Arcadius

Arcadius přišel na svět v Hispánii v roce 377 jako nejstarší syn římského velitele Flavia Theodosia a jeho manželky Aelie Flaccilly.[1] Vedle mnoha jiných sourozenců měl bratra Honoria. Theodosius se krátce po Arcadiově narození stal římským císařem vládnoucím na východě říše.[2] 19. ledna 383 učinil z Arcadia, jemuž bylo tehdy nanejvýš šest let, svého spolucísaře.[3] K Arcadiovým učitelům patřil proslulý pohanský filozof a řečník Themistios a jako jeho vychovatel působil rovněž křesťan Arsenios.[4] V roce 387 uzurpátor Magnus Maximus vpadl do Itálie, což přimělo Theodosia k tažení na západ. Za jeho nepřítomnosti Arcadius formálně vládl východu impéria, třebaže ve skutečnosti řídil státní záležitosti pretoriánský prefekt (praefectus praetorio per Orientem) Tatianus.[5] Po svém návratu Theodosius v roce 392 nahradil Tatiana ambiciózním Rufinem,[6] jenž ve svých rukou brzy soustředil značnou moc.[7] Theodosius se o dva roky později znovu vypravil na západ, aby potlačil uzurpaci Eugenia dosazeného Arbogastem. Když nad nimi v září 394 zvítězil v bitvě u Frigidu, povolal do Mediolana (dnešní Milán) svého mladšího syna Honoria, zatímco Arcadius setrval v Konstantinopoli pod dohledem Rufina.[8]

Theodosius nedlouho po uzurpátorově porážce vážně onemocněl a 17. ledna 395 zemřel.[9] Vládu po něm převzali Arcadius na Východě a Honorius na Západě. Theodosiovi synové byli ale příliš mladí a neschopní na to, aby mohli sami převzít odpovědnost za chod říše.[10] Moc ve státě tak vykonávali pretoriánský prefekt Rufinus a pologermánský velitel obojího vojska (magister utriusque militiae) Stilicho, jehož Theodosius ustavil za Honoriova poručníka.[9] Podle Stilichonova tvrzení mu Theodosius měl dokonce před smrtí svěřit do péče oba své syny.[11] Honoriův generál tím vyvolal napětí ve vztazích mezi východním a západním dvorem, neboť Rufinus odmítl akceptovat jeho nárok vůči Arcadiovi.[12] Východní polní vojsko se však od skončení kampaně proti Eugeniovi nacházelo v Itálii pod Stilichonovým velením, což činilo konstantinopolskou vládu zranitelnou.[13] Rufinus usiloval o posílení svého postavení příbuzenským svazkem s theodosiovskou dynastií, čehož chtěl docílit provdáním své dcery za Arcadia.[14] Eunuch Eutropius, zastávající post nejvyššího komořího (praepositus sacri cubiculi), nicméně dosáhl toho, že se císař v dubnu 395 oženil s mimořádně nádhernou a energickou Aelií Eudoxií, dcerou někdejšího generála franského původu Bautona.[14]

Vojenské slabosti Východu využili Hunové k překročení Kavkazu a k uspořádání devastujícího nájezdu do Arménie, Sýrie a Malé Asie.[15] Vážnější hrozbu představovali vizigótští foederati, kteří u Frigidu utrpěli na straně Theodosia těžké ztráty a po návratu do svých sídel v Moesii se vzbouřili.[16] Pod vedením Alaricha se následně přesunuli do Thrákie, před hradby Konstantinopole.[16] Rufinovi se podařilo Alaricha přesvědčit, aby se stáhl, načež Gótové vydrancovali Makedonii a Thesálii.[17] Poté proti nim z Itálie vytáhl Stilicho se spojenými vojenskými silami Západu a Východu.[18] Vedle potlačení gótského povstání nepochybně hodlal vyvíjet nátlak na Arcadiův dvůr.[19] Ovšem dříve, než mohlo dojít ke střetu s Alarichem, Stilicho obdržel od Arcadia příkaz, aby odeslal východní sbory do Konstantinopole a opustil Řecko, čemuž se spořádaně podvolil.[20] Východní vojáci, jimž velel Gót v římských službách Gainas, dorazili v listopadu 395 do hlavního města.[21] Když jim Rufinus a Arcadius vyšli vstříc, několik Gainových mužů obklopilo Rufina a rozsekalo ho na kusy.[22]

