Platonismus

Platónův Sókratés přináší do filosofické tradice několik výrazných novinek. Pokud jde o metodu, zastává názor, že k pravému poznání se dospívá v dialogu, kde se střetávají různé názory a argumenty. Pokud jde o tematický obsah, obrací Platón pozornost od zkoumání přírody k člověku, k lidské společnosti, k výchově a etice. Stálými tématy dialogů jsou zejména:

• otázky pravého poznání (epistémé) v protikladu k pouhému mínění (doxa),
• nauka o lidské duši, která nemůže být smrtelná,
• nauka o věčných idejích, které vládnou viditelnému světu,
• nejvyšší idea dobra a s ní související ctnosti,
• otázka, zda se ctnosti opírají o rozumové poznání a dají se tedy učit,
• otázky nejlepšího možného uspořádání společnosti a obce.

Platón se opakovaně zdráhal sepsat vlastní filosofický systém, protože se přesvědčil, že lidé, kteří si něco takového letmo přečtou a nevěnují tomu vlastní myšlenkové úsilí, mohou mít dojem, že něco vědí, ve skutečnosti se však mýlí.[1] Proto se také dialogy často vyhýbají definitivním soudům, někdy si i protiřečí a tak čtenáře nutí přemýšlet.

Zdrojem pro rekonstrukci Platónovy vlastní filosofické nauky, kterou patrně sděloval svým žákům ústně, je hlavně Sedmý list,[2] několik pasáží dialogů a rané spisy jeho žáků, především Aristotela. Na nepsanou nauku navazují podle některých badatelů i novoplatonici, takže i u nich se o ní lze něco dozvědět. Podle G. Reale je východiskem platónské ontologie nejvyšší idea čili Jedno a „nesouměrná dvojice“.

Platón dlouhá léta učil ve škole, kterou založil za hradbami Athén a která trvala více než 800 let. Po jeho smrti ji vedl Platónův synovec Speusippos a jeho nástupce Xenokratés (do 314 př. n. l.), kteří se zajímali o Pythagorovy nauky o číslech a snažili se je skloubit s dědictvím Platónovým. Kolem roku 266 př. n. l., když Akademii převzal Arkesilaos, přichází s ním silný skepticismus, pochybnost o tom, zda člověk může něco bezpečně poznat a polemika se stoicismem. Tuto fázi nazýváme střední Akademií. Nová Akademie začíná s Karneadem (155 př. n. l.), který v této skeptické linii pokračoval. Zároveň však byl upřímně přesvědčen, že se věrně drží Platónova dědictví.

Kolem roku 90 př. n. l. se vedení Akademie ujal Antiochos z Askalonu a tím začíná jiná epocha. Na místo skepse nastupuje synkretické přejímání některých peripatetických (aristotelských) představ a stoických názorů. Ideje či formy nejsou transcendentní, nýbrž sídlí v rozumné mysli, a svět je živá, oduševnělá bytost, světová duše. Nejvýznamnější postavou tohoto období je Plútarchos. O pružné a eklektické povaze středního platónismu svědčí i to, že jeho názory mohl přebírat pytagoreismus i židovská filosofie (Filón Alexandrijský).

V průběhu 3. století přišel velmi originální myslitel, alexandrijský Ammonios Sakkas, který se patrně pokusil o syntézu platonismu a křesťanství, a jeho žák Plótinos, jehož spisy se z velké části zachovaly. Pro novoplatónismus je charakteristické, že přejímá východní vlivy, křesťanská a mystická, snad i gnostická témata. Z Platónových spisů se nejvíce zabývá dialogem Timaios,[4] který vysvětluje původ světa. Z nejvyššího, věčného a neměnného Jednoho vyplývá emanací rozum a další, nižší bytosti a jsoucna, duše, jež žijí a mění se. Vesmír není věčný a stálý, nýbrž má svůj život a někam směřuje. I lidská duše se podílí na vesmírném rozumu a může se v ekstázi povznést až ke spojení s nejvyšším Dobrem čili Bohem, což je také poslední a nejvyšší poslání člověka.

Plótinovi žáci a pokračovatelé, Porfyrios a Iamblichos, se dostali do přímé polemiky s křesťanstvím, Akademie se významně obnovila hlavně díky velmi ceněnému komentátorovi Proklovi (zemřel roku 485), ale roku 529 ji císař Justinián I. definitivně zrušil.

Do křesťanství vstupuje platonismus prostřednictvím velkých alexandrijských učenců 2. a 3. století, Klémenta Alexandrijského a Origena. Platónovi se podle nich – podobně jako podle Filóna a Ammonia - dostalo Božího zjevení a ideje jsou ve skutečnosti Boží myšlenky, které tvoří a udržují svět. Dalším významným křesťanským platonikem byl svatý Augustin, ovlivněný hlavně novoplatónismem. Vzhledem k jeho velké autoritě v západní (latinské) církvi byl tak platonismus plně rehabilitován a ovlivňoval zejména západní myšlení až do vrcholného středověku. Novoplatónský zájem o dialog Timaios způsobil, že to byl až do 12. století jediný Platónův spis, který byl v latinské Evropě znám. Další autoritou, která se o křesťanskou recepci novoplatonismu výrazně přičinila, byl neznámý syrský mnich 5. století, který psal pod jménem Dionýsios Areopagita. I velcí aristotelici středověku jako Albert Veliký nebo Tomáš Akvinský byli přes Augustina a Dionýsia pod silným vlivem novoplatónismu a středověký spor o povahu univerzálií (viz Realismus a nominalismus) byl také sporem o výklad Platóna.

