Historie piva

Pivo je slabě alkoholický nápoj, vyrobený zkvašením obilného rmutu. Cukr nutný pro kvašení je získáván sladováním ječmene či jako v Německu, pšenice. A to zejména v Bavorsku, kde jsou pšeničná piva v oblibě. V USA, severní a jižní Americe, Maďarsku a Chorvatsku se přidává podíl kukuřice nebo v Asii rýže. Ročně se prodá přibližně 1 500 000 000 hl piva, což dělá z piva nejprodávanější nápoj na světě a jeho prodej stále stoupá. Největšími současnými producenty jsou Čína a USA. Česká republika drží primát nikoli ve výrobě piva, zde jsme klesli na sedmnácté místo ve světě, ale ve spotřebě piva na osobu a rok – asi 160 litrů.

Až do prvních let 20. století se mělo za to, že kolébkou přípravy sladu a piva byl starý Egypt. Na základě novějších archeologických vykopávek se profesoru Bedřichu Hroznému, v letech 1900 až 1913 podařilo rozluštit starobabylonské, sumerské a assyrské klínové písmo. Při tom se mu mimo jiné podařilo objeviti sumerské recepty na vaření piva ze III. tisíciletí před n. l. a zjistiti, že již staří Sumerově znali slad a vařili pivo a zjistiti dále, že v orbě a vaření piva byli i Egypťané odvislí od Babylonie (spis Das Getreide im alten Babylonien, 1913).

Podle současných archeologických nálezů ve starověké Mezopotámii znali výrobu piva již předsumerští obyvatelé Sumeru před více než 4000 lety. Prokazuje to hlavně Sumery přejaté pivovarnické názvosloví. Dokonce byly v Izraeli nalezeny znaky vaření piva staré 13000 let.[1]

Kvašené nápoje pilo lidstvo odnepaměti. J. N. Večerníček v Dějinách piva zmiňuje, že enzym, který v lidském těle rozkládá alkohol se vyvíjel v lidském těle desetitisíce let a lidé proto museli alkohol znát ještě z dob „kdy byli zvířata“. Oproti dosavadním teoriím o náhodném vzniku piva přišel s novou teorií a pivo popisuje jako produkt solidarity, kdy první lidé sběrači shromažďovali obilky trávy a bezzubým starým lidem a dětem zrnka předžvýkávali do zásoby. Rozžvýkaná zrna v tekutém stavu zkvasila na první obilnou zkvašeninu a pokud uschla, byl to první chléb. Tomu podle něj nasvědčují např. starogermánské legendy, které říkají, že první pivo zkvasil Odin svými slinami a také zvyky primitivních národů které dodnes starým lidem předžvýkávají potravu a vyrábí také alkoholické nápoje zkvašováním rozžvýkaných zrn. Tímto způsobem vyráběli své kukuřičné pivo i ve velkých amerických civilizacích Inkové, Mayové a Aztékové.

K objevu kvašení došlo nezávisle na sobě v různých částech světa, jen základní ingredience se lišily dle možností jednotlivých částí světa.

Mezopotámie je území mezi řekami Eufrat a Tigris. Dnes se na tomto území rozkládá stát Irák. Kolem roku 6 000 př. n. l. zde sídlila nejstarší známá civilizace, Sumerové. První písemné památky pocházejí z doby asi 4 000 let př. n. l., a v jedné z nich je výslovná zmínka o nápoji, který Sumerové nazývali kaš. V díle nazvaném Hymna bohyni Ninkasi je uveden postup výroby tohoto nápoje za použití chlebu z ječmene. Tento chléb, sumersky zvaný bapiru se rozdrobil do vody, přidal se ječmenný nebo pšeničný slad a vzniklá kaše se nechala kvasit. Někdy se přidávala zelená hořčice, či jiné rostliny pro dosažení hořké chuti, neboť chmel nebyl dosud znám. K dosažení hořkosti se mohl přidat i slad, pražený v popelu. Dalším písemným dokladem je Epos o Gilgamešovi ze 3. tisíciletí př. n. l. Epos uvádí, že dříve neexistovali lidé, pouze tvorové mezi opicí a člověkem. Proměna těchto tvorů v lidi se udála pomocí piva. Tato část eposu zní přibližně:

