Hřebíčkovec kořenný

Epocha pěstování tohoto stromu začíná hluboko ve starověku. Důvodem byla produkce velmi ceněného koření, které bylo dováženo staroorientálními kulturami na Blízký východ a v období rané antiky do Evropy. Hřebíček již tehdy býval součásti kořenících směsí užívaných k ochucování masitých i sladkých jídel, včetně rýže, mimo jeho vůně byly využívány i anestetické a antiseptické vlastnosti. Touha po nalezení přístupové cesty k jeho zdroji byla považována za záruku zbohatnutí, a proto bývala jednou z hnacích sil k objevným plavbách středověkých mořeplavců okolo Afriky.

Pro získání podílu na obchodu s kořením dováženým z jihovýchodní Asie, který tehdy ovládali Portugalci, založili nizozemští obchodníci Nizozemskou východoindickou společnost, která začala hrubou silou Portugalce vytlačovat. V roce 1605 získali Nizozemci nadvládu nad Molukami a později nad celou Indonésií, části Malajsie a Cejlonem, ovládli tak obchod nejen s kořením (hřebíček, skořice, pepř), ale i s drahými kameny a perlami. Pro udržení monopolu byl pod trestem smrti po dlouhá léta zakázán vývoz semen i sazenic. Teprve v roce 1770 byly první hřebíčkovce kořenné úspěšně vysazeny na francouzském území v tropické Africe, na ostrovech Mauricius a Réunion, odkud již dalšímu šíření nestálo téměř nic v cestě.[1][3][4]

Postupně byl hřebíčkovec kořenný rozšiřován do mnoha tropických oblastí s podobným klimatem jako na Molukách, ale všude se jej nepodařilo spolehlivě aklimatizovat. V současnosti je s úspěchem pěstován v jihovýchodní Asii na Srí Lance, v Indonésii, Malajsii, Myanmaru, Nepálu, Thajsku a na nevelkých souostrovích Andamany a Nikobary. V tropické Africe se mu daří v Mosambiku a Somálsku, stejně jako na ostrovech Komory, Mauricius, Réunion, São Tomé a Zanzibar. Ve Střední Americe zdomácněl hlavně v Hondurasu, v Jižní Americe v Brazílii a v Karibiku na ostrovech Hispaniola, Guadeloupe, Kuba, Kajmanské ostrovy, Martinik, Svatý Vincent i Trinidad a Tobago. Byl vysázen i na některé tichomořské ostrovy, např. Fidži, Palau a na mikronéské Pohnpei a Yap.

Přestože je tento druh komerčně pěstován v mnoha částech tropů, je za koření nejvyšší jakosti stále považován hřebíček vypěstovaný ve své původní vlasti, na moluckém ostrově Ambon.[1][4][5]

Strom se vyskytuje v deštných lesích na hlubokých, vlhkých, ale dobře odvodněných, na humus bohatých půdách na plném slunci nebo v mírném polostínu. Snáší krátkodobé období sucha, za příhodných podmínek rozkvete dvakrát za rok.

Roste obvykle v nadmořské výšce do 200 m, kde bývá průměrná roční teplota okolo 25 °C a bohaté srážky, 1500 až 2500 mm. Pro množství a kvalitu květů je podstatná nekolísající teplota, proto bývá úspěšně pěstován na ostrovech, kde okolní oceán masou vody stabilizuje případné teplotní i srážkové výkyvy.[1][4][6][7]

Stálezelený strom bývá ve volné přírodě vysoký 10 až 20 m, při pěstování na plantážích je pro usnadnění sklizně jeho výška udržována do 5 m. Má poměrně krátký kmen s hladkou, šedou kůrou. Jeho hustá, symetrická koruna je kuželovitého tvaru. Listy s prosvítajícími siličnými nádržkami vyrůstají vstřícně, jsou řapíkaté a jejich kožovité, obvejčité až eliptické čepele jsou dlouhé 6 až 12 cm a široké 3 až 6 cm, u báze jsou klínovité, na vrcholu zašpičatělé a po obvodě celokrajné. Jsou na líci zbarvené tmavozeleně, na rubu jsou světlejší a mají aromatické žlázky.

Květní poupě je zpočátku světle zelené a později, jak zraje, jasně zčervená. Vonné květy jsou sestaveny v hustých vrcholičnatých květenstvích obsahující nejčastěji od tří do třiceti květů. Rozvité mají v průměru asi 5 cm, jsou oboupohlavné a čtyřčetné. Kališní lístky jsou zelené, masité, trojúhelníkovité a jsou srostlé do 1,5 cm dlouhé trubky která splývá s češulí. Korunní lístky jsou červené a jsou dlouho stočené do kuličky kryjící pohlavní orgány květu, větší počet žlutých tyčinek s prašníky a jednu čnělku s bliznou, asi 2 cm dlouhý semeník je skryt v polodužnaté češuli. V tomto stavu se poupata trhají a suší na koření. Postupně se korunní lístky z kuličky rozvinou a blizna i prašníky se mohou zúčastnit opylování, které obvykle probíhá anemogamicky.

Dlouhý, červený semeník opyleného květu se pomalu zvětšuje a tmavne, až se z něj vyvine tmavě fialový plod. Je to podlouhlá, eliptická bobule velká 3 × 1,5 cm, která zpravidla obsahuje pouze jediné semeno, jen zřídka bývají dvě.

Hřebíčkovec kořenný se přirozeně rozšiřuje odnožemi nebo semeny, která roznášejí ptáci i nelétaví živočichové konzumující plody. Uměle se rozmnožují rouby nebo vysetím semen, jejich životaschopnost rychle klesá, a proto se musí vysít brzy po dozrání plodů. Semena vzklíčí asi za měsíc a semenáče se na trvalé stanoviště vysazují po dosažení výšky 25 cm. Mladý strom začíná kvést ve věku 5 až 7 let.[1][4][6][7][8]

Koření hřebíček jsou ne zcela rozvitá poupata aromatických květů. Čas ruční sklizně nastává, když poupata začnou červenat a korunní lístky se přitom ještě nerozvinuly. Na stromech se vybírají ta správně zralá a po utržení se asi týden suší rozložená na slunci. Průměrná sklizeň z jednoho stromu bývá ročně okolo 4 kg hřebíčku, za ideálních podmínek může ojediněle dosáhnout 8 až 10 kg.[4][8]

Hlavní význam hřebíčkovce kořenného spočívá v produkci celosvětově poptávaného koření, jeho využití a vlastnosti jsou popsány na stránce hřebíček. Strom dále obsahuje v listech a kůře velké množství obdobných esenciálních olejů, z nichž nejvýznamnější jsou eugenol a karvakrol. Tyto látky se používají jak v kosmetice, tak hlavně v lékařství, kde se využívá jejich silných antimikrobiálních, antifungiálních, antivirových a protizánětlivých účinků.[4][8][9]