Jan Nušl

Jan Nušl (19. října 1900 Hradec Králové[1] – 16. září 1986 Praha[2]) byl český šperkař, sochař, designér, pedagog a restaurátor.

Jan Nušl
Narození19. října 1900
Hradec Králové
Rakousko-Uhersko
Úmrtí16. září 1986 (ve věku 85 let)
Praha
Československo Československo
Místo pohřbeníVyšehradský hřbitov
Povoláníklenotník, sochař, designér, restaurátor a učitel
RodičeFrantišek Nušl
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Život

Narodil se v rodině astronoma Františka Nušla a učitelky Aloisie rozené Doležalové[1][3]. Otec mu vštípil základy rukodělné práce s kovy. Studoval na Odborné škole zlatnické a stříbrnické v Praze (1916–1918) a vyučil se stříbrníkem u Josefa Hoffmanna. Dále studoval v letech 1920–1936 na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, základy ornamentálního modelování u Karla Štipla, figurální plastiku u Josefa Mařatky a Bohumila Kafky, až získal specializaci v ateliéru pro modelování v kovu Jaroslava Horejce, jemuž se stal roku 1946 spolupracovníkem a později nástupcem.

Pedagog

Ve školním roce 1945–1946 nastoupil jako profesor modelování a cizelování na Odborné škole šperkařské v Turnově, od školního roku 1946–1947 vytvořil a do roku 1973 vedl specializovaný ateliér šperku a zpracování kovů na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde se habilitoval. Z jeho ateliéru vyšlo 40 absolventů, vesměs šperkařských osobností. K významným žákům patřili například Anton Cepka, Josef Symon, Vratislav Karel Novák, nebo Alena Nováková, která se roku 1959 stala jeho odbornou asistentkou a od školního roku 1973–1974 převzala celý ateliér.

Činnost

Ve 20. a 30. letech vytvářel tepané měděné plastiky v životní velikosti[4] na sociální a sportovní motivy, portréty a sochy zvířat. Zpočátku byl ovlivněn klasiky kubistické generace (Archipenko, Lipchitz, Gutfreund, Zadkine), později směřoval ke stále většímu tvarovému zjednodušení. V mezinárodním měřítku se prosadil roku 1937, kdy spolu s Antonínem Heythumem a Antonínem Procházkou získal stříbrnou medaili za skleněnou mozaiku na Světové výstavě v Paříži. Těžištěm jeho tehdejší práce byly realizace monumentálních prvků architektury z různých kovů. Spolupracoval s architekty Vladimírem Grégrem, Ladislavem Machoněm nebo Františkem Cubrem. Z okouzlení kubismem se brzy dostal ke konstruktivismu a abstrakci.

Jeho šperkařskou kariéru zastavilo roku 1950 nucené zrušení živností a státní zabavování drahých kovů. Nušl se zasloužil o obnovení prestiže šperkařství úspěchem vystavených zlatých šperků s českými granáty na Světové výstavě EXPO 58 v Bruselu,[5] za něž získal Velkou cenu, stejně jako za mříž, zhotovenou pro halu kina Bruselského pavilónu na téže výstavě, a zhotovenou v dílnách Ústředí uměleckých řemesel v Praze. Další mříže navrhl například pro dům U Hybernů v Praze (1957). V architektuře byl realizován také jeho design osvětlovacích těles (provedlo družstvo Napako), insignie nebo volná plastika. Příležitostně se svými žáky zasáhl i do zlatnického restaurování na Pražském hradě (ve Svatovítském pokladu zhotovili kopii Svatováclavské přilby, konzervovali stříbrný náhrobek sv. Jana Nepomuckého v katedrále sv. Víta), kde tyto práce dokončila Alena Nováková.

Souborné výstavy díla se dočkal u příležitosti svých osmdesátin roku 1980 v Galerii Československý spisovatel v Praze na Národní třídě pod vedením komisaře výstav Karla Šmída. Jeho dílo bylo oceněno titulem Zasloužilý umělec.

Nušl zemřel 20. září 1986 v Praze a byl pohřben na Břevnovském hřbitově.

Dílo ve veřejném prostoru

Zastoupení ve sbírkách
  • Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze (šperky a pozůstalost, převzatá po Nušlově smrti z jeho ateliéru)
  • Muzeum umění Olomnouc
  • Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích
  • Galerie hl. m. Prahy (plastiky Ležící žena a Ženské torzo – hliník)
  • Národní technické muzeum (osvětlovací tělesa)
  • Národní muzeum (medaile – numismatická sbírka)
  • Muzeum skla a bižuterie Jablonec nad Nisou
  • Museum für Kunsthandwerk, Frankfurt nad Mohanem

Odkazy

Reference
  1. SOA Zámrsk, Matrika narozených 1897-1912 v Hradci Králové, sign. 51-6656, ukn.3053, str.92. Dostupné online
  2. Databáze Národní knihovny ČR, Nušl, Jan, 1900-1986
  3. Pobytová přihláška
  4. Vokáčová V, 1979, s. 50
  5. V. Vokáčová v katalogu výstavy Jan Nušl, Praha 1980

Literatura
  • Jan Nušl, Práce z let 1912–1980. Katalog výstavy; text Věra Vokáčová, Galerie Čs. spisovatele v Praze. SČVU Praha 1980.
  • Věra Vokáčová: Současný český šperk. Odeon, Praha 1979
  • Jan Spurný: Jan Nušl (monografie). Praha: Odeon 1983.
  • Nová encyklopedie českého výtvarného umění, díl II. Anděla Horová (ed.) a kolektiv. Praha: Academia 1995, s. 577; autokou hesla je Jaroslava Lencová.
  • Alena Křížová, Proměny českého šperku na konci 20. století, Academia Praha 2002
  • Lucie Zadražilová, Sochař ve službách řemesla Jan Nušl; in: Art & Antiques, roč. 8, č.6, 2009 ,s. 58-60.

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.