Enkidu, primitivní bytost, který jedl pouze trávu a pil mléko divokých zvířat, chtěl změřit síly s polobohem Gilgamešem. Protože Gilgameš se nechtěl srovnávat s takovým primitivním troufalcem, poslal mu krásnou ženu, která měla naučit Ekidua rozeznávat svoje přednosti a nedostatky. Tato žena jej učila po dobu sedmi dní a nocí slovy: Jez chléb, Enkidu, neboť ten patří k životu, pij pivo, neboť je to zvyk této země. Enkidu vypil sedm džbánků piva a srdce jej zabolelo. Poté se vykoupal a stal se člověkem.

V další báji o stvoření světa Enúma eliš se uvádí:

Před Anšara předstoupili bozi,

plni radosti jedli chléb a pili pivo,

sladkým nápojem svá hrdla prolévali, a jak popíjeli,

nálada stoupala, holedbali se a byli lehké mysli.

Po zhroucení říše Sumerů nastoupili Babyloňané (Chetité) a převzali kulturu poražených i s jejich recepty. Akademik Bedřich Hrozný, který jako první na světě v roce 1913 rozluštil jejich písmo, uvádí ve své knize "Obilí ve staré Babylonii", že oba starověké národy, jak Sumerové tak Babyloňané nejen že znali postup výroby piva a sladu, ale na svých tabulkách uvádějí i prastaré recepty na různé druhy piv: pivo husté, pivo červené, pivo černé. Tato piva měla kašovitou konzistenci, spíše se srkala nežli pila. Výroba piva ovšem vyžadovala zabezpečené zemědělství. Babyloňané využili spádového rozdílu mezi řekami Eufrat a Tigris pro soustavu zavodňovacích kanálů se stavidly a rybníky, kterými tekla voda z výše položeného Tigridu do níže položeného Eufratu. Tento systém byl tak užitečný, že pole dávala úrodu ječmene a pšenice až čtyřikrát za rok, jak uvádí řecký „otec dějepisu“ Hérodotos ve svém díle Dějiny. Dnes to zní jako pohádka. Ve starém Babylonu bylo známo více než 20 druhů piv. V době největšího rozkvětu říše vyváželi Babyloňané pivo až do 1000 km vzdáleného Egypta. Co vlastně nakonec Egypťané po několikatýdenní dopravě pod horkým sluncem pili, zůstává otázkou.

20 druhů piva nazývaného „sikaru“ vařeného v Babylonu:

• 8 piv vyráběli ze špaldy a přídavkem ječmene
• 8 piv vyráběli jen z ječmene
• 4 piva byla z více surovin, ve kterých převažoval ječmen

Mezi tato piva patřily kupříkladu tyto druhy piv:

• řídké pivo, vyrobené z ječmene
• černé pivo z ječmene s přidáním trochy špaldy, což byl starý druh nešlechtěné pšenice
• jemné černé pivo, obsahující 80 % pražené špaldy a 20 % sladované špaldy
• jemné bílé pivo, vyráběné ze špaldy a sladovaného ječmene
• červené pivo z pivních chlebů, pečených ze sladované špaldy
• PRIMA tmavé pivo, vařené ze tří dílů: pivní chleba, sladovaná špalda, nesladovaná špalda
• ležák, určený hlavně pro export do Egypta, bylo vařeno z ječmene a špaldy
• zbytkové pivo, vyráběné ze zbytků surovin z výroby ostatních piv, jednalo se o laciné pivo

Pivo bylo tím dražší, čím více špaldy obsahovalo.

