Hasdrubal Gisgo

O Hasdrubalově původu a jeho životě před vypuknutím druhé punské války se prameny nezmiňují. Někteří moderní badatelé se domnívají, že se podílel na potlačení povstání numidského krále Syfaka, k němuž došlo v roce 213 př. n. l. v severní Africe.[3] Na přelomu let 213 a 212 př. n. l. ho Kartáginci vyslali do Ibérie, kde sloužil jako podřízený Hasdrubala Barky, mladšího bratra Hannibala.[4] Přestože formálně podléhal svému jmenovci, poměrně často vykonával samostatné velení a počínal si značně nezávisle.[5] Livius ho dokonce označuje za největšího a nejslavnějšího vojevůdce vedle Barkovců.[6]

V roce 212 př. n. l. čelil s Hasdrubalem Barkou a jeho druhým bratrem Magonem ofenzívě Římanů, vedených Gnaeem a Publiem Scipionovými.[7] Povzbuzeni předchozími úspěchy pokračovali Scipionové ve svém tažení v jihovýchodní Ibérii i v roce 211 př. n. l.,[8] kdy rozdělili své válečné sbory na dvě části: Publius Scipio vytáhl s větší částí armády proti spojeným silám Hasdrubala Gisgona a Magona Barky.[9] Gnaeus Scipio se s menší částí římského vojska, doplněnou o keltiberské žoldnéře, postavil proti Hasdrubalu Barkovi.[9] Na horním toku řeky Baetis (Guadalquivir) Hasdrubal Gisgo a Mago porazili a zabili Publia Scipiona, v čemž jim výrazně pomohli Hispánové v čele s náčelníkem Indibilisem a numidští jezdci prince Masinissy.[10] Pak se připojili k Hasdrubalu Barkovi a společně přivodili záhubu také Gnaeu Scipionovi, jehož předtím opustili jeho keltiberští spojenci.[11]

Zkázu Římanů mohli Kartáginci dokonat jejich úplným vypuzením z Iberského poloostrova.[12] Vzájemná řevnivost punských vojevůdců umožnila ale Římanům, aby zkonsolidovali svoje pozice na severovýchodě Ibérie a udrželi se do příchodu posil.[13] Livius v této souvislosti uvádí, že Hasdrubal Gisgo překročil řeku Hiberus (Ebro) a „chystal se udusit poslední ohniska války“.[14] Odrazil ho však římský jezdec Lucius Marcius, jenž se chopil velení nad zbytky vojsk bratrů Scipionových.[15]

Polybios se zmiňuje, že Hasdrubal Gisgo zneužíval své postavení a snažil se vymoci finanční prostředky od punského spojence Indibilise.[16] Když to Indibilis odmítl, donutil ho, aby Kartágincům odevzdal své dcery jako rukojmí.[17]

Kartaginští velitelé se odebrali do různých části poloostrova, přičemž Hasdrubal Gisgo se zdržoval v Lusitánii při ústí řeky Tagus (Tajo).[18] Rozptýlení punských vojsk využil nový římský velitel Publius Cornelius Scipio, stejnojmenný syn padlého vojevůdce, k dobytí Nového Kartága v roce 209 př. n. l. [19] O rok později porazil Hasdrubala Barku v bitvě u Baeculy.[20] Krátce poté se všichni kartaginští vojevůdci sešli na válečné poradě, na níž se dohodli, že Hasdrubal Barkas vytáhne do Itálie.[21] Mago přenechal své vojsko Hasdrubalu Gisgonovi, který převzal velení v Ibérii a vydal se k městu Gades (Cádiz).[22] V roce 207 př. n. l. se prostřednictvím Magona neúspěšně pokusil získat u Keltiberů čerstvé posily, načež stáhl své muže za hradby obcí v jižní Ibérii, a vyhnul se tím střetnutí s blížícím se Scipionem.[23]

V roce 206 př. n. l. se Hasdrubal Gisgo cítil dostatečně silný a přitáhl k městu Ilipa (poblíž Sevilly), kde vyčkával příchodu svého protivníka.[24] Podle Polybia čítalo jeho vojsko 70 000 pěšáků, 4000 jezdců a 32 slonů.[25] Naproti tomu Livius udává zhruba 50 000 pěšáků.[26] S touto ohromnou silou se Hasdrubal Gisgo utkal s Římany v bitvě u Ilipy.[27] Římané byli sice početně slabší, nicméně Scipio uplatnil riskantní taktický manévr,[28] díky němuž dosáhl v boji převahy.[29] Přemožení Kartáginci vyhledali záchranu v úprku do svého tábora.[30] Během následné noci od nich odpadli jejich hispánští spojenci, takže Hasdrubalovi nezbylo než se vydat na ústup.[31] Soustavné výpady nepřátel mu ale nedovolily odpoutat se od nich a po dalším střetu se jeho vojsko téměř rozpadlo.[32] Se zbývajícími 6000 muži unikl na jakýsi strmý kopec nedaleko řeky Baetis.[33] Vědom si bezvýchodnosti svého postavení dal nakonec přivolat lodě a sám odplul do Gad.[34] Zde se dlouho nezdržel a pokračoval dále do severní Afriky.[35] Vítězný římský vojevůdce se ve zbytku roku 206 př. n. l. zmocnil jižní Ibérie a ukončil punskou vládu v této zemi.[27]

