Hrobka Pallaviciniů

Pohled od jihu

V roce 1842[4][5][6] (nebo 1841)[2] koupil markrabě Alfons Pallavicini (1807–1875) panství Jemnice-Staré Hobzí od Terezie z Trauttmansdorff-Weinsbergu, rozené Nádasdyové (1771–1847). Na popud Alfonsovy manželky Gabriely, rozené Fürstenbergové (1821–1895) došlo k velkolepé přestavbě zámeckého areálu v Jemnici.[2] V roce 1871 byly majetky na Moravě začleněny do rodového fideikomisu Mindszent.

Impulsem k výstavbě mauzolea v Jemnici byla tragická nehoda rakousko-uherského diplomata Karla Pallaviciniho (1877–1900), který se smrtelně zranil 15. ledna 1900 při honu na lišku v Anglii. Jeho matka si přála vybudovat místo posledního odpočinku pro prvorozeného syna na místě viditelném ze zámku. V letech 1901–1902 nechal otec Alexandr Osvald markrabě Pallavicini (1853–1933) podle projektu z roku 1900 na svém sídelním panství v Jemnici vystavět rodovou hrobku.[2][4]

Pohřební kaple byla postavena v neoklasicistním stylu podle návrhu vídeňského architekta a dvorního stavebního rady Otto Hofera.[pozn. 1][pozn. 2] Po jeho smrti roku 1901 vedl stavbu vídeňský architekt Wilhelm Zeeh.[2][4][1] Vlastní realizaci stavby v roce 1902 provedli místní řemeslníci z Jemnice, zednické práce vedl Josef Faast a tesařské práce Jan Dvořák. Kamenické práce obstarali Eduard Hauser a Andreas Francini. Sochařská výzdoba je dílem Víta Matouška (Matuscheka), akademického sochaře Ignáce Weiricha[2][4] a Johannese Benka (1844–1914).[7]

V roce 1954 a 1991 bylo mauzoleum vykradeno.[2][7] Zloději později zcizili část měděného střešního pláště a v srpnu 2014 kovové součásti oplocení.[7]

Dne 1. listopadu roku 2001 se v hrobce sloužila mše svatá za zemřelé. Celebroval ji jemnický farář Otec Josef Brychta za přítomnosti Alfonse Pallaviciniho a jeho matky.

Obnova památky probíhala postupně v letech 2020 (střešní krytina až po balustrády, včetně sochy Panny Marie – alegorie Víry, které byl doplněn zmizelý kříž) a 2021.[8][9] Po restaurování by hrobka mohla být zpřístupněna a mohla by v ní být umístněna expozice o rodu Pallavicini.[7]

Okno

Monumentální volně stojící hrobka byla postavena na půdorysu rovnoramenného (řeckého) kříže se zaoblenými rohy. Nad křížením je na tamburu mohutná kupole, jejíž válec je lemován pilastry s římsovitými hlavicemi a která je zakončena lucernou s křížem. Koncha na východní straně je zavržena kupolí, která nepřesahuje válec středové části hrobky a je vtlačena do frontonu. Boční prostory jsou zdobeny bosováním a jsou ukončeny balustrovou atikou.[10]

Mauzoleum stojí na mírně vyvýšené terase, ke které vede ze západní strany šest kamenných schodů. Okolo hrobky je položen chodník, který tvoří dlaždice z mrákotínské žuly.[2] Pravoúhlý vstup do hrobky je rámován dvojicí sloupů s ionizujícími hlavicemi, na něž dosedá kladí s frontonem zdobeným uvnitř zubořezem a akantovou rozvilinou, která ve středu vytváří kruh s písmeny APX. Fronton završuje socha světice (Panny Marie) v životní velikosti v rozevlátém šatu s křížem v pravé ruce.