Až do objevů českého orientalisty Bedřicha Hrozného byl za kolébku piva považován Egypt. O pivovarnictví v obou zemích starověkého Egypta, tedy Dolní a Horní říše existuje mnoho písemných dokumentů i archeologických vykopávek. Hieroglyf pro pivo i chléb byl po dlouhou dobu stejný. V roce 1988 vykopal americký antropolog Jeremy Geller zbytky pivovaru asi 900 km proti proudu Nilu. Tým archeologů z Yaleovy univerzity poblíž Káhiry objevil pekárnu a pivovar blízko sebe. Stáří se odhaduje asi 4 500 př. n. l. Blízkost obou objektů není náhoda, v Egyptě se stejně jako v Mezopotámii vyrábělo pivo z ječných či pšeničných chlebů, případně ze směsi těchto obilovin. Z mouky semleté na mlýnských kamenech se připravilo těsto, přidal se zbytek těsta z minulé výroby, které obsahovalo kvasnice. Z těsta se pak tvarovaly chleby nebo kaše rozředila a nechala kvasit. Vykvašená kaše, které bychom dnes mohli říkat mladé pivo se ochucovala různým kořením. Pivo bylo považováno za dar boha Re a bylo zváno hek nebo zythum – víno z ječmene. Staroegyptský bůh Re byl považován za stvořitele bohů a lidí. Pivo bylo považováno za vynález boha Osirise, později se bohyněmi piva staly bohyně Menket a Tenemit. Byly nalezeny kamenné desky s hieroglyfy, jejichž část byla rozluštěna jako hymnus na sumerskou bohyni piva Ninkasi. Druhý hymnus popisoval výrobu piva. Přijetí sumerské bohyně za vlastní může potvrzovat domněnku, že Sumerové znali výrobu piva dříve než Egypťané. Podle historiků měl na vaření piva nejprve monopol faraon, posléze se toto privilegium rozšířilo i mezi vysoké kněžstvo a šlechtu. Vedle chleba, česneku a cibule bylo pivo hlavním pokrmem pro dělníky pracující na stavbě pyramid. Denní dávka potravin pak představovala dva džbánky piva, tři až čtyři bochníčky chleba a k tomu cibuli a česnek. Pivo představovalo i platební nástroj. Armáda, státní úředníci a ostatní státní zaměstnanci dostávali část platu v pivu. Ve starém Egyptě se pivo vařilo z ječného sladu. Existují i zprávy o používání datlí, rohovníků a máku. K namletému ječnému šrotu se přidal namletý pšeničný šrot, ze vzniklého těsta se vytvarovaly bochníky chleba, které se upekly v pekárnách. Upečené pivní chleby se rozdrtily, smíchaly s vodou, vzniklá kaše se nalila do džbánů. Mohla být přidávána i šťáva z datlí. Naplněné džbány byly zazátkovány hliněnými zátkami a obsah se nechal samovolně kvasit. Později, v období Nové říše se pivní chleby už nepekly ve formách. Na otevřeném ohništi se upekly chlebové placky, po upečení s v kádi rozšlapaly společně s vodou, asi jako se šlape zelí. Pivo nebylo chmelené, bylo husté, takže ho bylo nutno srkat slámkou a jeho chuť dnešní pivo příliš nepřipomínala. V tehdejší době si každý pivo vyráběl doma, řemeslníci a ostatní pracovníci dostávali dokonce dovolenou, aby si mohli své pivo navařit. Ne každé pivo se jistě podařilo. Zkyslé nebo jinak zkažené pivo dostávali otroci. Za tehdejších hygienických podmínek bylo zajisté i takové pivo chutnější než voda. Sloužilo také jako přídavek do léků, například při paradontóze, uštknutí štírem a dalších chorobách. Mnohem později, za vlády Ptolemaiovců (323–30 př. n. l.) byly stavěny státní pivovary. Tak se stát stal monopolním výrobcem piva. Zisky z daní přinášely nemalé částky do státní pokladny. Později se prodávali licence i soukromým osobám, aby stát zvýšil příjem z daní. Takže vedle státních pivovarů fungovaly i pivovary soukromé, ovšem státem kontrolované.

• Čhang

Domácí pivo z rýže, pšenice, ječmene nebo kukuřice. Procenta alkoholu se liší, někdy se čhang podobá spíše husté polévce, jindy může připomínat něco mezi pivem a vínem. Pije se zejména v horách a místní lidé ho s oblibou nosí na dlouhých cestách po kopcích na dočerpání energie.

