František Šilhan

Šilhan byl velmi nadaným žákem. Na studia odešel do německého gymnázia v Bohosudově, kde vystudoval pět tříd. Po kvintě se rozhodl vstoupit do Tovaryšstva Ježíšova. Noviciát začal v Trnavě v srpnu 1923. Poté byl noviciát přeložen na Velehrad, kde také Šilhan složil v srpnu 1925 své první sliby. Maturoval v roce 1927 na arcibiskupském gymnáziu v Praze-Bubenči.

Poté byl poslán do Oudenbosche, později do Nijmegenu v Nizozemsku na filozofická studia. Nato se přestěhoval do Maastrichtu, kde studoval teologii a kde byl také v roce 1933 vysvěcen na kněze. Ve studiích pokračoval na Gregoriánské univerzitě v Římě. V roce 1936 se stal doktorem filozofie. Po návratu do Československa působil rok v duchovní správě v kostele sv. Ignáce v Praze.[1]

V roce 1937 založil Filozoficko-sociologický institut v Benešově, kde začal vyučovat. Přednášel zde experimentální psychologii a kosmologii.[2] Po zabrání benešovské koleje nacisty v roce 1942 odešel na Velehrad, kde v rámci Filosofického ústavu dále učil. V roce 1945 se ústav přestěhoval do Brna, kde se Šilhan stal jeho rektorem.[3]

Již 26. listopadu 1945 se však stal provinciálem České provincie Tovaryšstva Ježíšova. Budoval novou filosofii v Děčíně, připravoval chod nových gymnázií v Brně a Bohosudově.

Brzy však neušel pozornosti StB. Zatkla jej až napodruhé na Domažlicku 18. března 1950, když se po prvním nezdařeném pokusu o zatčení snažil opustit území republiky. Stal se jedním z hlavních obžalovaných v monstrprocesu s řeholníky „Machalka a spol”. Byl vyslýchán v Praze-Ruzyni, kde absolvoval extrémně tvrdé vyšetřování. Stejně jako většina ostatních představitelů řádů byl Šilhan obviněn z vyzvědačství pro Vatikán.

Předem připravené soudní líčení se skupinou Machalka a spol. se konalo od 31. března do 5. dubna 1950. Senátu soudu předsedal JUDr. Jaroslav Novák. Žalobci byli tři: JUDr. Karel Čížek, JUDr. Josef Urválek a JUDr. Ludmila Brožová.[1]

Za zločiny velezrady a vyzvědačství byl F. Šilhan odsouzen k 25 letům těžkého žaláře, peněžitému trestu ve výši 50 000 Kčs, konfiskaci veškerého majetku a trestu odnětí občanských práv po dobu deseti let.[1]

Nejprve pobýval asi rok ve Valdicích. Pak se dostal do Leopoldova, kde zůstal až do roku 1959, poté byl nějakou dobu – během dalšího procesu s jezuity – ve vězení v Ostravě. Amnestie obětí politických procesů z roku 1960 se na něj jakožto na provinciála nevztahovala, putoval znovu do Valdic. Propuštěn tak byl až díky amnestii v roce 1965.

Ačkoli doba nebyla pro církev příznivá, organizoval Šilhan po propuštění tajná filozofická studia, nutná ke kněžské formaci i k prohlubování filozofického vzdělání kněží. Komunikoval s řádovými vysokými školami v Lovani, Římě, Innsbrucku, Mnichově, aby zajistil přísun literatury nebo setkání s jezuity žijícími v zahraničí. Byl činný i v samizdatu a ve spojení s Josefem Zvěřinou a Oto Mádrem ovlivňoval český disent. Ovládal několik jazyků, ale francouzština mu byla ve filozofii i teologii nejmilejší. Byl ovlivněn jezuitskými mysliteli Josephem Maréchalem a Bernardem Lonerganem.[2]

Po krátkém pobytu doma v Nové Vsi byl internován s biskupy Štěpánem Trochtou, Stanislavem Zelou a opatem Augustinem Machalkou v Radvanově u Tábora.[3]

V letech 1968 a 1969 vyjížděl do Prahy i do zahraničí. Když režim opět přitvrdil, navrhl v zájmu rozsáhlejších a bezpečnějších kontaktů mezi spolubratry generálovi řádu, aby ustanovil nového provinciála, který by mohl takový úkol zvládat lépe než on, stále v izolaci a pod dohledem. Ve svém úřadě tedy skončil 30. května 1971.

Žil pak v Radvanově až do dubna 1979. Poté se stěhoval do Moravce, čemuž opět asistovala StB, která mu kontrolovala věci a část z nich zabavila.

V Moravci žil jako vážený člen komunity starších kněží, zpovídal, zastupoval za nemocné. Klid od StB však neměl ani zde – v roce 1981 do Moravce vtrhla, Šilhana opět vyšetřovala a zase jemu i jiným spolubydlícím zabavila mnoho věcí. Poté byl Šilhan obžalován pro maření dozoru státu nad církvemi. Nicméně se nevzdal a nakonec byly jemu i ostatním v ústavu zabavené věci vráceny.

Od tohoto roku měl však stále častěji zdravotní potíže. Několikrát byl hospitalizován v Novém Městě, kde nakonec zemřel na infarkt myokardu.[3]

Šilhanův pohřeb, který byl největší v dějinách moraveckého ústavu, se stal významnou událostí. Sjelo se na něj mnoho spolubratrů z české provincie, asi 30 členů slovenské provincie v čele s provinciálem, více než stovka kněží všech diecézí, bývalých vězňů, mnoho řeholnic i věřících. Tomu odpovídal rozsah asistence StB – její příslušníci si zapisovali značky aut nebo natáčeli lidi vycházející z kostela. Takto získané materiály pak využívali např. při vyšetřování činnosti kněží.[2][3]

• ŠILHAN, František: P. Samuel Fritz T.J., misionář, cestovatel a první kartograf v údolí amazonském, in Zprávy z Československé provincie Tovaryšstva Ježíšova, 2/1928
• ŠILHAN, František: Z prací pod cizím nebem, in Zprávy z Československé provincie Tovaryšstva Ježíšova, (bez čísla)/1932
• ŠILHAN, František: P. Šilhan o sobě: z odpovědí ve vězeňském dotazníku, in Jezuité, 3/2005.