Edvard Valenta

Edvard Valenta (22. ledna 1901 Prostějov[1] – 21. srpna 1978 Praha) byl český prozaik, básník a publicista.

Edvard Valenta
Narození22. ledna 1901
Prostějov
Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí21. srpna 1978 (ve věku 77 let)
Praha
Československo Československo
Místo pohřbeníMěstský hřbitov v Prostějově (od 2005)
PseudonymBedřich Polan
Emil Krejčí
James Walsh
Jan Snášel
Jiří Svěrák
R. M. Procházka
Václav Veřmiřovský
Povoláníspisovatel, novinář, básník, redaktor, prozaik a publicista
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

Mládí

Edvard Valenta se narodil 22. ledna 1901 [1] v rodině prostějovského zubního lékaře MUDr. Antonína Valenty. V matrice je zapsán jako Eduard, křestní jméno Edvard přijal později. [pozn. 1] Otec pocházel ze vsi Roštína u Kroměříže, matka z podnikatelské rodiny Chmelařů.[zdroj?]

V roce 1903 mu nejprve zemřel na souchotiny otec,[2] o čtyři roky později na tutéž nemoc i matka.[3]

Spolu se sestrami se ho ujal strýc František Kovářík (manžel sestry zemřelé matky), v té době spolumajitel prostějovské firmy F. a J. Kovařík (po sloučení Wikov), politik a předválečný ministr.

Edvard Valenta maturoval v roce 1918 na prostějovské reálce. Ve stejné době studoval na místním gymnáziu spolu s Valentovou sestrou Olgou [pozn. 2] [4] Jiří Wolker[5]; s ním Valenta redigoval 2. ročník Sborníku českého studentstva na Moravě a ve Slezsku. Nedostatek lásky v pěstounské rodině, stejně tak jako sebevražda sedmnáctileté sestry Věry se zobrazují v jeho díle v některých autobiografických ohlasech. [pozn. 3] [6] [pozn. 4]

Novinář

Na brněnskou techniku nastoupil Edvard Valenta na přání svého pěstouna Františka Kováříka, který očekával jeho angažovanost v prostějovském podniku. Vystudoval však pouze čtyři semestry (1918–1920) a po příležitostných zaměstnáních nastoupil v roce 1920 do brněnské redakce Lidových novin. V Lidových novinách je působil v brněnské redakci i v olomoucké a pražské pobočce, nejprve jako stenograf[pozn. 5], později redaktor a v závěru jako vedoucí redaktor kulturní a literární části a politický úvodníkář. Za finanční podpory Jana Antonína Bati cestoval po světě jako reportér a také J. A. Baťu doprovázel při jeho cestě po USA v roce 1939.

Za německé okupace

V roce 1940 se po zákazu novinářské činnosti stal spisovatelem z povolání. V roce 1942 se přestěhoval z Prahy do Voznice u Příbrami; zde žil nejprve ve vile, kterou měl v obci pronajatu Oldřich Nový.[7] Ke konci války, když již žil v jiném domě, ukrýval Valenta se svou ženou ve Voznici sovětskou partyzánku–lékařku.[8] (Příběh ukrývané partyzánky popsal Valenta ve Svobodných novinách pod pseudonymem Emil Krejčí, aniž by uvedl, že se jedná o jeho osobní zážitek.[9])

Po druhé světové válce

Po válce byl odpovědným redaktorem týdeníku Dnešek[10] a Knihovny Svobodných novin; byl redaktorem Svobodných novin. (Lidové noviny, které vycházely v průběhu okupace musely být takto přejmenovány a k původnímu názvu se vrátily až 9. 5. 1948). V té době (1945–1948) byl šéfredaktorem Svobodných novin Ferdinand Peroutka. Na sklonku roku 1948 byl Edvard Valenta zatčen a držen ve vazbě půl roku. Soud ho následně zprostil obžaloby.[11][12]

Eduard Valenta zemřel 21. 8. 1978 v Praze. Od roku 2005 jsou jeho ostatky umístěny na prostějovském hřbitově, poblíž hrobu jeho přítele z mládí Jiřího Wolkera.

Rodinný život

Se svou první ženou měl tři děti, dceru Edvardu [13] a syny Martina a Jiřího. Na sklonku života ovdověl a oženil se podruhé. V stáří trpěl chorobou vnitřního ucha (Menièrova choroba), která vedla k jeho ohluchnutí.

