneb Perpetuum mobile Eskymo Welzl – koprodukční dokument[5] České televize a ms video Martin Strouhal o Janu Welzlovi z roku 2006.
• Divadlo Šumperk uvedlo 18. září 2010 premiéru hry Eskymo je Welzl.
• Dejvické divadlo uvedlo 28. března 2011 premiéru hry Wanted Welzl.[6]
• Plzeňská filharmonie uvádí interaktivní hudebně-zábavný pořad pro děti s názvem Jsem Mojook Ojaak, Pojídač medvědů popisující životní příběh Jan Welzla. Scénář připravil Martin Pášma a hudbu zkomponoval Tomáš Ille.

Welzlovo dílo a osobnost byly také jednou z inspirací pro vytvoření fiktivní postavy všeumělce Járy Cimrmana.[7] V Zábřehu na hradbách mají od roku 2018 i společnou pamětní desku, na místě, kde se roku 1893 s jistotou možná setkali.