• Rakši

Rakši je domácí pálenka z pšenice, rýže nebo kalužnice, což je druh obiloviny. Každá rodina má svůj osvědčený recept na tento tradiční nápoj.

• Tongba

Tibetské pivo. Kvašené proso, které se dolévá horkou vodou a pije brčkem z obrovského dřevěného tupláku.

Staří Indové znali výrobu piva již kolem roku 3200 př. n. l. Historici předpokládají, že staří Číňané a Tibeťané ovládali výrobu kvašených nápojů z ječmene. Jako další surovinu užívali proso nebo výhonky bambusu. Je dost možné, že pro zlepšení chuti používali Indové chmel dříve než Evropané.

Pivo bylo známo už v předkolumbovské Americe. Archeologické vykopávky v Peru prokázali existenci pivovarů už kolem roku 1000. Podle archeologů se nejednalo jen o místo kde se pivo vařilo, ale i o velkou pivnici. Všechno zde vyrobené pivo zde také bylo vypito. V Andách se vyráběl i nápoj zvaný čiča nebo také chicha což je alkoholický nápoj připravovaný z rozžvýkané a následně zkvašené kukuřice či dužiny jiných rostlin. Obsah alkoholu se pohybuje mezi 40–60 %. Indiáni také vařili alkoholické nápoje z třtinového či javorového sirupu nebo z aloe.

Starozákonní Židé poznali pivo bezpochyby během svého prvního otroctví v Egyptě či druhého otroctví v Babylonu. V těchto zemích bylo pivo běžným nápojem. Židé si znalost výroby piva zcela jistě vzali s sebou do Zaslíbené země. Nazývali pivo secha. Bylo jejich běžným denním nápojem o všedních dnech, ve dnech svátečních pivo nahrazovali vínem. Legenda tvrdí, že první pivo vyrobil Abimelech (v hebrejštině Abimelek), který byl levobočkem krále Gedeona. Gedeon vařil z ječmene silné červené pivo a z pšenice jemné světlé pivo. Jazykem starověké Palestiny byla aramejština, což byl ostatně i jazyk Ježíše Krista. V aramejštině bylo pivo nazýváno parsoma. Izraelité používali také slovo prusma, či výraz šecher, připomínající babylonský výraz sikaru. K výrobě piva Izraelité na rozdíl od Egypťanů a Babyloňanů nepoužívali pivní chleby. Ječmen sušili na prudkém slunci, následně ho rozmačkali a rozmíchali s vodou a nechali kvasit. Pro zlepšení chuti přidávali různé koření, jako šafrán nebo pelyněk. Izraelité používali při výrobě piva i chmel. Chmel byl nazýván kešut nebo kišoš. Starý zákon, který je součástí Bible, uvádí řadu zákazů a příkazů. Jedním ze zákazů je i zákaz pojídání i pití kvašených nápojů. Pivo zde ovšem není výslovně uvedeno. Podle názorů biblistů se tento zákaz požívání kvašených potravin piva a vína přesto týkal. Na rozdíl od vína ale nebylo pivo používáno při starozákonní oběti. Proto pivo tedy zůstalo pro Izraelce pouze druhořadým nápojem.