Arcadiův solidus

Rufinovo zavraždění inicioval Stilicho, nejvíce z něho ale těžil eunuch Eutropius, jenž získal kontrolu nad konstantinopolským dvorem.[23] Eutropius se rozhodl prozatím nezasahovat proti Alarichovi, čímž Vizigótům umožnil vtáhnout do jižního Řecka, aniž by se setkali s vážnějším odporem.[24] Alarich vyplenil většinu tamějších měst, včetně Korintu a Sparty, pouze Athény unikly zkáze zaplacením výkupného.[17] Na jaře 397 Stilicho přistál s novým vojskem na Peloponésu a odřízl Vizigóty.[25] Alarich posléze unikl směrem na severozápad do Epiru a západořímský vojevůdce se vrátil zpět do Itálie.[26] Znepokojený Eutropius zareagoval na Stilichonovu výpravu tím, že přiměl Arcadia, aby ho prohlásil za nepřítele státu.[27] Současně podnítil místodržitele v severní Africe (comes Africae) Gildona, aby vypověděl poslušnost Honoriovi a přenesl svoji loajalitu na Konstantinopol.[28] Nejspíše v roce 398 se Eutropius dohodl s Vizigóty a učinil Alaricha vrchním velitelem v Illyriku (magister militum per Illyricum).[29] Jak poznamenává básník Claudianus, Alarichovi byla svěřena obrana území, jež předtím vyplenili jeho Gótové.[30]

Eutropius se zaměřil na rekonstrukci východní armády: obnovil polní vojska v Thrákii, Illyriku a Orientu, a další dvě umístěná u Konstantinopole, tzv. v císařově přítomnosti (in praesenti).[31] S reorganizovanou armádou pak osobně vyrazil proti Hunům, napadajícím východní provincie, a přesvědčivým vítězstvím je odradil od dalších útoků.[32] V momentě svého největšího úspěchu se však dopustil zásadní chyby, jelikož se dal jmenovat konzulem pro rok 399.[33] Tato vysoce prestižní funkce se naprosto neslučovala s Eutropiovým otrockým původem a společenským postavením, což vyvolalo znatelnou nelibost jak na Západě, tak u jeho protivníků v Konstantinopoli.[34] Během jeho konzulátu vypuklo ve Frýgii povstání gótských foederati vedených Tribigildem, kteří začali drancovat Malou Asii.[35] Eutropius hodlal vzbouřené Góty rozdrtit a vyslal proti nim vojsko v čele s Gainou.[36] Ten ovšem navázal kontakt s Tribigildem a vyzval Arcadia, aby přistoupil na požadavky vzbouřenců a sesadil Eutropia.[37] Arcadius jen zdráhavě vyhověl naléhání císařovny Eudoxie, jež se už dříve odvrátila od Eutropia.[38] Dosud všemocného Eutropia poslali nejprve do vyhnanství na Kypr a později ho popravili.[39]

Eutropiovým pádem přešla moc do rukou Eudoxie, opírající se o členy senátorských kruhů a pretoriánského prefekta Aureliana.[40] V reakci na to se Gainas otevřeně spojil s Tribigildem a postoupil k Chalkedonu.[41] Poté donutil Arcadia, aby ho ustavil do hodnosti magister militum praesentalis a vykázal do vyhnanství císařovniny přívržence.[42] Koncem roku 399 Gainas vstoupil se svými Germány do Konstantinopole a fakticky převzal kontrolu nad říší.[43] Široce neoblíbený gótský vojevůdce vyznávající ariánství ale záhy čelil rozsáhlé opozici dvora a konstantinopolského patriarchy Jana Zlatoústého a rovněž odporu městského lidu.[44] V létě roku 400 se proto rozhodl opustit se svými barbarskými spojenci město.[45] Obyvatelstvo Konstantinopole přitom zaútočilo na ustupující vojáky a několik tisíc z nich společně s jejich rodinami zmasakrovalo.[46] Arcadius nato povolal gótského generála v hodnosti magister militum per Orientem Fravittu, jemuž se podařilo odrazit Gainův výpad z Thrákie do Malé Asie.[47] Gainas se zbylými barbary uprchl na sever od Dunaje, kde ho zabil hunský král Uldin.[48] Eudoxia a její stoupenci znovu opanovali východořímský dvůr, jemuž dominovali následující čtyři roky.[49] Císařovna obdržela čestný titul augusta a v roce 401 porodila Arcadiovi syna Theodosia.[50]

