Františka Plamínková

Pamětní deska u sídla Senátu v Praze

Pamětní deska na pražském Staroměstském náměstí

Narodila se jako třetí a nejmladší z dcer pražského obuvníka Františka Plamínka a jeho manželky Františky, rozené Krubnerové,[1]. Absolvovala obecnou a měšťanskou školu a vystudovala Ústav pro vzdělání učitelek v Praze. Po maturitě vyučovala ve školním roce 1894/1895 v Táboře a  Soběslavi. Od roku 1895 dostala dekret učitelsky měšťanských škol v Praze. V roce 1908 byla jmenována definitivní učitelkou měšťanské školy v Praze-Bubnech.[4]

Albína Honzáková označuje ve své knize Františku Plamínkovou za demokratku a humanistku s velkým sociálním cítěním.[5] Z těchto pramenů čerpala pro své aktivity v ženském hnutí.

Jejím přítelkyním imponoval její zjev, temperament a hluboké všeobecné, filozofické i právnické znalosti, které si osvojila převážně samostudiem. Byla rovněž výbornou řečnicí, pohotovou, vtipnou a vždy výborně argumentačně připravenou.[6] Působila rovněž jako novinářka, když publikovala články o problematice ženských práv především v Časopise učitelek, Ženském obzoru a Ženské radě, někdy v Času a Českém slově.

Od mladých let se stýkala s rodinou Masarykových.[5] Protože chtěla zůstat učitelkou, nesměla se vdát a mít děti. Veškerý volný čas věnovala aktivitám, jimiž propagovala vytvoření společnosti, kde žena a matka bude mít stejnou důstojnost, stejnou hodnotu, stejné vzdělání a stejné možnosti uplatnit se v placeném zaměstnání jako muž, při zachování rodiny jako nejvyšší lidské a národní hodnoty.[7]

Dne 14. září 1938 napsala otevřený[5] dopis A. Hitlerovi, v němž se zastala prezidenta E. Beneše. Německého kancléře obvinila z národnostních i historických omylů o našem národě.[8] Po 15. březnu 1939 odmítla zůstat v cizině, ačkoliv obdržela pas a legálně vyjela do Švédska, Norska a Dánska. Vrátila se, protože v těžkých chvílích chtěla být se svým národem. Dne 1. září 1939 byla poprvé zatčena. Po šesti týdnech byla propuštěna a pokračovala v činnosti Ženské národní rady. Její pasivní rezistenci vůči okupačnímu režimu v únoru 1942 několikrát v tisku napadl redaktor Poledního listu Karel Werner (v dubnu 1947 Národním soudem odsouzen k trestu smrti a popraven). Dne 11. 6. 1942 byla v rámci heydrichiády opět zatčena, po třech dnech deportována do Terezína a 30. června 1942 na Kobyliské střelnici popravena.

V roce 1897 se zúčastnila 1. sjezdu českoslovanských žen. Stala se členkou Spolku českých učitelek a zakladatelkou Ženského klubu českého (1903) a Výboru pro volební právo žen (1905). Pracovala rovněž v sociálních a humanitárních spolcích. V roce 1908 spolupracovala s Albínou Honzákovou na tvorbě hesla Ženská emancipace (feminismus) pro Ottův slovník naučný, kde napsala druhou část. V roce 1907 upozornila, že volební řád do Sněmu království českého z roku 1861 nevylučuje ženy z pasivního a aktivního volebního práva. V roce 1908, 1909 a 1912 proto usilovala o zvolení ženy za poslankyni, což se jí v případě Boženy Vikové-Kunětické v roce 1912 podařilo. Souběžně pracovala za zrušení celibátu učitelek a za rovnoprávnost žen a mužů v rodině a ve společnosti.

V roce 1923 založila Ženskou národní radu a byla její předsedkyní až do roku 1942. Rada připomínkovala návrhy na úpravu rodinného práva v nově připravovaném občanském zákoníku a vyjadřovala se k předlohám dalších zákonů a vyhlášek až do roku 1938. Podařilo se prosadit nebo zmírnit některé zákony tak, aby nepoškozovaly ženy a matky.

Plamínková se osobně zasloužila o vybudování Ženských domovů v Praze na Smíchově a domu Ženského klubu českého v Praze, Ve Smečkách 26.

