Řád menších bratří

Řád menších bratří (latinsky Ordo Fratrum Minorum, OFM), jehož členové jsou nazýváni františkáni v užším smyslu, bosí františkáni, spirituálové nebo observanti (a v některých regionech Evropy také bernardini nebo reformáti) je jednou z větví františkánů, žebravého řeholního řádu založeného sv. Františkem z Assisi v roce 1209 a později rozděleného na tři větve (kromě observantů jde ještě o kapucíny a minority).[1] K rozdělení řádu došlo kvůli odkazu sv. Františka – chudobě, nepřijímání privilegií, zdůrazňování poustevnictví či spíše působení ve městech a vzdělávání bratrů. Členové řádu se soustřeďují především na kazatelskou a misijní činnost.[1]

Řád menších bratří
Ordo Fratrum Minorum
Znak Řádu menších bratří
Základní informace
Aktivita1209
KategorieŽebravé řády
Země původuItálie
ZaložilFrantišek z Assisi
SchválilInocenc III.
Motto„PAX ET BONUM“ (tj. „Pokoj a dobro“)
OdznakV červeném poli stříbrný latinský kříž se zlatými paprsky vyrůstající ze stříbrného oblaku. Před křížem dvě zkřížené ruce, pravá zadní sv. Františka v hnědém rukávu, přední levá odhalená Krista, obě s červenými stigmaty.
Františkánské procesí v Jeruzalémě
Františkán v Krakově

Patrony řádu jsou Panna Maria, sv. František z Assisi, sv. Antonín Paduánský, sv. Bonaventura, sv. František ze Solana (patron františkánských misií).[2]

Řádový oděv tvoří tmavohnědý hábit s volnou kapucí přepásaný bílým provazovým cingulem se třemi uzly, kněží nemají kolárek a nenosí biret. Jako obuv slouží převážně kožené sandále.[3]

Řehole a způsob života

Základ františkánské řehole vychází ze společného života a chudoby. Františkáni se snažili žít jako apoštolové s možností přebývání v klášterech. Františkova řehole byla zaměřena na život podle evangelia a chudobu jak mnichů, tak i klášterů. Pojetí chudoby vytvořilo rozkol mezi mnichy, řád se rozdělil na observanty a konventuály.[4] V letech 1317–1318 rozhodl papež Jan XXII. ve prospěch umírněnější verze řehole a povolil korporativní (společné) vlastnictví. Rozhodnutí papeže pobouřilo množství observantů, kteří se jím odmítli řídit a raději opustili kláštery.[2]

Než byla přijata umírněná řehole, staraly se o finance řádu a kláštera světské osoby přímo spojené se Svatým stolcem. Tyto světské osoby se nazývaly apoštolští syndikové. Byli u každého řádu a jako odměnu mohli obdržet všechna duchovní dobrodiní.[2]

Jedním ze základních prvků františkánské spirituality je fraternita (bratrství), která je podle sv. Františka z Assisi všude tam, kde jsou bratři shromážděni kolem Ježíše.[2]

Řád má svoji sekulární (světskou) větev, označovanou jako terciáři.

Modlitba růžence
Související informace naleznete také v článku Růženec.

Františkánská modlitba růžence údajně vznikla již v roce 1422. Růženec původně tvořilo sedmkrát deset Zdrávasů, k nimž byly přidány ještě další dva, a výsledné číslo se tak opíralo o zbožnou tradici ohledně Mariiných 72 let života.[5] Tento zvyk, který pochází od františkánů, později převzaly i další řády a zbožní laikové. Počet Zdrávasů se ustálil na sto padesáti.

Organizace a struktura řádu

Řád nemá specifické zaměření na určitou činnost. Studium teologie původně zabíralo jen malou část františkánského života, většinou se zaměřovali na pomoc a osvětu. Kromě misií a kázaní pomáhají mniši ve špitálech, věznicích, při duchovní správě a při pohřbívání. Jako privilegium má řád právo na svěcení křížových cest.[5]

Sám sv. František se zasloužil o uznání svého způsobu života u papeže Inocence III. v roce 1209.[6] O vytvoření řádu se však ještě nejednalo. Až v roce 1223 byla vytvořena a schválena oficiální řehole papežem Honoriem III.[7] V tom samém roce byl představen Františkův třetí pokus o vypracování pravidel pro řád, ve kterém bylo zakázáno vlastnictví řádového domu a kontakt s penězi. Tato pravidla musela být na žádost řádu z praktických důvodů zmírněna papežem Řehořem IX. v roce 1230. [7]

Postupem času došlo k rozdělení řádu, následně se však částečně sjednotil. Hlavním faktorem rozdělení řádu byla právě řehole sv. Františka či spíše doslovný způsob jejího dodržování. Řád byl v základu rozdělen na konventuály a observanty. Zatímco observanti se snažili dodržovat Františkovu řeholi nezměněnou i s pevným základem v důsledné chudobě a odmítání veškerých majetků, konventuálové přijali smířlivější postoj. Papež Lev X. nakonec rozdělil řád na františkány (observanty), minority (konventuály) a kapucíny.[4]

Česká provincie sv. Václava
Čeští františkáni na pouti v Bechyni

V Čechách byla zřízena Provincie svatého Václava. Provinciálem českých františkánů je od roku 2017 P. Jakub František Sadílek.