Gainova snaha chopit se vlády vyvolala mezi Římany značnou nedůvěru a nenávist ke Germánům.[51] Tehdejší nepřátelský postoj vůči nim vyjádřil filozof Synesios z Kyrény ve své řeči O království, v níž nabádá císaře, aby se odklonil od politiky svého otce a zbavil Germány veškerého vlivu na obranu a chod státu.[48] Za těchto okolností se Alarich odebral s Vizigóty v roce 401 z východního Illyrika a zamířil do Itálie, v čemž se mu patrně dostalo podpory Konstantinopole.[52] Když Fravitta protestoval proti opětovnému zhoršování vztahů se Západem, byl sesazen a popraven.[53] Dalších bezmála dvacet let nepůsobil ve východořímském vojsku žádný generál s germánsky znějícím jménem.[54]

Jan Zlatoústý a Aelia Eudoxia, obraz od Jean-Paula Laurense

V oblasti náboženství Arcadius navázal na tvrdě ortodoxní linii svého otce a pokračoval v potírání pohanů a kacířů.[55] Císař zakázal pohanům slavit své svátky, jejich kněží připravil o výsady a nařídil bourání chrámů.[55] Kvůli potlačování starých kultů vypuklo v palestinské Gaze jedno z posledních pohanských povstání, vyvolané rozkazem ke zničení tamější svatyně.[56]

Proti pohanství a herezím vystupoval i mimořádně populární Jan Zlatoústý, dosazený s Eutropiovou pomocí v roce 398 za konstantinopolského patriarchu.[57] Tento znamenitý řečník a mravokárce, zpočátku podporovaný císařovnou Eudoxií, se snažil posílit význam patriarchátu v rámci církevní hierarchie a rozšířit jeho autoritu v Thrákii a Malé Asii.[51] Svými reformami si znepřátelil vysoce postavené představitele církve, mezi nimiž zaujímal čelné místo alexandrijský patriarcha Theophilos, nárokující si pro svůj stolec vedoucí pozici na Východě.[58] Jan navíc ve svých kázáních stavěl do kontrastu chudobu mas s rozmařilostí a extravagancí městských elit, čímž proti sobě popudil císařovnu, spatřující v tom zastřený útok proti své osobě.[59] Theophilos dorazil roku 403 do Konstantinopole a společně s Eudoxií a ostatními Janovými odpůrci dosáhl jeho sesazení na synodě konané v Chalkedonu.[60]

Rozhodnutí biskupů rozpoutalo v hlavním městě neklid, ještě umocněný Arcadiovým příkazem k vypovězení Jana do vyhnanství.[60] Pobouření a nepokoje v Konstantinopoli nabyly takového rozsahu, že již o několik dní později musel být Jan povolán zpět.[61] Spor mezi ním a císařovnou přesto nadále pokračoval, protože Jan neustával v kritice Eudoxie.[62] V roce 404 byla svolána synoda, na které ho znovu odsoudili.[62] Jan byl záhy odveden do vyhnanství v Arménii a tam setrval až do své smrti.[63] Jeho odsouzení prohloubilo roztržku se Západem, jelikož mezi jeho stoupence patřili četní západní biskupové včetně římského biskupa Inocenta I.[58]