Posmrtná pocta

Na počest svého rodáka pojmenovalo město Prostějov ulici Edvarda Valenty a Základní školu Edvarda Valenty.[14]

Dílo

Literární dílo

Jeho prvním významným spisovatelským počinem je knižní zpracování příběhů českého polárníka Jana Welzla z třicátých let, na kterém pracoval společně s přítelem Bedřichem Golombkem. Jeho stěžejním dílem je psychologický román Jdi za zeleným světlem (1956) odehrávající se na sklonku 2. světové války; jím navazuje na linii prózy 30. let 20. století, ale též na díla soudobá – Ptáčníkův Ročník jednadvacet (1954) a Otčenáškův román Občan Brych (1955). Přijetí románu kritikou bylo v době vydání rozporné – od nadšení k odmítání.[15] Dosud nedoceněný je Valentův posmrtně vydaný román Žít ještě jednou.[11][pozn. 6]

Soupis publikovaných děl (v závorce první vydání)
  • Zrána (Vladimír Žikeš, Plzeň, 1926)
  • Trh před svatým Mikulášem (Vladimír Žikeš, Plzeň, 1927)
  • Voříškova dobrodružství (text k obrázkům Ondřeje Sekory, Brněnské knižní nakladatelství, 1928)
  • Třicet let na zlatém severu (autor Jan Eskymo Welzl za spolupráce Edvarda Valenty a Bedřicha Golombka, Fr. Borový, Praha, 1930)
  • Po stopách polárních pokladů (autor Jan Eskymo Welzl za spolupráce Edvarda Valenty a Bedřicha Golombka, Fr. Borový, Praha, 1932)
  • Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě: Nejtěžší léta Eskymo Welzla (autoři Edvarda Valenta a Bedřicha Golombek, Fr. Borový, Praha, 1932
  • Ledové povídky (autor Jan Eskymo Welzl za spolupráce Edvarda Valenty a Bedřicha Golombka, Fr. Borový, Praha, 1934)
  • Několik let (básně, Fr.Borový, Praha, 1934)
  • Královnino tajemství (il. Eduard Milén, příloha sborníku Grafické práce Hollar, Praha, 1935)
  • Tajemný Zlíňan (vydal A. Drégr, Praha, 1935)[pozn. 7]
  • Návrat (il. Karel Svolinský, F. Brázdil, Prostějov, 1936)
  • Po stopách polárních pokladů (autor Jan Eskymo Welzl za spolupráce Edvarda Valenty a Bedřicha Golombka, Fr. Borový, Praha, 1936)
  • Lidé, které jsem potkal cestou (americké povídky, Fr. Borový, Praha, 1939)
  • Strýček Eskymák (podle vyprávění Eskymo Welzla, Čin, Praha, 1941)
  • Druhé housle (román o velké cestě Emila Holuba, ELK, Praha, 1943)
  • Kouty srdce a světa (povídky, ELK, Praha, 1946)
  • Kvas (ELK, Praha, 1947)
  • Novoroční Arizonou (St. Kuchař, Hradec Králové, 1947)
  • Světem pro nic za nic (příběhy z potulek, St. Kuchař, Hradec Králové, 1947)
  • Poprvé a naposledy (Jaromír Mrskoš, Praha, 1948)
  • Jdi za zeleným světlem (román, Československý spisovatel, Praha, 1956)
  • Nejkrásnější země (příběhy z potulek, Československý spisovatel, Praha, 1958)
  • Trám (Československý spisovatel, Praha, 1963)
  • Dlouhán v okně (detektivní román, Československý spisovatel, 1965)
  • Srdce a poklad (dřevoryty Michael Florian, Československý spisovatel, 1969)
  • Život samé psaní (zážitky z dětství a mládí, až po vstup do brněnských Lidových novin, kresby Eduard Milén, Symposium, 1970)
  • Žil jsem s miliardářem (samizdatová Petlice 1977, potom Blok, Brno, 1990)
  • Žít ještě jednou (vydáno posmrtně: samizdatová Petlice, 1980 a 1981; potom exilový Index, Kolín nad Rýnem, 1984, dále Akropolis, Praha, 2000)

Rozhlasové hry
  • Z nového světa (1963)
  • Ukradený vynález (1964)
  • Včera, jednou, tenkrát… (1964)

Filmografie
  • Den v Káhiře a Nilskou deltou do Alexandrie (komentář k dokumentům, 1956)
  • Případ ještě nekončí (autor scénáře, 1957)
  • Jdi za zeleným světlem (autor námětu TV filmu, 1968)

Na jeho počest natočili prostějovští amatérští filmaři dokument podle stejnojmenné knihy Život samé psaní. Premiéra se uskutečnila v lednu 2010.

