Gustav Adolf Procházka

Studoval na klasickém gymnáziu v Mladé Boleslavi, po úspěšně složené maturitní zkoušce (1891) absolvoval kněžský diecézní seminář v Litoměřicích (1891–1895). Kněžské svěcení přijal od biskupa Mons. Emanuela Schöbla v roce 1895, poté až do roku 1912 působil jako kaplan ve Vysokém nad Jizerou, Lounech a Jenišovicích u Turnova, kde byl ustanoven farářem (1912). Od studentských let měl blízko k ideám české reformace a katolického modernismu, až do jejího zákazu v roce 1907 pracoval v původní Zemské jednotě katolického duchovenstva a v Katolické moderně. Pozornost i polemiky vyvolaly jeho články o postavení, úloze a reformních snahách řadových kněží, uveřejněné v letech 1917–1918 v deníku Národní listy.^[zdroj?]

Po vzniku samostatné Československé republiky se aktivně zapojil do činnosti obnovené Jednoty katolického duchovenstva československého (7. 11. 1918), jejího radikálního křídla Ohnisko a po jeho přejmenování také Klubu reformních kněží (KRK). Patřil k nejagilnějším účastníkům valného sjezdu KRK 8. 1. 1920, v jehož průběhu dal bezprostřední podnět k založení Církve československé, jako člen jejího prvního řídícího grémia Církevního výboru byl jedním ze čtyř signatářů provolání Národu československému z 10. 1. 1920.

V následujících letech patřil k předním organizátorům vnitrocírkevní práce CČS a jejím výrazným představitelům zejména v severovýchodních Čechách; v letech 1920–1923 jako farář náboženské obce Jenišovice a východočeský vikariátní správce, v období 1923–1928 pak volený biskup od roku 1921 postupně konstituované východočeské diecéze, jejímž sídlem se po Turnovu stal Hradec Králové (1925). Po smrti ThDr. Karla Farského byl v závěru roku 1927 převážnou většinou náboženských obcí (171 ze 194) zvolen druhým patriarchou a tím rovněž biskupem západočeské (dnes pražské) diecéze Církve československé, do úřadu biskupa-patriarchy byl uveden 18. 3. 1928.
V dalších téměř čtrnácti letech se v duchu odkazu prvního patriarchy snažil dále konsolidovat CČS po stránce ideové, organizační i ekonomické. Pod jeho vedením se uskutečnilo ve dnech 28.–30. 3. 1931 2. zasedání I. řádného sněmu, které přijalo Učení náboženství křesťanského pro věřící CČS, novou státně pak schválenou Ústavu CČS a potvrdilo též obřadní, organizační a sociální směřování církve na základech položených oběma valnými sjezdy delegátů náboženských obcí CČS (leden a srpen 1921) i 1. zasedání I. řádného sněmu ze srpna 1924.
Přes veškeré tehdejší vážné vnitrostátní a také mezinárodněpolitické ideologické tlaky^[zdroj?] církev odolala náporu hospodářské krize, soustavně rostla nejen její členská základna (v průběhu třicátých let dosáhl počet věřících 700 000^[zdroj?]), ale také počet sborových budov. Netušenou měrou se rozvinuly laické iniciativy ve sférách mládežnického hnutí, široce pojatých sociálních, publikačních i vydavatelských aktivit a organizování původně volných sdružení inteligence z řad příslušníků církve do pevněji organizačně konstituované Společnosti ThDr. Karla Farského (1933).
V průběhu jeho patriarchátu církev pronikla na Slovensko a Podkarpatskou Rus[pozn. 1], osobní angažovanost druhého patriarchy přispěla k výraznému rozšíření mezinárodních ekumenických styků CČS. Od roku 1931 byl viceprezidentem Světové aliance pro mezinárodní přátelství prostřednictvím církví, členem Ekumenické rady pro praktické křesťanství a členem komise pro vysokoškolské studium při Světovém svazu pro svobodné křesťanství. V roce 1934 jeho úsilí ocenila Meadville Lombard Theological School v Chicagu udělením čestného doktorátu teologie.^[zdroj?]

Výrazně se zasloužil o specifikaci bohoslovecké výuky budoucích duchovních CČS, kteří byli do té doby vzděláváni na Husově československé evangelické fakultě bohoslovecké. V letech 1932–1934 na základě jeho iniciativy byl zřízen první samostatný teologický ústav Vysoká škola bohovědná CČS a jiných svobodných církví křesťanských v Praze, na níž G. A. Procházka působil jako profesor pastorální teologie. Projekt nezískal oficiální státní uznání, po návratu studentů na HČEFB však byla v jejím rámci od roku 1935 zřízena samostatná sekce pedagogů Církve československé s profesory Aloisem Spisarem a Františkem Kovářem; druhý patriarcha pak v jejím rámci přednášel jako suplent praktickou teologii v letech 1935–1939.

Závěr jeho patriarchátu byl poznamenán nacistickou okupací. ThDr. Gustav Adolf Procházka, vážně nemocen od podzimu 1941, zemřel 9. února 1942 v Praze ve věku 69 let. Po jeho skonu již nesměl^[zdroj?] být západočeský (pražský) biskupský a církevní patriarší stolec do konce války obsazen.[3]