Fosfol

Na rozdíl od obdobných pětičlenných heterocyklických sloučenin pyrrolu, thiofenu a furanu je aromaticita fosfolu omezená, protože u něj nedochází k delokalizaci volného elektronového páru.[1] Tento jev se projevuje pyramidalizací molekuly, kdy je její rovinný tvar vychýlen směrem k tetraedrickému. Nearomatičnost také ovlivňuje reaktivitu fosfolů.[2]

Fosfoly vstupují do jiných cykloadičních reakcí a mají také odlišné koordinační vlastnosti.[3]

Základní molekula fosfolu byla poprvé připravena v roce 1983, a to protonací fosfolidu lithného za nízké teploty.[4] Pentafenylfosfol byl popsán již roku 1953.[5]

Fosfoly lze připravit například McCormackovou reakcí, spočívající v adici 1,3-dienu na chlorid fosforitý, za vzniku RPCl₂, a následnou dehydrohalogenací.[6] Fenylfosfoly mohou být vytvořeny reakcemi zirkonacyklopentadienů s dichlorfenylfosfinem (PhPCl₂).[7]

Vlastnosti sekundárních fosfolů, tedy těch, které obsahují vazbu P-H, určují hlavně navázané skupiny.[4] Samotný fosfol se snadno přeměňuje přesunem H z P na uhlík v poloze 2 a následnou dimerizací.

Většina připravovaných fosfolů patří mezi terciární, na atom fosforu se nejčastěji navazují methylové a fenylové skupiny. Nearomaticita těchto fosfolů má vliv na jejich reaktivitu (která se ovšem netýká vazby P-C). Mohou se například účastnit Dielsových–Alderových reakcí s elektrofilními alkyny. Atomy fosforu jsou zde zásadité a mohou sloužit jako ligandy.[4]

2,5-difenylfosfoly lze funkcionalizovat deprotonací následovanou P-acylací; vytváří se přitom rovnováha mezi 1H, 2H a 3H fosfolidy vedoucí k 1:3 posunu acylu.[8]

Fosfoly je také možné přeměnit na β-funkcionalizované fosfabenzeny (fosforiny) pomocí imidoylchloridů a inserčních reakcí.[9]