Staří Řekové poznali výrobu piva při svých námořních cestách do Egypta. Autor antických tragédií Aischylos představuje Egypťany jako ty, kdož pijí medovinu vyrobenou z ječmene. Jiný antický básník Archilochos popisuje již v sedmém století před n. l. maloasijskou Frýgii, kde se vyrábělo pivo z namočeného ječného chleba, mnohdy s přídavkem ovoce. Líčí také výrobu piva v antické Thrákii, na území dnešního Rumunska. Nejznámější řecký lékař Hippokrates z Kou (asi 4. st. př. n. l.) používal pivo pouze jako lék proti nespavosti či horečce. Pravidelné pití piva ale Hippokrates nedoporučoval. Filosof Aristoteles, syn jiného starověkého lékaře zkoumal účinky všech tehdy dostupných omamných látek sám na sobě. Učinil sám na sobě velmi zajímavý objev: „… pokud se někdo napije mnoho piva, kácí se směrem dozadu, pokud však pije mnoho vína, kácí se na všechny strany“. Od Řeků se znalost výroby piva rozšířila do Říma, Hispánie, Velké Británie a do dalších zemí. Staří Etruskové a po nich i Římané vyráběli pivo, které nazývali cervisia podle římské bohyně úrody Ceres. Pivo bylo pravděpodobně v Římě nejprve používáno jako lék, obdobně jako v Řecku. Do začátku našeho letopočtu bylo pivo v Římě oblíbeno. Později, v době největší slávy Říma, obliba piva klesla a Římané dávali přednost vínu. Zřejmým důvodem byla oblíbenost piva u barbarů, odvěkých nepřátel Říma. Tak se pivo pro Římany v prvních stoletích našeho letopočtu stalo vhodným pouze pro tzv. plebs, tedy chudinu. Přesto se pivo v Římské říši vyrábělo a samozřejmě konzumovalo, a to hlavně na územích, kde pro pěstování vinné révy nebyly vhodné klimatické podmínky nebo kde nebylo možné víno koupit či ho tam dopravit. Gaius Julius Caesar, římský vojevůdce, si pivo pochvaloval. Své legie nechával zásobovat pivem na svých taženích Evropou, vezl si ho i na tažení do Británie. Měl prý pronést slova: pivo je vážený a mocný nápoj. Římský císař Julianus (332–363) napsal o pivu posměšnou báseň, kde píše: „kdo pije víno, je cítit nektarem, kdo pije pivo, smrdí po kozlu“. Jeho nástupce císař Flavius Valens naopak pivu holdoval. Měl v oblibě zejména pivo Sabazios. Toto pivo bylo pojmenováno po římské provincii Sabaium na území dnešního Rakouska. Odtud se pivo Sabazios na císařský dvůr dováželo. Láska k dováženému pivu vynesla Flaviovi hanlivou přezdívku Sabaiarius. Tato přezdívka se po jeho smrti přenesla na všechny velké pijáky piva a to nejen v Římské říši, ale na všechny, kdož nedokáží odhadnout svou míru.

Začátkem našeho letopočtu byla výroba piva známá též v horách Iberie, na území dnešního Španělska a Portugalska. Pivo zde bylo ceněno stejně jako víno. Vyrábělo se z ječmene a prosa. Ve Španělsku se pivo nazývalo celia nebo ceria. Z toho vznikl dnešní španělský výraz pro pivo cerveza.

Galové vyráběli pivo z ječmene nebo z pšenice a nejspíše jako první na světě ho čepovali ze sudů. V prvním století před n. l. seznámili se svým pivem, které nazývali korma také Římany. Římští legionáři si zvykli pít pivo z pohárů vydlabaných z tykve. Jeden takový je zachován v pařížském muzeu Carnavalet. Je ozdoben nápisem „Naplň mne znovu, spanilá hostitelko, znovu pivem“. Galové vařili pivo nejen z pšenice a ječmene, ale také z ovsa, prosa a čočky. Pro vylepšení chuti byly do nápoje přidávány pelyněk, šalvěj, puškvorec a další ingredience.

Staří Germáni vyráběli pivo na svých územích podle některých pramenů již 1600 let před n. l., podle jiných 800 př. n. l. Vedle medoviny bylo pivo mezi Germány nejrozšířenějším nápojem. Pivo vařili v bronzovém kotli do něhož vkládali horké kameny, nebo byl kotel umístěn nad ohništěm. Nápoj ochucovali myrtou, dubovým listím nebo dubovými kořínky. Pivo bylo jistě kalné, se zbytky sladu. Nebylo příliš silné, a v teplejším období se nedalo dlouho skladovat. Římský historik Publius Cornelius Tacitus (55–120) píše o Germánech či Teutonech:

… polehávajíce na medvědích kožešinách nestřídmě holdují strašnému nápoji vyrobenému z ječmene či pšenice, velmi nepodobnému ušlechtilému vínu…

… a tento ohavný nápoj pijí až do němoty z velkých tuřích rohů.