Novinářská práce

Publikace v periodikách Lidové noviny, Moravská orlice, Lumír, Niva, Topičův sborník aj.

Zajímavost

O tehdejší popularitě dnes už polozapomenutých autorů Edvarda Valenty a Bedřicha Golombka, stejně jako o popularitě jejich díla o Eskymu Welzlovi, svědčí román Válka s Mloky[16] (poprvé v Lidových novinách 1935–1936). Karel Čapek v něm v části Pan Golombek a Pan Valenta nechal své redakční kolegy, coby reportéry, zpovídat kapitána van Tocha (Vantocha). Kapitán van Toch navíc hovoří jazykem podobným vyjadřování Eskymo Welzla.

Odkazy

Poznámky
  1. Eduard Valenta (1857–1937) byl průkopník rentgenové fotografie (nebyl příbuzný spisovatele Edvarda Valenty, shoda jmen)..
  2. Olga Valentová (1900–1981) byla lékařka, docentka dermatologie na Univerzitě Karlově. V době, kdy Edvard Valenta nemohl publikovat, ho podporovala.
  3. Různé osoby literárního díla Edvarda Valenty jsou dešifrovány v prostějovském časopise Radniční listy z 21. 12. 2011, s. 16 Archivováno 2. 10. 2015 na Wayback Machine.
  4. Některé zdroje uvádějí chybně rok úmrtí Věry Valentové 1917. Zemřela 13. 5. 1916.
  5. Stenografické znalosti Edvarda Valenty byly takové, že svá literární díla nejprve zaznamenával těsnopisem a pak teprve přepisoval. Vytvářel i vlastní těsnopis, který je dnes odborníkům nesrozumitelný. Archivováno 3. 10. 2015 na Wayback Machine
  6. Silně autobiografické prvky, zejména v úvodní části o práci redakce deníku.
  7. Slovník české literatury po roce 1945 uvádí, že autorství knihy Tajemný Zlíňan je Valentovi připisováno chybně

Reference
  1. Prostějov, matrika narozených 1900–1902, snímek 61, Eduard Valenta
  2. Prostějov, matrika zemřelých 1902–1904, snímek 60, Antonín Valenta
  3. Prostějov, matrika zemřelých 1907–1910, snímek 34, Marianna Valentová
  4. Prostějov, matrika narozených 1896–1900, snímek 363, Olga Valentová
  5. JANEŠ, Petr. Spisovatel a novinář Edvard Valenta po roce 1945 (Diplomová práce) [online]. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Ústav české literatury a literární vědy. Dostupné online.
  6. Prostějov, matrika zemřelých 1911–1918, snímek 275, Věra Valentová
  7. Voznice, informace o vile
  8. LUKÁŠOVÁ, Darina. Edvard Valenta. Olomouc, 2016. Disertační práce. Univerzita Palackého. Vedoucí práce Jiří Kudrnáč. s. 13. Dostupné online.
  9. KREJČÍ, Emil. Pravé vlastenectví. S. 1–2. Svobodné noviny [online]. 1945-11-07 [cit. 2020-10-16]. S. 1–2. Dostupné online.
  10. ZELINSKÝ, Miroslav. Slovník české literatury po r. 1945 [online]. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR. Kapitola Dnešek. Dostupné online.
  11. Filip Tomáš: Tísněný těsnopisec – Edvard Valenta, doslov k románu Žít ještě jednou, Akropolis, Praha, 2000
  12. Edvard Valenta: Život samé psaní
  13. Archivováno 3. 10. 2015 na Wayback MachinePříběhy 20. století, vzpomínky dcery Edvardy Valentové
  14. Prostějov.cz 2013, informace o významných osobnostech na hřbitově
  15. Nokturno.cz, heslo Jdi za zeleným světlem, část Dobová diskuse
  16. Městská knihovna v Praze, Válka s mloky ke stažení

Literatura

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.