Ferdinand Stibor

Syn Františka Stibora a Barbory roz. Havránek.

Po absolvování klasického gymnázia v Těšíně (1882–1890) studoval na teologických fakultách ve Vídni a v Olomouci (1890–1894), se závěrem studia přijal od arcibiskupa Dr. Theodora Kohna kněžské svěcení. Působil v těšínském generálním vikariátu vratislavské diecéze (1894–1907) jako kaplan a katecheta ve farnostech Dolní Lipová, Skalice u Frýdku, Dobrá u Frýdku, Jistebná, Polská (dnes Slezská) Ostrava, v roce 1908 byl ustanoven farářem nově zřízené duchovní správy v Radvanicích (dnes městský obvod Radvanice a Bartovice statutárního města Ostravy). Na základě svých přímých zkušeností poznával komplikované národnostní, politické, náboženské i sociální poměry tehdejšího Ostravska a Těšínska, které se snažil svým farníkům všestranně ulehčovat. Tuto část jeho života v umělecké zkratce zachytila spisovatelka Anna Marie Tilschová v kladné postavě kaplana Ctibora na stránkách rozsáhlé románové fresky Haldy z roku 1927: „…Ženy jako muži by byli šli za Ctibora do ohně, za svého hrdinu. To nebyl žádný velebný pán, ale chudý bratr kněz a jeden z nich…“ Byl neúnavným organizátorem národního života v těšínské části slezského regionu (zakládající člen Matice osvěty lidové, dnes Matice slezská), houževnatým odpůrcem germanizačních snah (např. matriky vedl důsledně v českém jazyce) a zastáncem prostých lidí proti zvůli úřadů i zaměstnavatelů.
Po 28. říjnu 1918 se plně zapojil do činnosti obnovené Jednoty katolického duchovenstva československého (7. listopad 1918). Pracoval jako předseda její diecézní organizace, po vzniku radikálního seskupení Ohnisko a jeho následném přejmenování na Klub reformních kněží (KRK) patřil k předním představitelům (důvěrníkům) hnutí na centrální úrovni.

Již 25. září 1919 se oženil s kuchařkou na Slezské Ostravě - Žofií (* 2. květen 1888 Slezská Ostrava), dcerou Jana Foldyny - strojníka ze Žermanic a Františky roz. Staš, s níž měl syny Ferdinanda Rudolfa (* 4. červen 1910 Frenštát pod Radhoštěm čp. 608) a Břetislava (* 1920).

Zúčastnil se valného sjezdu KRK 8. 1. 1920 v Praze, v jehož průběhu byla ustavena Církev československá, jako člen jejího prvního řídícího grémia Církevního výboru byl jedním ze čtyř signatářů provolání Národu československému z 10. ledna 1920.
V následujících desetiletích patřil k výrazným tvářím vnitrocírkevní práce CČS, od 9. srpna 1920 se zvláštním pověřením k dozoru nad duchovní správou na Moravě a ve Slezsku; do roku 1928 sám působil jako farář náboženské obce v Radvanicích (vznikla jako jedna z prvních již 15. ledna 1920). V listopadu 1922 byl zvolen správcem postupně konstituované slezské (též ostravské) diecéze CČS se sídlem v Radvanicích a v období 9. 12. 1923 – 31. 12. 1950 pak jejím opětovně voleným biskupem.
Po smrti ThDr. Gustava Adolfa Procházky (1942), kdy zůstal úřad patriarchy CČS vzhledem k nesouhlasu okupačních úřadů s navrženými kandidáty vakantní, vykonával v letech 1942–1945 funkci správce celé protektorátní církve; v posledních dvou válečných letech (1944–1945) musel být po zatčení Jana Lomoze rovněž správcem západočeské (dnes pražské) diecéze. K 31. prosinci 1950 požádal o penzionování z důvodů stáří a zhoršujícího se zdravotního stavu, až do své smrti 12. října 1956 však zůstal aktivním a vítaným účastníkem života náboženských obcí své diecéze i širší církve.
Ferdinand Stibor patřil k zakladatelské generaci CČS(H), po celý život byl uznávaným, duchovními i laiky oblíbeným a váženým seniorem biskupského sboru Církve československé. Důkazem toho byly nejen srdečné oslavy biskupových osmdesátin v roce 1949, ale i obrovská spontánní účast široké veřejnosti na jeho pohřbu 17. října 1956. Církev tu vyjádřila své uznání a vděk za Stiborovy osobní zásluhy na založení a řadu let trvající biskupskou správu dvacítky slezských a severomoravských náboženských obcí CČS, jež v pohraničí od Jeseníku po Český Těšín intenzivně žily a překonaly nejprve krutě doléhající krizi třícátých let, odtržení celých oblastí od původní vlasti (1938) i nacistickou okupaci malého zbytku původního diecézního území (1939). Po biskupu Stiborovi zbylo jen velmi málo tištěných slov, o to však více činů, jimiž se postupně vepsal do životů desetitisíců členů věřících tamních náboženských obcí.