Přehled provinčních ministrů
  • 1905–1914 Roger V. Konhefr, nar. Jindřichův Hradec
  • 1914–1917 Marián J. Wilhelm, n. Domažlice
  • 1917–1923 Jan Kapistrán A. Vyskočil, nar. Postoupky u Kroměříže
  • 1923–1928 Basil V. Havelka, n. Nedabyle u Českých Budějovic, vystoupil z řádu
  • 1928–1929 Josef J. Hopfinger, jako vikář
  • 1929–1935 Josef J. Hopfinger, n. Těšovice u Prachatic
  • 1935–1938 Jan Kapistrán A. Vyskočil
  • 1938–1941 Jan Evangelista J. Urban, n. Praha
  • 1941–1946 Klement F. Minařík, n. Všetuly u Holešova
  • 1946–1949 Jan Kapistrán A. Vyskočil
  • 1949 Ambrož J. Tobola, n. Staré Město, neplatná volba
  • 1949–1956 Jan Kapistrán A. Vyskočil, † 9. 2. 1956
  • 1956–1968 Metoděj F. Řezníček, jako vikář
  • 1968–1970 Metoděj F. Řezníček, n. Jihlava, jmenován Gen. ministrem, † 14. 6. 1970
  • 1970–1981 Aleš V. Zlámal, n. Bařice, zvolen Prov. definitoriem, potvrzen 2. 6. 1971 Prov. kap.
  • 1981–1987 Innocenc F. Kubíček, n. Vídeň, zvolen 23. 5. 1981 Brno
  • 1987–1991 František J. Marášek, n. Vlčnov, jmenován Gen. ministrem, † 18. 5. 1991
  • 1991–2009 Jan Maria Vianney Dohnal, n. Hluk
  • 2009–2017 Jeroným František Jurka, n. Brtnice
  • 2017– Jakub František Sadílek, n. Praha[8]

Františkánské domy v české provincii v roce 2020
MístoAdresaEmailPoznámka
1. Brno Vranovská 766/103, Brno-Husovice [email protected] Farnost Husovice
2. Liberec Vrchlického 328/81, Liberec 14 – Ruprechtice [email protected]
3. Moravská Třebová Svitavská 6/5, Moravská Třebová [email protected]
4. Plzeň Komenského 1692/21, Plzeň – Lochotín [email protected] Farnost Plzeň
5. Praha Jungmannovo nám. 753/18, Praha 1 [email protected] Farnost P. Marie Sněžné
6. Uherské Hradiště Mariánské náměstí 200, Uherské Hradiště [email protected]
7. Klášter v Hájku u Prahy Červený Újezd, Unhošť [email protected] neobsazeno

Odkazy

Reference
  1. PAVLICOVÁ, Helena. Judaismus, křesťanství, islám. Olomouc: olomouc, 2003. S. 338. (česky)
  2. BUBEN, Milan. Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích, 3.díl/1.svazek, Žebravé řády. Praha: Libri, 2006. S. 227. (česky)
  3. Buben, str. 229
  4. Buben, str. 233
  5. Buben, str. 228
  6. LAWRENCE, Hung. Dějiny středověkého mnišství. Praha: Vyšehrad, 2001. S. 247. (česky)
  7. Lawrence, str. 248
  8. VALER, Dominik; MLÉČKA, Bernard. Schematismus Provincie bratří františkáků sv. Václava v České republice. Praha: Provincie bratří františkánů, 2020. 42 s. S. 6.

Literatura
  • POLYKARP. Dějiny klášterů sv. Otce Františka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Krnov: Zahrádka sv. Františka, 1889. Dostupné online.
  • BUBEN, Milan M. Encyklopedie řádů, kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích III. díl, I. svazek. Praha: Libri, 2006.
  • HUGH, Lawrence. Dějiny středověkého mnišství,[z anglického originálu Medieval monasticism přeložil Pavel Pšeja], Brno: centrum pro studium demokracie a kultury. Praha: Vyšehrad, 2001.
  • PAVLINCOVÁ, Helena. Judaismus, křesťanství, islám. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2003.

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.