Prosazovala vzdělané a kvalifikované úřednice do státní a veřejné správy a jejich nárok na mateřskou dovolenou, přála si vidět ženy jako diplomatky a ministryně. Už v listopadu 1906 ukázala na příští moderní ženu, když ve své přednášce O ženě moderní v Ženském klubu českém prohlásila: „Moderní ženské hnutí vším úsilím musí se zasadit o ... upravení poměrů sociálních tak, aby žena mohla spojit mateřství se svojí výdělečnou prací, bude-li toho třeba, nebo bude-li chtít.“[9] Totéž opakovala v prosincové přednášce 1911[10] a potom po celá dvacátá a třicátá léta 20. století. Nehlásala myšlenku (například oproti Elišce Krásnohorské), že vzdělaná žena se má stoprocentně oddat pouze svému povolání a nezakládat rodinu. Plamínková byla mnohem dál. Chtěla pro ně obojí: povolání dle svých schopností, rodinu a pomocnice v domácnosti, které touto službou získají rovněž zaměstnání, dále mateřské školy a vhodná dětská zařízení podporovaná státem. V tom předešla svou dobu.

• 1908 – zúčastnila se mezinárodního kongresu Aliance pro volební právo žen v Amsterdamu. České liberální ženské hnutí tak přivedla na mezinárodní platformu.
• 1925 – odjela (s Albínou Honzákovou) do Washingtonu na kongres Mezinárodní ženské rady (International Council of Women). Byla tam zvolena první místopředsedkyní.[11] Po skončení akce obě ženy absolvovaly čtyřměsíční cestu po USA s přednáškami americkým krajanům.
• 1926 – zvolena místopředsedkyní Mezinárodní aliance pro volební právo žen
• 1930 – zvolena místopředsedkyní Open Door International
• 1931 – zvolena místopředsedkyní Mezinárodní federace výdělečně činných žen

Účast na dalších kongresech a konferencích během dvacátých a třicátých let 20. století přinesla Plamínkové mezinárodní věhlas a uznání. Vlastní pílí se zdokonalovala v jazycích a vystupovala v mnoha městech Evropy. V mezinárodních organizacích si ženy z různých koutů světa vyměňovaly zkušenosti a podklady k tomu, jak rozšířit demokracii a lidská práva též na ženy. Delegátky měly za úkol působit na vlády svých zemí, aby se zlepšil život žen pokud jde o vzdělání, rodinné právo, ochranu mateřství, péči o matku a dítě, zrovnoprávnění nemanželských dětí s dětmi manželskými, rovnoprávné uplatnění žen v placeném zaměstnání, ochranu dělnic, spoluúčast v zákonodárných sborech, dvojí morálku, poučování mládeže o biologii, zákaz obchodu se ženami a dětmi atd. Nedílnou součástí jejich setkávání byly akce na udržení míru.

V únoru 1918 vstoupila do České strany národně sociální (pozdější Československé strany socialistické) a v listopadu 1918 byla za ni vyslána do pražského magistrátu. Roku 1919 a 1923 byla v řádných obecních volbách zvolena do Zastupitelstva a Rady hlavního města Prahy. Počátkem 20. let byla v rámci strany představitelkou levicového křídla, které se pokoušel ovlivnit Bohuslav Vrbenský a jeho skupina. Na rozdíl od něj ale stranu neopustila. Funkce v předsednictvu strany (1918–1921) se vzdala, ale ponechala si členství ve výkonném výboru strany a místopředsednictví v Ústředí žen při straně národně socialistické (1918–1938). V roce 1930 byla členkou programové komise národních socialistů.[12] V parlamentních volbách v roce 1925 získala senátorské křeslo v Národním shromáždění ČSR.[13][p 1] Mandát obhájila v roce 1929[14] a 1935. V senátu setrvala do jeho zrušení v polovině března 1939, přičemž během druhé republiky, na rozdíl od většiny stranických kolegů, nepřestoupila do nově zřízené Strany národní jednoty ani do Národní strany práce a zůstala nezařazenou senátorkou.[15]

• V českém filmu Milada o Miladě Horákové z roku 2017 vystupuje Plamínková jako její spolupracovnice a řídící členka 2. odboje, hraje ji Dagmar Bláhová.