Nejstarším důkazem výroby a pití piva ve střední Evropě je amfora nalezená poblíž Kulmbachu v dnešním Bavorsku. Nádoba obsahovala zbytky obilného nápoje z doby halštatské kultury, tedy z doby zhruba 800 let př. n. l. Pivo bývalo obětováno bohům stejně tak jako v Egyptě. Důvodem bylo, že po vypití piva se pijákova nálada obvykle zlepšila. Staří Germáni proto věřili, že pivo obsahuje ducha lidem nakloněného božstva, a že jeho pitím tento božský duch přechází na člověka. Krom piva měli Germáni v oblibě též medovinu. Ve starogermánštině se medovina nazývala met, z indoevropského základu medhu. Stejně jako pivo byla i medovina považována v nordické mytologii za dar bohů.

Keltové byli národem žijícím na britských ostrovech. Vyráběli kvašený nápoj z obilí, který ochucovali medem. Zprávu o tom podal řecký námořník Pytheas, který v roce 330 př. n. l. hledal mořskou cestu z Řecka do Pobaltí k nalezištím jantaru a během své cesty navštívil Anglii, Skotsko, Irsko a Island. Finský národní epos Kalevala výrobu piva na severu Evropy potvrzuje. O úctě, kterou severské národy chovali k pivu svědčí skutečnost, že epos věnuje 200 veršů stvoření světa a 400 veršů výrobě piva. Další severský epos Edda říká, že víno je nápoj vyhrazený bohům, zato pivo je nápoj pro obyčejné smrtelníky, který je má upozorňovat na realitu smrti.

Slované používali k výrobě piva pšenici, ječmen a jistě i ostatní obiloviny. Řek Priskos byl účastníkem poselstva k Attilovi v roce 448 n. l. a popisuje přivítání poselstva Slovany na území Ruska nápojem zvaným kanas. Vyráběl se z rozdrcených surovin smíchaných s horkou vodou a následně přecezeným přes slámu. Do vychladlého nápoje byli přidány kvasnice. Nápoj Slované pili po ukončení kvasného procesu. Tento postup připomíná výrobu tzv. kvasu, nápoje, který se v Rusku vyrábí dodnes i když od piva se liší.

První zmínky o vaření piva na území dnešní České republiky pocházejí ze čtvrtého století před n. l. Předpokládá se, že v té době přišel do střední Evropy keltský kmen Bójů ze severní Itálie a znalost vaření piva přinesli s sebou. Tito Keltové byly později vytlačeni Markomany. Markomané se však výrobou piva příliš neproslavili. Od třetího století našeho letopočtu na území dnešní České republiky přicházeli Slované z východu. Přinesli s sebou znalost výroby piva z ječmene, pšenice a ovsa včetně chmelení. Ke konci starověku dochází k šíření křesťanství, které mělo nepříznivý vliv na výrobu piva. Misionáři tvrdili, že Bible konzumaci piva nedoporučuje. Proto výrobu piva nepodporovali, upřednostňovali vysazování vinic. Dalším důvodem upřednostňování vína před pivem byl fakt, že pro křesťanské bohoslužby je víno nezastupitelným artiklem. Pohled na pivo jako nápoj se z církevního hlediska změnil až v roce 816 po církevním koncilu v městě Aix la Chapelle. Na tomto koncilu doporučili církevní hodnostáři klášterům věnovat se zemědělství, zejména rybníkářství a výrobě piva. Důvodem bylo „liquida non fragunt lentum“, tedy „nápoje postu neruší“. V době velmi častých postů bylo pro mnichy v klášterech důležité uznání piva jako doporučeného postního nápoje, stejně jako rybí maso jako doporučeného postního jídla. Ve středověku se pivo nabízelo i dětem, nejspíše proto, že v tehdejších hygienických podmínkách bylo pivo, vařené s chmelem zdravější než voda z některých zdrojů.