Na podzim 404, sotva pár měsíců po Janově vypovězení, císařovna Eudoxia zemřela v důsledku potratu.[64] Povolný Arcadius svěřil po její smrti správu státu do rukou pretoriánského prefekta Anthemia, pod jehož vedením vstoupila východní říše do období stability a rekonstrukce.[58] Kombinací rozhodnosti a umírněnosti prefekt ukončil přetrvávající nepokoje v Konstantinopoli, sužující město od Janova vykázání do vyhnanství.[65] Anthemius se pokusil navodit soulad ve vztazích se Západem, o čemž svědčí jeho společný konzulát se Stilichonem v roce 405.[66] Západořímský vojevůdce se ale dosud nevzdal nároků na východní část prefektury Illyricum.[67] Zřejmě za účelem jejího získání se Stilicho spojil s Alarichem, načež Vizigóti znovu přitáhli do Epiru.[68] Vpády barbarů do Itálie a Galie nicméně zamezily eventuální konfrontaci Východu se Západem a v roce 407 Alarich se svými lidmi opustil východořímské území.[69] Nová příležitost k zásahům Západu do poměrů na Východě se naskytla nedlouho nato, neboť Arcadius 1. května 408 zemřel a na trůn nastoupil jeho teprve sedmiletý syn Theodosius II.[65]

• SOCRATES SCHOLASTICUS. Církevní dějiny, díl 2. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1990
• ZOSIMOS. Stesky posledního Římana. Praha: Odeon, 1983

• BURY, John Bagnell. History of the Later Roman Empire: From the Death of Theodosius I to the Death of Justinian (Volume 1). New York: Dover Publications, 1958. ISBN 978-0-486-20398-0
• CAMERON, Averil; GARNSEY, Peter. The Cambridge Ancient History XIII: The Late Empire, A.D. 337-425. Cambridge: Cambridge University Press, 1998. ISBN 978-0-521-30200-5
• CLAUSS, Manfred. Die römischen Kaiser. München: C.H. Beck, 2001. ISBN 3-406-42727-8
• DEMANDT, Alexander. Geschichte der Spätantike: das römische Reich von Diocletian bis Justinian, 284-565 n. Chr. München: C.H. Beck, 1998. ISBN 3-406-44107-6
• GIBBON, Edward. Úpadek a pád římské říše. Praha: Levné knihy KMa, 2005. ISBN 80-7309-189-5
• GOLDSWORTHY, Adrian. How Rome Fell. New Haven: Yale University Press, 2009. ISBN 978-0-300-13719-4
• GRANT, Michael. Římští císařové. Praha: BB art, 2002. ISBN 80-7257-731-X
• HEATHER, Peter. Gótové. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. ISBN 80-7106-199-9
• HEATHER, Peter J. Der Untergang des Römischen Weltreichs. Stuttgart: Klett-Cotta, 2007. ISBN 978-3-499-62665-4
• KIENAST, Dietmar. Römische Kaisertabelle. Darmstadt: Wissenschaftliche Buchgesellschaft, 1996. ISBN 3-534-13289-0
• KULIKOWSKI, Michael. Rome's Gothic Wars: From the Third Century to Alaric. Cambridge: Cambridge University Press, 2007. ISBN 978-0-521-60868-8
• TREADGOLD, Warren. A History of the Byzantine State and Society. Stanford: Stanford University Press, 1997. ISBN 0-8047-2630-2
• WILLIAMS, Stephen; FRIELL, Gerard. Theodosius: The Empire at Bay. London: Routledge, 1994. ISBN 0-203-98198-7
• ZÁSTĚROVÁ, Bohumila a kol. Dějiny Byzance. Praha: Academia, 1992. ISBN 80-200-0454-8

• Sokrates Scholastikos. Církevní dějiny. Kniha VI
• Sozomenos. Církevní dějiny. Knihy VIII a IX (anglicky)

• Arcadius. Římské císařství
• Rozdělení Impéria. Antika.avonet.cz
• Nathan, Geoffrey S. Arcadius (395-408 A.D.). De Imperatoribus Romanis (anglicky)

Předchůdce: Theodosius I.

Byzantský císař 395–408

Nástupce: Theodosius II.