Ivan Málek

Maturoval na Akademickém gymnáziu v Praze, pak absolvoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy, kde promoval roku 1932. Od roku 1934 působil jako asistent v Bakteriologicko-sérologickém ústavu lékařské fakulty. V letech 1941-1944 byl zaměstnán ve Státním zdravotním ústavu. V období let 1944-1945 působil v laboratořích Fragnerovy farmaceutické továrny v Dolních Měcholupech. Během druhé světové války spolupracoval se skupinou komunisticky orientovaných lékařů, kteří připravovali projekt reformy československého zdravotnictví.[2][3]

V roce 1945 absolvoval studijní cestu do USA a Kanady. V letech 1946-1950 byl docentem a později profesorem mikrobiologie a imunologie na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Hradci Králové. V roce 1950 se stal ředitelem Ústředního ústavu biologického. Patřil mezi první osobnosti Československé akademie věd. Roku 1952 zakládal Biologický ústav ČSAV, který řídil. V letech 1962-1970 byl ředitelem Mikrobiologického ústavu ČSAV. Jako vědec se podílel na výzkumu vývoje nových léků. Stál u počátků tuzemského výzkumu antibiotik a je jedním ze zakladatelů Výzkumného ústavu antibiotik v Roztokách u Prahy.[3][4]

Angažoval se i politicky. Od konce 40. let 20. století se v jeho vědecké tvorbě objevují ideologicky podmíněné teorie inspirované sovětským vědcem Trofimem Lysenkem. Potlačoval naopak tradiční genetické teorie Gregora Mendela. Coby aktivní komunista se zapojil i do širších politických debat. Kritizoval Masaryka, Čapka, „buržoazní objektivismus“ a další dřívější pilíře československé vědy. V roce 1955 vydal v tomto duchu propagandistickou publikaci Boj nového se starým v dnešní naší vědě. Od 60. let své původní teorie opouštěl. Byl tehdy místopředsedou ČSAV. Měl blízko k prezidentovi Antonínu Novotnému. Od roku 1965 byl předsedou Socialistické akademie.[3][4]

Ve volbách roku 1960 byl zvolen za KSČ do Národního shromáždění ČSSR za Východočeský kraj. Podílel se na přípravě nové ústavy ČSSR z roku 1960. Mandát obhájil ve volbách v roce 1964. V Národním shromáždění zasedal až do konce jeho funkčního období v roce 1968.[5][6][7]

12. sjezd KSČ ho zvolil za člena Ústředního výboru Komunistické strany Československa. 13. sjezd KSČ ho ve funkci potvrdil.[8] Byl dvojnásobným laureátem státní ceny Klementa Gottwalda. Roku 1956 mu byl udělen korejský Řád rudého praporu. Získal Řád práce, byla mu udělena Leninova cena, Zlatá medaile ČSAV a medaile J. E. Purkyně.[4] K roku 1968 se profesně uvádí jako ředitel Mikrobiologického ústavu ČSAV z obvodu Hradec Králové.[9]

Během pražského jara roku 1968 byl terčem kritiky jako představitel dogmatického novotnovského establishmentu. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa ale odsoudil vpád sovětských jednotek do ČSSR. Proto byl s nástupem normalizace zařazen na seznam "exponentů pravice"[10], postupně politicky i profesně odstaven a roku 1973 penzionován (roku 1970 ještě získal titul Dr. h. c. z univerzity v Toulouse). Jeho bratr Prokop Málek zůstal i za normalizace předním odborníkem na chirurgii.[3][4]

Po federalizaci Československa usedl ještě roku 1969 do Sněmovny lidu Federálního shromáždění (volební obvod Hradec Králové), kde ale setrval jen do května 1970, kdy na poslanecké křeslo rezignoval.[11] Na přelomu 60. a 70. let také skončila jeho stranická kariéra. Z postu v ÚV KSČ byl „uvolněn“ 26. září 1969.[8]