Marsilio Ficino

Ficinovi se ve Florencii dostalo skvělého vzdělání nejprve v humanitních oborech a později ve filosofii a medicíně, avšak žádné údaje nenaznačují, že by kdy získal nějaký titul. Okolo roku 1456 začíná studovat řečtinu se záměrem důkladného studia a prozkoumání prací souvisejících s Platónskou filosofií a hermetickou tradicí. Krátce na to se pokouší o první překlady do latiny. Brzy dokončuje svůj překlad hermetických spisů (1463) a poté začíná svůj překlad Platónových dialogů. Co se týče Ficinova překladu Platónových spisů, jedná se o vůbec první souhrnný překlad tohoto rozsáhlého díla do jednoho ze západoevropských jazyků vůbec. Jeho současníci komentovali jeho styl psaní jako elegantní a uspokojivý. Využíval literárních žánrů jako jsou traktát, dialog, řeč a také vydával svou korespondenci.

Busta Marsilia Ficina od Andrei Ferrucciho, Santa Maria del Fiore

V roce 1462 byl Ficinovi Cosimem de’Medici darován dům v Carregi, kde Ficino překládal řecké spisy a kde byla také jím založena Platónská akademie.[1]^:s.93 Dnešní předpoklady ukazují, že spíše než akademie v našem smyslu slova, s přesně stanovenými lekcemi a lektory, se spíše jednalo o společenství přátel a vyučování probíhalo neformálně v duchu pomyslné antické Platónovy akademie, formou dialogu se staršími členy. Zájem o tuto akademii byl veliký a dokazuje to i četná korespondence s vlivnými osobnostmi i seznam žáku který Ficino pečlivě zaznamenal v jednom ze svých listů. Věhlas Ficinův i celé akademie byl znám ve většině Evropy.

Ficino se v rámci své práce také pokouší podat vypracovaný popis universa. Od svých předchůdců přijal hierarchické řazení universa. Jeho model se v mnohém podobá Plótinově řazení, ale v několika ohledech se liší. Ficinovo schéma je řazeno do pěti základních substancí:

Bůh – andělská mysl – rozumová duše – kvalita – tělo.

U Plótinově schématu kvalita jako samostatná substance chybí a je nahrazena senzitivními a vegetativními schopnostmi duše. Tato změna je u Ficina zcela záměrná, jelikož díky ní se naše schéma universa stane symetričtější a duše získá jedinečné postavení v jeho středu. Tímto stvrzuje nauku svých humanistických předchůdců, totiž že unikátní postavení duše jí umožňuje sdílet vlastnosti s hierarchicky nižšími, ale i vyššími jsoucny a tím potvrzuje jedinečnost lidské bytosti v universu. Ficinova hierarchie je dynamický celek, kde se jednotlivé sféry navzájem mohou ovlivňovat. Přistupuje tedy na novoplatónskou ideu celkové duše světa prolínající všemi jeho sférami a astrologie mu slouží jako důkaz vlivů jednotlivých sfér na sebe. Duše zde opět získává jedinečné postavení, jelikož díky lásce jako své aktivní hybné síle spojuje a ovládá všechny věci.

Ficino popisuje náš každodenní život jako shon a tím se naše mysl dostává do stavu neklidu a nespokojenosti. Ovšem naštěstí pro nás má naše mysl schopnost odvrátit se od těla a od vnějšího světa a zaměřit se k své vnitřní podstatě. Tímto obratem naše duše vstupuje do kontemplativního života, kde je schopna nahlížet inteligibilní svět, který je jí jinak nedostupný. Ficino ukazuje tuto kontemplaci jako výstup duše až k nejvyšším jsoucnům, vrcholícímu v bezprostředním nahlédnutí boha. Ficino zastává názor, že již během života jsme schopni dosáhnout tohoto bezprostředního poznání boha a vidí v něm poslední cíl lidského života, který má upokojit naši mysl. Proces výstupu přebírá od středověkých autorů a od sv. Augustina. Duše stoupá k bohu za pomoci dvou křídel – intelektu (poznání) a vůle (láska). Rozlišení mezi tím, který z těchto dvou aktů je důležitější není pro Ficina tak důležité přesto se zdá, že spíše upřednostňuje vůli a lásku. Každý stupeň poznání je pak doprovázen láskou k bohu a Lásku k bohu či poznání boha Ficino považuje pouze za dva různé výklady/aspekty téže věci.

Tento ústřední Ficinův spis se zabývá především jedním důležitým tématem a to obhajobou nesmrtelnosti duše po vzoru Platóna, Plótina, sv. Augustina a dalších od kterých si také většinu důkazů vypůjčuje.

Zde se Ficino zabývá výkladem Platónské lásky v reakci na Platónovy spisy Symposion a Faidros a také teoriemi o přátelství od Aristotela a Cicerona.

De triplici vita, 1560

Ficino popisuje vztah filozofie a teologie jako sesterský, přesto ale když mu hrozilo církevní obvinění za některé poznámky k magii a astrologii ve spise De Vita, byl rozhodnut u soudu kterému se sám podrobil své učení pozměnit a vzdát se jakéhokoliv vlivu antických filozofů, pokud by měli bránit jeho víře. Svou křesťanskou víru tedy upřednostňuje před filozofií a obecně ji považuje za nejdokonalejší ze všech náboženství. Nicméně ale říká, že pravá filozofie (čti platónská) je v souladu s křesťanskou vírou a jejímu učení nijak neodporuje spíše ho naopak podporuje

Lettere e carteggi, 1549

• Platonica Theologia de immortalitate animorum
• De christiana religione

Komentáře k Platónovým dialogům:

• Commentaria in Philebum Platonis De summo bono
• Commentarium in Phedrum
• In Convivium

Díla ovlivněná astrologií a metafyzikou světla:

• De lumine
• De sole
• De vita

Dopisy:

• Epistolarum Familiarum Liber I.
• Le divine lettere del gran Marsilio Ficino