Jan Varlich mladší z Bubna

Pochází z rodu, jehož jméno bylo odvozeno od hradu Buben, který stál na skalnatém ostrohu nad řekou Mží asi 4 km západně od Města Touškova. Narodil se patrně ve východních Čechách, v té větvi rodu, která vlastnila jen relativně skromný majetek. Byl synem Václava (Vaňka) z Bubna, na přelomu 60. a 70. let 16. století postupně usazeného na třech různých poplužních dvorech v okolí královského města Vysokého Mýta, a Bohunky, rozené Okrouhlické z Kněnic, která po své matce Bjancifoře z Pařízku zdědila ves Lipanskou Lhotu (dnes Malá Lhota) u Potštejna. Lipanská Lhota byla zároveň prvním Janovým majetkem, o který se ovšem dělil se svým bratrem Mikulášem mladším z Bubna.

Již v mládí se rozhodl pro vojenskou kariéru. Šlechtický původ mu automaticky vynesl nejnižší důstojnickou hodnost a od roku 1593 se tak v Uhrách zapojil do nově započatých bojů s Turky vedených v rámci vleklých habsbursko-osmanských válek. Zde dosáhl hodnosti plukovníka. Roku 1604 se poprvé setkal s Albrechtem z Valdštejna, původem rovněž šlechticem z východních Čech, který se pak roku 1625 stal vrchním velitelem císařských vojsk. V té době byl již ženat se svou první manželkou Annou Mlázovskou z Dohalic, jejímž věnem byl dům v Kolíně. Již roku 1605 je však připomínán jako vdovec.

V době politické krize, která vyvrcholila podepsáním tzv. Rudolfova majestátu na náboženské svobody v roce 1609, byl po zformování stavovského vojska české zemské hotovosti zvolen spolu s Jindřichem Matyášem Thurnem a Linhartem Colonou z Felsu do nejvyššího velení uskupení, konkrétně jako velitel jezdectva. Vojsko bylo svoláno do Prahy, aby čelilo případným pokusům Rudolfa II. o vojenský zvrat napjaté situace. Podobnou pozici zastával Jan mladší z Bubna již během eskalace napětí mezi bratry Rudolfem II. a arciknížetem Matyášem, který s vojskem rakouských a moravských stavů přitáhl v létě 1608 ku Praze, avšak konflikt byl urovnán podepsáním Libeňského míru a vojska byla rozpuštěna. V roce 1608 zakoupil dvůr a tvrz Závrší[2] a v roce 1617 také sousední statek Borovnici a spojil je do jednoho panství.[3]

Bitva na Bílé Hoře

Po propuknutí českého stavovského povstání roku 1618 a aktivizování stavovského vojska pod vrchním velením hraběte Thurna byl Varlich povýšen na plukovníka strážmistra[4] a nadále působil jako jeden z nejbližších Thurnových důstojníků. V této pozici se tak pak patrně osobně zúčastnil bitev u Čáslavi, u Pelhřimova, u Lomnice či u Záblatí. V polovině roku 1619 byl Ferdinand II. oficiálně sesazen českým zemským sněmem z českého trůnu a novým českým králem byl zvolen Fridrich Falcký.[5] Jan Varlich mladší se pak od podzimu 1619 do jara 1620 účastnil stavovského tažení do Dolních Rakous, které mělo za výsledek neúspěšný pokus o obléhání Vídně, komplikované především rozvodněným Dunajem,[6] a následné střety s Buqouyovou as osmitisícovou armádou 10. února u Langenloisu a ve dnech 8. až 11. března pro stavovské vítěznou bitvu u Maisavy. Definitivní porážka rakouského tažení přišla 13. dubna v bitvě u Sitzendorfu.[6] Zde se Jan Varlich údajně pokusil provedením jízdního výpadu o pomoc skupině Linharta Colony z Felsu vlákané do pasti císařských. Colona z Felsu nakonec v bitvě padl[7] a celá výprava pak začala ustupovat do Čech. Bojů proti českým stavům zde se na straně císařského vojska zapojil Albrecht z Valdštejna.[6] Následovalo několik menších bojových střetů na českém území zakončených bitvou na Bílé Hoře 8. listopadu 1620, ve které Varlich velel jízdnímu oddílu o síle asi 300 mužů.[8]

Po porážcké stavovské armády v této bitvě následně uprchl před císařskou mocí, spolu s Thurnem, Fridrichem Falckým a mnohými dalšími, do nábožensky tolerantních oblastí v zahraničí. V Čechách byl v nepřítomnosti odsouzen k smrti a v rámci pobělohorských konfiskací i k propadnutí všeho majetku, který byl svěřen katolickým šlechticům. V exilu zpočátku působil ve vojsku Fridricha Falckého, rovněž bojoval na straně dánské armády, se kterou bojoval proti císařským silám ve Slezsku. Dne 3. srpna 1627 byl v bitvě u Bernsteinu zajat vojskem Albrechta z Valdštejna,[4] ze zajetí byl propuštěn až po ukončení dánské války.[9]

Spolu s Thurnem se ve 30. letech 17. století zapojil jakožto mluvčí české protestantské emigrace do vyjednávání s císařskou stranou. Stejně tak byl, spolu s dalšími českými exulanty, přítomen na schůzce s Valdštejnem, jemuž byla při jednání v Jičíně dne 16. května 1633 nabídnuta česká koruna,[10] kterou Valdštejn odmítl. Posléze sloužil, stejně jako Jindřich Thurn, v řadách švédského vojska.

Okolo roku 1635 se přesunul do saského Halle, kde téhož roku 2. června zemřel ve věku 65 let.

Jeho první manželkou byla Anna Mlázovská z Dohalic, která zemřela před rokem 1605. Jeho druhou ženou pak byla Mariana z Bubnu.[11]

• BÍLEK, Tomáš Václav. Dějiny konfiskací v Čechách po r. 1618.. Praha: František Řivnáč (distributor), 1883. s. 1270
• BÍLEK, Tomáš Václav. Beiträge zur Geschichte Waldstein's. Praha: T. Bílek, 1886. s. 108.
• MIČEK, Ladislav. Jan z Bubna, válečník a diplomat. Studio dokument a forma, 2016. 120 s.
• PATAJOVÁ, Aneta. Po stopách šlechtického rodu Bubnů z Litic. Univerzita Hradec Králové, Fakulta pedagogická. Vedoucí práce: Mgr. et. Mgr. Klára Zářecká, Ph.D. Oponent práce: doc. PhDr. Petr Kmošek, CSc. 2020.
• THILLE, Josef. K dějinám třicetileté války od r. 1621 do r. 1648: historicko-vojenská studie.. s. 143.

• Patajová: Po stopách šlechtického rodu Bubnů z Litic (online)
• Rodokmen rodu Bubnů z Litic