Na konci středověku se tak ustavila pozoruhodná syntéza řecké filosofie a křesťanské teologie, jež zahrnula myšlenky Platónovy, Plótinovy (většinou zprostředkované Augustinem a Dionýsiem), ale výrazně také Aristotelovy. Tento systematický celek, určený pro učení ve školách (scholastika), se jí podařilo skloubit s křesťanským učením i tam, kde by mu Platón i Aristotelés odporovali: křesťanský Bůh se člověku sám zjevuje a přikazuje, není tedy jen myšleným počátkem a zdrojem pohybu; není součástí světa a nepodléhá tudíž osudu, nýbrž je jeho stvořitelem a svrchovaným vládcem; poslední autoritou není rozum, nýbrž Boží zjevení; svět má počátek i konec a není tedy věčný; posláním člověka i obce je sloužit Bohu a tak dojít spásy, nikoli hledat vlastní štěstí a dokonalost; nejvyšší lidskou činností není teoretické myšlení, nýbrž spolupráce na království Božím.

Novou vlnu zájmu o Platóna vzbudily rukopisy jeho děl, jež se do Evropy dostaly během 15. století a podstatně ovlivnily vznikající humanismus. Koncem 15. století už vycházely tiskem a mnozí učenci je překládali, zejména Gemistos Plethón a Marsilio Ficino. Pod vlivem středověké syntézy však i humanisté dlouho četli a vykládali Platóna podle novoplatónských představ.

Platonismus se výrazně podílel na nové vlně politického myšlení, v úvahách o uspořádání státu u politiků, právníků i u renesančních utopistů. K humanistické platónské tradici můžeme počítat Machiavelliho, renesanční matematiky, Galilea Galilei nebo Giordana Bruna.

Platónská tradice ve své středověké podobě, s aristotelskými i mystickými prvky se nejdéle udržela na anglických univerzitách, kde nebyla nikdy úplně přerušena. Z cambridgeské platónské školy vyšel Isaac Newton, ale silný platónský vliv lze najít u Komenského, u Leibnize a dalších vědců, zejména matematiků, včetně Bernarda Bolzana. Také Kantův učitel Wolff ještě vyučoval scholastickou syntézu, „předkritickou filosofii“.

Platónské myšlenky – například ideu dialektiky – najdeme u Hegela a u Platónova překladatele Schleiermachera, jistý platonismus se často přisuzuje Husserlovi, výslovně se k němu hlásil Whitehead a řada filosofujících vědců (Gottlob Frege, Gödel, Werner Heisenberg, Emanuel Rádl). O „negativní platónismus“ se snažil Jan Patočka.[5] V současnosti se platonismus – přinejmenším jako důraz na věci neměnné a věčné, případně rozumové - vyskytuje jak ve filosofii matematiky a logiky, tak také v politické filosofii a v etice (Leo Strauss, MacIntyre aj.). Naopak ostrou, i když také problematickou kritiku Platónovy politické filosofie napsal Karl Popper.[6]

Významné obnovení platónských bádání, která se snaží v široké syntetické tradici západního platónismu najít vlastní – i když „nepsané“ - myšlenky Platónovy, znamenaly práce francouzského filosofa Léona Robina, Jana Patočky a italského filosofa G. Reale.[7]

• W. Beierwaltes, Platonismus a idealismus. Praha 1996
• F.-P. Hager, Platon a platonismus v dějinách výchovy. Praha 1994
• F. Novotný, O Platónovi 4. Praha: Academia 1970
• J. Patočka, Platón. Praha 1991
• J. Patočka, Negativní platonismus. Praha 1990
• J. Patočka, Platón a Evropa. Praha 2007
• K. R. Popper, Otevřená společnost I. Uhranutí Platónem. Praha 1994
• G. Reale, Platón. Pokus o novou interpretaci ve světle nepsaných nauk. Praha: Oikumené 2005
• A. Rodziewicz, IDEA I FORMA. ΙΔΕΑ ΚΑΙ ΕΙΔΟΣ. O fundamentach filozofii Platona i presokratyków (IDEA AND FORM. ΙΔΕΑ ΚΑΙ ΕΙΔΟΣ. On the Foundations of the Philosophy of Plato and the Presocratics). Wroclaw: WUWR 2012

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Platonism na anglické Wikipedii.

• Dějiny západní filosofie
• Sókratés
• Platón
• Platónova nauka
• Plótinos
• Realismus a nominalismus

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Platonismus na Wikimedia Commons
• (anglicky)
• Heslo Platonism v Metaphysics ve Stanford Encyclopedia of Philosophy
• Heslo Plato and Platonism v Catholic Encyclopedia
• Heslo Neoplatonism v Encyclopedia Britannica 1911