Po odchodu z Ibérie se Hasdrubal přepravil do afrického města Siga (poblíž Aïn Témouchent), v němž pobýval král Syfax.[36] Ten se v mezidobí stal nejmocnějším numidským vládcem, a Punové měli tudíž zájem navázat s ním spojenectví.[37] Zanedlouho sem se stejným úmyslem připlul také Scipio.[38] Hasdrubal se ukázal jako zdatnější diplomat a přesvědčil krále, aby se přidal na stranu Kartága.[39] Mimo jiné mu příslibil ruku své krásné dcery Sofonisby.[40]

Na počátku léta 204 př. n. l. zahájil Scipio vyloděním poblíž města Utica římskou invazi do Afriky.[41] I přes své předchozí válečné nezdary náležela tehdy Hasdrubalovi pozice nejvlivnějšího politika v Kartágu.[42] V reakci na příchod Římanů začal proto shromažďovat a organizovat vojsko.[43] V závěru podzimu přitáhl s 33 000 vojáky ke Scipionovi, přičemž ho doprovázel Syfax s armádou o síle 60 000 mužů.[44] Kartáginci a Numiďané se utábořili v nevelké vzdálenosti od Římanů, avšak navzdory své znatelné početní převaze se k ničemu neodhodlali.[45] Scipio využil jejich nerozhodnosti k předstíranému zájmu o uzavření míru.[46] V průběhu vyjednávání se jeho zvědům podařilo zjistit podrobné informace o nepřátelských táborech.[47] Scipio poté jednání nečekaně ukončil a za nastalé noci uskutečnil překvapivý útok proti kartaginskému a numidskému ležení.[48] Římané je obě zapálili a zcela zaskočeným Hasdrubalovým a Syfakovým vojákům znemožnili útěk obsazením bran.[49] Zmatek a rychle se šířící plameny přivodily Kartágincům a jejich spojencům naprostou zkázu.[50] Podle Livia jich desítky tisíc uhořely nebo byly pobity a několik tisíc padlo do zajetí.[51] Ohnivému peklu uniklo jen 2500 mužů včetně obou velitelů.[52]

Utrpěný debakl neodradil Hasdrubala od opětovného zformování armády, v čemž mu pomohl příchod 4000 keltiberských žoldnéřů.[53] Znovu se spojil se Syfakem a společně vytáhli do pole se zhruba 30 000 muži.[54] S nimi se utábořili ve vnitrozemní oblasti zvané Velké planiny, nacházející se na středním toku řeky Bagradas (Medžerda).[55] Jakmile se o tom doslechl Scipio, vyrazil s částí svých mužů od Utiky a po pěti dnech pochodu se přiblížil ke Kartágincům.[56] Vojska se následně střetla v bitvě na Velkých planinách, v níž Římané dosáhli jednoznačného vítězství.[57]

Polybios ani Livius o Hasdrubalovi nic dalšího neuvádějí.[58] Podle Appiána vyvázl z boje jen s 500 jezdci.[59] Kartáginci ho po prohrané bitvě zbavili velení a v nepřítomnosti odsoudili k smrti.[60] Nějakou dobu se zdržoval ve vyhnanství.[61] Později se sice vrátil do Kartága, obavy o život ho ale přiměly skrývat se.[62] Rozzuřený dav přesto Hasdrubala vypátral a zahnal ho do otcovy hrobky, kde spáchal sebevraždu.[63]

• APPIÁNOS. Zrod římského impéria: římské dějiny. Praha: Svoboda, 1986
• LIVIUS. Dějiny IV, V. Praha: Svoboda, 1973, 1975
• POLYBIOS. Dějiny II, III. Praha: Arista, Baset, Maitrea, TeMi CZ, 2008, 2011. ISBN 978-80-86410-60-9 ISBN 978-80-86410-62-3

• GOLDSWORTHY, Adrian. The Fall of Carthage. London: Cassell, 2007. ISBN 978-0-3043-6642-2
• HOYOS, Dexter. Hannibal's Dynasty: Power and Politics in the Western Mediterranean. London: Routledge, 2003. ISBN 0-203-41782-8
• HOYOS, Dexter. Mastering the West: Rome and Carthage at War. Oxford: Oxford University Press, 2015. ISBN 978-0-19-939174-5
• HOYOS, Dexter a kol. A Companion to the Punic Wars. Hoboken: Wiley-Blackwell, 2011. ISBN 978-1-4051-7600-2