Alois Spisar

Absolvoval katolický arcibiskupský konvikt (v současnosti Arcibiskupské gymnázium) v Kroměříži a již jako římskokatolický kněz–modernista a středoškolský profesor náboženství se v letech po skončení první světové války a založení Československé republiky zúčastnil moravského zápasu o reformu Římskokatolické církve, mj. po boku kněze Matěje Pavlíka (časopis Právo národa).

V průběhu tzv. pravoslavné krize se postavil na stranu ThDr. Karla Farského a od roku 1921 se stává knězem Církve československé, působícím v olomouckém a kroměřížském regionu. Na konci dvacátých let je již oprávněně chápán jako ideový pracovník s celocírkevní autoritou. Mimořádná úloha mu připadla na pokračujícím I. řádném sněmu CČS v roce 1931, který přijal jeho koncepci Učení náboženství křesťanského pro věřící církve československé za směrodatnou věroučnou normu; formálně platila až do roku 1971, kdy byly sněmem po téměř patnáctileté celocírkevní diskusi promulgovány Základy víry CČS/H.

V letech 1932-1934 stanul v řídící funkci prvního samostatného teologického ústavu CČS v její historii, Vysoké školy bohovědné CČS a jiných svobodných církví křesťanských v Praze, na níž zastával místo profesora systematické teologie. V lednu 1934 se teologové i bohoslovci CČS vrátili na Husovu československou evangelickou fakultu bohosloveckou (HČEFB). Jako výraz smíření s evangelíky byla na ní v roce 1935 zřízena samostatná sekce pedagogů Církve československé, Aloisu Spisarovi byl po zásluze 30. 4. téhož roku udělen čestný doktorát teologie a byl jmenován prvním řádným profesorem za CČS pro obory věrouka a etika. Ve své další pedagogické, vědecké i publicistické činnosti „…dovedl teologii CČS na standardní akademickou úroveň. Její vymezení vůči teologii katolické a evangelické dovršil dogmaticky“ (Zdeněk Kučera). S výjimkou válečných let, kdy byla HČEBF jako ostatní vysoké školy z příkazu nacistů zavřena, na ní působil až do svého penzionování v roce 1950.