Hana Gregorová (spisovatelka)

Hana rozená Liglová se narodila v rodině barvíře, jako druhá nejmladší ze sedmi sourozenců. Na základní školu chodila ve svém rodišti. V patnácti letech jí zemřel otec a Hana pomáhala mamince v domácnosti i s živností. Byla to nadaná dívka a ráda četla knihy. Dívky té doby viděly svoji budoucnost v „dobrém“ sňatku a to bylo také přání matky. Ale učitelé Haně radili, aby pokračovala ve studiu na Učitelském ústavu, matka to nedovolila. Teprve po svatbě se Hana začala vzdělávat sama.[1]

S Jozefem Gregorem, bankovním úředníkem se seznámila na zkoušce ochotnického divadla. Byl již známý spisovatel a Haně se líbilo, že ji doporučil zajímavou literaturu. Hana byla členkou Slovenského „zpěvokolu“ v Martině (1903-1913) a jako ochotnická herečka ztvárnila řadu divadelních rolí. Hrála i pod režijním vedením Jozefa Gregora-Tajovského. Písemně Hanu požádal o ruku. Ona mu také písemně odpověděla, souhlasila. Netajila se však tím, že si ho vezme i proto, že je spisovatel.

V roce 1907 se provdala a žili s manželem v rumunském Nadlaku, kde Tajovský pracoval v Lidové bance. Hana hrála divadlo, působila ve spolku Kruh, sbírala místní výšivky. Manželé se přestěhovali do Prešova, města které bylo v té době více maďarské než slovenské. Hana se rozhodla „propagovat“ slovenskou literaturu, rozdávala slovenské knihy Ve své domácnosti pořádala literárně-kulturní besedy, kde se setkávali literáti, studenti a přátelé. Pokračovala ve shromažďování výšivek pro martinské a pražské muzeum.

V roce 1912 se manželé vrátili do Martina. Soužití introvertního Jozefa a společenské Hany způsobovalo složité situace v jejich společném životě. Hana odešla do Prahy, ale na naléhání manžela se vrátila zpět do Martina. Věnovala se přednáškové činnosti. Svými přednáškami a svou prvotinou Ženy se vyjadřovala k otázkám zrovnoprávnění a emancipace žen v Čechách i na Slovensku. Zpočátku její myšlenky nebyly intelektuálními kruhy na Slovensku přijaty, spíše pobuřovaly.[1][2]Pokračovala v přednáškách v Plzni a Praze, s mnohými osobnostmi českého kulturního a veřejného života si vytvořila celoživotní přátelství.

V roce 1915 Tajovský narukoval do rakousko-uherské armády, Hana zůstala v Martině a v roce 1916 se jí v Budapešti narodila dcera Dagmar. Prožívala válku osamělá se zdravotními a existenčními problémy. Po skončení války pracovala v redakci deníku Slovenský východ v Košicích (1918-1919), přijala práci jako referentka pro Slovensko na „Ministerstvu školství a národní osvěty“ v Praze. Po návratu Tajovského se přestěhovali v roce 1920 do Bratislavy.[1][3]

V 20. letech stáli s manželem u zrodu Literárního odboru Umělecké besedy slovenské, Hana se stala předsedkyní. Současně byla redaktorkou Slovenského východu. Udržovala kontakty s osobnostmi českého kulturního a uměleckého života, organizovala společenský život a literární salony, kterých se účastnili významní čeští, slovenští i zahraniční spisovatelé a osobnosti veřejného a politického života (Vlado Clementis, Laco Novomeský, Otokar Fischer atd.). Podporovala mladé umělce, jejich dům byl v letech 1920-1940 centem setkávání mladé slovenské umělecké generace.[2]

Po smrti manžela se přestěhovala k dceři do Prahy. V době 2. světové války pracovala v protifašistickém odboji. Po osvobození pracovala v ženském a mírovém hnutí. Stala se čestnou předsedkyní „Svazu slovenských žen“, byla členkou „Společnosti pro hospodářství a kulturní styky se Sovětským svazem“, především díky kladnému vztahu k ruské literatuře. Pracovala na Memoárech a životopise Jozefa Gregora –Tajovského. Zemřela ve věku 73 let v Praze. Je pochována ve slovenském Tajově, společně se svým manželem.

• 1912 – Ženy, sbírka krátkých próz
• 1920 – Môj svet, kniha novel
• 1924 – Pokorní ľudia, kniha novel
• 1929 – Slovenka pri krbe a knihe
• 1930 – Zo srdca, kniha novel
• 1933 – Vlny duše, román
• 1935 – Svet je tak krásny, cestopisné črty
• 1938 – Čas nezastavíš, román
• 1945 – Radosť bez tône a slzy vekov
• 1946 – Ženy-matky za svetový mier, brožura
• 1949 – Cudzím dvorom, výběr z novel
• 1958 – Trpké údely, výběr z novel
• Spomienky (rukopis, knižně vyšly až po úpravě a zredigování její dcerou v roce 1979)

• 1922 – O Zorke, co každému svítila
• 1922 – Kytka
• 1926 – Oddané srdiečka
• 1931 – Rozprávočky z rádia
• 1933 – Pavko v Prahe