Hemofilová rýma drůbeže

Na základě studií uskutečněných v 30. letech bylo příčinné agens rýmy klasifikováno jako Haemophilus gallinarum na základě jeho požadavků na přítomnost heminu (X-faktor) a nikotinamidadenindinukleotidu – NAD (V-faktor) v růstových médiích. Počínaje rokem 1962 se začaly objevovat práce prokazující, že novější izoláty H. gallinarum vyžadují ke svému růstu pouze V-faktor, což vedlo k návrhu a později k akceptování nového druhu H. paragallinarum pro hemofily izolované z případů infekční rýmy u drůbeže. Pokud jde o další růstové vlastnosti i schopnost vyvolávat nemoc, jsou oba druhy identické.[1]

H. paragallinarum je G-, nepohyblivá, opouzdřená kokobakterie až tyčinka velikosti 1-3 x 0,4-0,8 µm. Mohou se vyskytovat i vláknité nebo pleomorfní formy. Spory netvoří. V zorném poli se vyskytuje jednotlivě, v párech nebo jako krátké řetízky. Po déle trvající kultivaci dochází k morfologické degeneraci. Na obyčejném krevním agaru roste H. paragallinarum pouze v sousedství stafylokoků (tzv. satelitní růst) v podobě malých (0,3 mm v průměru) kolonií připomínajících kapky rosy, bez hemolýzy.

Všechny ptačí hemofily redukují nitráty a zkvašují glukózu bez tvorby plynu. Neprodukují indol a nehydrolyzují ureu ani želatinu. Aktivita oxidázy může být variabilní.

Na základě aglutinace byly izoláty H. paragallinarum rozděleny do tří serovarů - A, B a C (Page, 1962). Kume et al. (1983) navrhli alternativní sérologickou klasifikaci založenou na hemaglutinačně inhibičním testu s použitím buněk opracovaných thiokyanátem draselným, králičího hyperimunního séra a kuřecích erytrocytů fixovaných glutaraldehydem. Pageho sérovary byly v tomto systému povýšeny na séroskupiny. V současné době se rozlišují tři séroskupiny – A, B a C, zahrnující celkově 9 sérovarů (A-1 až A-4, B-1, C-1 až C-4).[1]

Klasifikace kmenů H. paragallinarum se tradičně dělá aglutinací. Typizace podle fermentace cukrů a antimikrobiální rezistence se neosvědčila.

H. paragallinarum je poměrně citlivý organismus, který je mimo tělo hostitele rychle inaktivován. V prostředí haly při 18-24 °C přežívá maximálně 48 hodin.

Jednotlivé izoláty H. paragallinarum se mohou lišit virulencí; byla popsána řada faktorů souvisejících s patogenitou. Jako nejvýznamnější se zdají být polysacharidové antigeny pouzdra a hemaglutinační antigeny. Zmiňovány jsou také cytotoxické faktory, neuraminidáza a endotoxin.

Přirozeným hostitelem H. paragallinarum je kur domácí. Je vnímavý bez ohledu na věk, ale u dospělých ptáků obvykle probíhá nemoc vážněji, s kratší inkubační dobou a delší dobou trvání. K experimentální infekci H. paragallinarum jsou refrakterní (nereagující) krůty, holubi, vrabci, kachny, vrány, králíci, morčata a myši.

Za hlavní rezervoár infekce jsou považováni chroničtí bacilonosiči, ať již jde o subklinicky infikované ptáky nebo rekonvalescenty. Přenos se převážně děje přímým horizontálním kontaktem vnímavých zvířat s infikovanými (kapénkovou infekcí), nosními sekrety kontaminovaným krmivem, vodou či jinými předměty či pomůckami. Pro vyvolání infekce stačí i malé množství bakterií. Infekce není transovariálně přenosná.

Po infekci H. paragallinarum dochází k adherenci bakterií na řasinkový epitel sliznice horního respiračního traktu. Při kolonizaci sliznice se uplatňují pouzdro a hemaglutinační antigen. Toxické látky uvolňované během proliferace bakterií způsobují změny na sliznici a následně klinické příznaky. H. paragallinarum nepatří mezi invazivní bakterie, má výrazný tropismus pro řasinkové buňky a do dolních respiračních cest (plíce, vzdušné vaky) migruje pouze v interakci s jinými infekčními agens anebo v případě imunosuprese hostitele. Do stavu chronického onemocnění přechází rýma zpravidla působením konkurentních infekcí.

Po zavlečení H. paragallinarum do chovu se infekce může rozšířit na celé hejno během 7-10 dní. Jestliže nedojde ke komplikacím, trvá mírná forma nemoci asi 10 dní a vážnější přibližně 2-3 týdny. Trvání nemoci kolísá podle množství inokula a virulence bakterie. Prolongovaný průběh nemoci bývá zpravidla způsobem konkurentní infekcí mykoplasmaty nebo jiným patogenem.

Nejvýraznějším příznakem je postižení horních cest dýchacích, projevující se serózním, hlenovitým až fibrinózním výtokem z nosu a otokem tváře, připomínajícím syndrom otoku hlavy a konjunktivitidu. Mohou být zduřelé lalůčky, zejména u samců, a průjem. U ptáků s postižením dolního respiračního traktu mohou být výrazné dýchací potíže a šelesty. Příjem krmiva i vody je snížen, zvyšuje se množství brakovaných zvířat a u nosnic dochází k poklesu snášky (o 10-40 %). V halách s chronicky postiženými zvířaty nebo při komplikujících bakteriálních infekcích je pozorována vyšší vlhkost a je cítit nepříjemný zápach. U výkrmových kuřat byla také popsána artritida, u nosnic septikémie.

Pitevní nález při rýmě je charakterizován akutním katarálním zánětem sliznic nosu a sinusů, katarální konjunktivitidou a podkožním edémem obličeje a lalůčků. Při chronickém komplikovaném průběhu (bakterie, virusy, Candida spp.) se může nacházet až fibrinopurulentní rhinita, tracheitida (zánět průdušnice), bronchopneumonie (zánět plic a průdušek) a aerosakulitida (zánět vzdušných vaků).

• JURAJDA, Vladimír. Nemoci drůbeže a ptactva – bakteriální a mykotické infekce. 1. vyd. Brno: ES VFU Brno, 2003. 185 s. ISBN 80-7305-464-7.
• RITCHIE, B.W. et al. Avian Medicine: Principles and Application. Florida, USA: Wingers Publ., 1994. 1384 s. ISBN 0-9636996-5-2. (anglicky)
• SAIF, Y.M. et al. Diseases of Poultry. 11. vyd. Ames, USA: Iowa State Press, Blackwell Publ. Comp., 2003. 1231 s. Dostupné online. ISBN 0-8138-0423-X. (anglicky)