Klášter Monte Cassino

Stát a pivo ve středověku

Stálý nedostatek peněz ve státních či šlechtických pokladnách vedl k zavedení daně z piva. Fakt, že se část pšenice místo k výrobě chleba spotřebovala na výrobu piva, vedl v průběhu dvanáctého až šestnáctého století k řadě nařízení a příkazů.

• V roce 1156 byl vydán v Augšpurku zákon zvaný „Justitia Civitatis“, nejstarší německý právní dokument, týkající se městského práva. V tomto dokumentu se praví: Kdo prodává špatné pivo nebo dává podměrečnou míru, bude potrestán…
• V roce 1393 byl vydán v Norimberku zákon týkající se piva: k výrobě piva se může používat pouze ječmen…. K tomuto nařízení vedl nedostatek pšenice.
• Dosud platný je výnos bavorského vévody Viléma IV., takzvaný „Zákon o čistotě piva“ – Reinheitsgebot, podle něhož se pivo může vyrábět pouze za užití chmelu, sladu a vody.

Vratislav II. král český, freska, rotunda Znojmo

Nejstarší klášterní pivovar na českém území byl pravděpodobně založen roku 970 konventem benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě. Lze se tak domnívat proto, že kláštery měly vždy vlastní výrobu piva stejně jako vlastní pekárny. Dalším důvodem k této domněnce je skutečnost, že výroba piva v té době byla výlučně ženskou prací. Jistá je existence pivovaru v břevnovském mužském klášteře, založeném knížetem Boleslavem II. a pražským sídelním biskupem sv. Vojtěchem roku 993. Třetí nejstarší klášter založil opět kníže Boleslav II. Benediktinský klášter v Ostrově u Davle byl postavený na soutoku Vltavy a Sázavy na ostrově sv. Kiliána roku 990. Pití piva v českých zemích dosáhlo takové míry, že věřící, holdující nesmírnému pití piva, nevedli řádný život. Proto si sv. Vojtěch údajně vynutil na papeži zákaz výroby i konzumace piva ve své diecézi, zahrnující celé Čechy. Tato první a naštěstí poslední prohibice v zemích Koruny české, některými historiky nepotvrzená, měla trvat do 12. století. Od konce 12. století byla pivu vrácena doložka postního nápoje, pivo bylo opět vařeno v českých zemích nejen v klášterech, ale i u šlechticů, měšťanů a dalších vrstev obyvatelstva. Na počátku středověku se v zemích Koruny české staly centrem kultury kapituly, tedy sbor duchovních tzv. kanovníků, řízených proboštem a kapitulním děkanem. Kapituly podléhaly diecéznímu biskupovi. Nejstarší kapitulou v českých zemích byla staroboleslavská kapitula, založená roku 1039 – 1046 českým knížetem Břetislavem I. Pivovar zde fungoval pravděpodobně od roku 1052 s přestávkami až do roku 1913. V zakládající listině kapituly je uložena povinnost poddaných dodávat církevní vrchnosti desátky chmele ze žateckých statků. Jedná se o nejstarší listinu dokazující pěstování chmele na českém území v desátém století. Kapitulu na pražském Vyšehradě založil český kníže Vratislav II., který v té době na Vyšehradě sídlil. Nadační listina této kolegiální kapituly při kostele sv. Petra a Pavla na pražském Vyšehradě z roku 1088 výslovně jmenuje pivovar na Trávníku, stojící v lokalitě přímo pod Vyšehradem. Nadační listina uvádí také jména sládků a výši daně, odváděné z piva, vyrobeného z pšenice a ječmene. Vratislav II. roku 1091 vydal listinu, ukládající poddaným vyšehradské kapituly platit desátek z pěstování chmele.

• VEČERNÍČEK, Jaroslav. Dějiny piva. [s.l.]: Computer Press, 2009. ISBN 978-80-251-2019-4.
• CHLÁDEK, Ladislav. Pivovarnictví. [s.l.]: GRADA Publishing, 2007. ISBN 978-80-247-1616-9.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Historie piva na Wikimedia Commons