Krov tvoří železná konstrukce.[2] Na stavbě byly použity vzácné materiály jako třetihorní pískovec z Dolních Rakous či mramor z Itálie.[7]

Mauzoleum obklopuje parkově upravená plocha pravidelného čtvercového půdorysu. Areál je ohrazený zděnou zídkou s úseky dekorativního mřížového oplocení. Ve východním rohu areálu se nacházejí stavební pozůstatky bývalého domu správce, který se někdy označoval jako hájovna (architekt Wilhelm Zeeh). Směrem na severovýchodu terén mírně klesá, takže hájovna stávala o něco níže než hrobka a pohledově se v areálu neuplatňovala.[2]

V přízemí je jediná místnost, jejíž podlaha je kryta kamennými dlaždicemi. U vchodu stojí sochy sv. Alfonse a sv. Karla Boromejského v životní velikosti od akademického sochaře Ignáce Weiricha. Ústřední oltář proti vchodu do mauzolea zdobí monumentální bronzová plastika Krista na kříži Con­summatum est (Dokonáno jest) od stejného sochaře z roku 1902. Na pravém boku je vyryto: Ig. Weirich fecit Roma 1902, to jest Ignác Weirich vytvořil v Římě 1902.[1] Tento kříž je považován za jeho nejlepší dílo.[4] Možným autorem oltářní architektury, na níž je kříž umístěn, je Jože Plečnik.[4] Ve cviklech centrální části jsou medailony s reliéfy čtyř evangelistů. Boční prostory jsou prosvětleny segmentovitě završenými okny ve vytažených odstupňovaných štukových šambránách.[10] V těchto postranních kruhovitých výklencích jsou rozestavěny masivní umělecky opracované sarkofágy z bílého mramoru, v nichž bývaly uloženy tělesné ostatky příslušníků rodiny Pallavicini. Vlevo jsou tři, vpravo čtyři.[11]

Na mramorové desce s ušima je nápis Stavebník Alexander Markgraf / Pallavicini im Jahre 1902 / Architekt Wilhelm Zell / Josef Faast Baumeister / Veitt Mataschek Bildhauer.[10]

Původní rodové pohřebiště Pallaviciniů se nacházelo v uherském Ányásu na panství Mindszent, ale bylo dlouhodobě nevyhovující, protože se nacházelo v záplavovém území řeky Tisy.[3] V rodinném mauzoleu v Jemnici bylo pohřbeno osm členů rodu, jehož příslušníci byli v letech 1842–1945 posledními soukromými vlastníky jemnického velkostatku (do roku 1848 panství). Šest pochovaných zemřelo ve 20. století, do hrobky byly uloženy i ostatky dvou členů rodu, kteří zemřeli ve stoletím předchozím.[2] Před uložením do rakví balzamoval ostatky zámecký lékař Josef Švejda.[12] Při vloupání v roce 1991 byly násilně otevřeny mramorové sarkofágy i zinkové rakve a těla roztahána po hrobce. V hrobce od 90. let 20. století zůstalo pouze tělo hraběnky Gabriely Pallaviciniové, jejíž ostatky jsou uloženy v podzemní hrobce.[2][3] Balzamovaná těla ostatních příslušníků rodu byla zpopelněna a urny předány na jaře 2012 potomkům do Maďarska.[2] Kaple z roku 1850 v Ányásu, která sloužila jako pohřební místo, však byla po druhé světové válce zničena a vyhozena do povětří. Nová rodinná hrobka Pallaviciniů proto byla zřízena a 11. května 2013 vysvěcena za přítomnosti Alfonse Pallaviciniho (* 1964) na Horním hřbitově ve městě Sándorfalva, které založil Alexander Oswald Pallavicini.[13]

Rozmístění sarkofágů

Jména jsou v němčině, jak jsou uvedena na sarkofázích. Čísla odpovídají pořadí úmrtí podle předchozí tabulky.

Gabrielle (č. 2) ostatky uloženy v podzemí	kněžiště Erb makrabat Pallaviciniů vstup	Alexander (č. 8)
Alfons (č. 1)		Alexander (č. 6)
Therese (č. 4)		Irma (č. 5)
Alfons Ernst (č. 7)		Carl (č. 3)