Jozef Miloslav Hurban

Narodil se v rodině evangelického faráře a v letech 1830–1840 studoval na evangelické lyceum v Bratislavě, kde se seznámil s Ľudovítem Štúrem, který v něm probudil vlastenecké cítění. V roce 1840 byl vysvěcen na kněze. Chtěl pokračovat v studiu v Německu, ale z finančních důvodů musel pracovat. Působil jako evangelický kaplan v Brezové pod Bradlom a od roku 1843 byl farářem v Hlbokém. Od roku 1866 byl po smrti Karla Kuzmányho nějakou dobu superintendantem slovenské evangelické patentální církve. Oženil se s Annou Jurkovičovou, se kterou měl 4 dcery a 5 synů, mezi nimiž byl i spisovatel Svetozár Hurban-Vajanský.

Pomník slovenských národních buditelů v Trenčíně

Jozef Miloslav Hurban byl na čele slovenského literárního a veřejného života téměř po půl století (19. století). Byl nekompromisním bojovníkem za národní práva Slováků, nesmiřitelným nepřítelem šovinismu maďarské vládnoucí třídy i průkopníkem slovanské vzájemnosti. Hlavně v mladších letech života patřil mezi radikální slovenské odpůrce feudalismu i nadvlády příživnických šlechtických vrstev v Uhersku. Tehdy se dokonce stavěl za „odteologizování slovenského života“. V roce 1847 v novele Od Silvestra do Troch kráľov se takto vyslovil o tehdejším slovenské vzdělaneckém světe: „Náš život slovenský najväčšmi zato kuľhá, že ho doteraz skoro sami teológovia opatrovali, oni nám kníh a ideálov všeslovanských nastavili tak, že ak sú knihy, plány, ideále, šťastie národov, my Slováci by sme veľmi šťastný národ boli“.

Díky svému nekompromisnímu jednání byl prohlašován za vlastizrádce, komunistického agitátora, panslavistického vezíra, byl označován jako „divokým Hurban“ či „divoký Slovák“ a podobně.

Položil také základy slovenské literární historiografie. Kromě toho byl agilní národovec, spoluzakladatel Tatrína, spolutvůrce Slovenského divadla nitrianského a prvního úvěrového družstva v Evropě, založeného jeho švagrem Samuelem Jurkovičem.

Hurban přešel do slovenského národního povědomí i jako básník, vydavatel literárních almanachů, jako vydavatel a redaktor církevních časopisů, které měly národně obranný charakter. Jeho činnost byla velmi mnohostranná: národně obranná, lidově výchovná, literárněhistorická, kritická, osvětová, ale i novinářská.

Jeho první díla, hlavně básnická, byla psána biblickou češtinou, ale i tak se stala součástí formování štúrovské básnické školy. Zpočátku psal hlavně vlasteneckou a milostnou lyriku nebo historickou epiku. Největší zásluhy má zejména na prosazování nových estetických a ideových kritérií v básnické a literární tvorbě. Později se více věnoval próze, v níž kromě historických témat zpracovával i náměty ze současnosti, cestopisné zápisky atd.