Harold Alexander

Harold Alexandr se narodil v rodině irských protestantů, kteří byli šlechtici. Studoval vojenskou akademii v Sandhurstu.[2] Po ukončení studia byl přidělen k Irské gardě. Během první světové války sloužil na západní frontě, kterou začínal v hodnosti poručíka a ukončil ji v hodnosti podplukovníka, byl nejmladší v britské armádě, byl třikrát zraněn a na konci války velel brigádě. Během války získal pověst odvážného a inteligentního důstojníka. Po skončení války se zúčastnil jako velitel bojů v bolševickém Rusku, kde velel baltským Němcům.[2] Následně velel pluku v domovské okrsku v Irské gardě.V letech 1934-1938 byl štábní důstojník na severním velitelství. Jeho dalším působištěm v letech 1934 až 1938 byla Indie, kde velel nowsherské brigádě. Poté se vrátil do Anglie a je povýšen na generálmajora a velel první divizi. Jeho divize je v roce 1939 nasazena ve Francii. Během druhé světové války po napadení, kdy napadlo Německo v roce 1940 Francii, zpomalil útok Němců k Dunkerku a následně v období od 28. května do 4. června 1940 velel evakuaci 330 000 britských, francouzských a belgických vojáku do Velké Británie. Sám odešel z pláže jako poslední. Poté velel jednotkám Commonwealthu v Barmě v prvních fázích války s Japonci.V srpnu 1942 byl převelen do Afriky, aby se zúčastnil bojů proti Afrikakorpsu v čele s Rommelem. Byl nadřízený Montgomeryho během bitev u El Alameinu. Po zničení sil Osy v Africe se stal zástupcem vrchního velitele spojeneckých vojsk v Itálii. Velel invazi na Sicílii. 4. července 1944 osvobodil Řím. Následně postupoval na sever. V posledních měsících války zajal více než 1 000 000 Němců ve vojenských operacích na řece Pád. 29. dubna 1945 přijal první bezpodmínečnou kapitulaci německých důstojníku.[2]

Po válce byl ještě nějakou dobu činný v politice, mimo jiné byl posledním generálním guvernérem Kanady (1946–1952) britského původu a ministrem obrany ve vládě Winstona Churchilla (1952–1954). Zemřel 16. června ve Slough.