Exhorta

V české tradici římskokatolické církve se tak v časovém rozmezí od tridentského (1563) do druhého vatikánského koncilu (1962–1965) nazývaly promluvy při ranních bohoslužbách, zvláště pak promluvy pro středoškolské studenty.[1]

Kněz pověřený exhortou se nazýval exhortátor.[1]

Někdy se exhortám říkalo: vzdělávací řeči (něm. Erbauungsreden), jak to můžeme například vidět v díle Bernarda Bolzana, čímž se původní povzbuzující smysl posouval na úroveň katecheze.

Po II. vatikánském koncilu bývá slovo exhorta nahrazováno výrazem pocházejícím ze starořečtiny: παραίνεσις (parainesis - povzbuzení). Vznikají tak spojení jako: paraneutická promluva či paraneutické kázání aj. Samotné slovo exhorta se od té doby v češtině užívá řídce; frekventované je však, v církevním prostředí, ve výrazu: apoštolská exhortace (apoštolské povzbuzení), který označuje druh dokumentu vydaného papežem.

Exhorta, z něm. Erbauungrege, nemá adekvátní český ekvivalent. Jako „řeči vzdělávací“ je definoval vydavatel českého výboru exhort Bernarda Bolzana z let 1882–1888 Emilian Wewerka. „Reden“, v překladu „řeči“, ve spojení s „Erbauung“ znamenají „kázání“. „Exhortatito“ a „Erbauung“ neznamenají vzdělávání ve školském smyslu, ale nabádání, povzbuzování, podněcování. Přesný překlad by byl „kázání nabádavá či povznášející“, proto se používá počeštěná forma slova – exhorta, exhorty.[2]

Bernard Bolzano byl významný český myslitel, filozof, matematik, logik, kněz a sesazený univerzitní profesor v době působení knížete Metternicha. Bernard Bolzano, ovlivněný dobovým osvícenstvím a myšlením racionalistického filozofa Leibnize, bývá označován jako „osvícenský racionalistický teolog“[3]. O věhlasu jeho univerzitního a kněžského působení v době národního obrození svědčí velká účast veřejnosti, především studentstva, na jeho pohřbu na Olšanských hřbitovech v Praze.

V době národního obrození pronesl „univerzitní katecheta“ Bernard Bolzano během 14 let (1805–1819) 577 exhort, z nichž bylo doposud uveřejněno v pěti vydáních 237 exhort (seznam vydání viz Literatura). Bolzanova etika nejvyššího mravního zákona, který zněl: „Ze všech možných způsobů jednání vol vždy takový, který při zvážení všech důsledků nejvíc přispěje k blahu celku, lhostejno, v kterých jeho částech!“[4], pobuřovala katolickou církev, neboť hlásala „objektivnost“ mravního zákona, tedy něco, co je nezávislé na Bohu.

„Podle nich [představitelů církve] měl Bolzano (a potom i jeho žáci) pod „etickými“ hodnotami ve skutečnosti na mysli hodnoty „nekřesťanské“, ba „pohanské“. Vyčítali mu, že mluví pořád jen o etice místo o dogmatech a zázracích.“[4]

Svoji etiku dokládá v kazatelské činnosti. První exhorta z května roku 1805 nazvaná O nutnosti víry řídící se důvody rozumu započala vyšetřování, které bylo oficiálně ukončeno až v roce 1825, kdy se za něho postavil arcibiskup Václav Leopold Chlumčanský, ale zejména Josef Dobrovský, díky kterému nebyl poslán do klášterního vězení, ale byl „pouze“ nucen odejít do penze a dostal zákaz publikovat (nadále vydával díla v zahraničí).

Bolzano při kázáních mluvil o aktuálních tématech na univerzitě, v zemi a ve světě, ale i o tématech povinných, týkajících se křesťansko-katolického učení (církevní svátky, úkol křesťanství apod.). Tematicky zahrnuje okruhy:

1. „Filozofie dějin (o lidských právech a pokroku, o úloze rozumu a o nutném vítězství dobra v dějinách aj.)
2. Obecně lidské otázky (o štěstí, o osvětě, o přátelství, o přednostech rodinného života, o dobrotě lidské přirozenosti aj.)
3. Sociálněpolitické otázky (o občanské společnosti, o rovnosti lidí, o důstojnosti ženy, o lásce k vlasti, o pojmu vlastnictví, o chování k nespravedlivým vrchnostem, o postoji k Židům aj.)
4. Psychologické a pedagogické otázky (o odvaze, o veselé mysli, o pravém nadšení, o smyslu pro krásné a vznešené, o chování při neodvratném nebezpečí, o povinnosti myslit na smrt aj.)
5. Etické otázky (o ctnosti, o pokrytectví, o pravém hrdinství, o lži a pravdomluvnosti, o střídmosti, o povinnosti věnovat se obecně prospěšné práci, o povinnosti ctít mravy své země; o bludu, že údělem ctnosti je jen utrpení a že čistota srdce spočívá jen v odříkání aj.)
6. Náboženské otázky (o poměru pravé učenosti k náboženství, o zneužívání náboženství, o podřizování rozumu víře, proč upadá úcta ke křesťanství aj.)“[5]

Ve druhé polovině 19. století se Bolzanovo učení rozšířilo a rozvíjelo díky jeho žákům. Vliv exhort zasáhl nejen české, ale z části i rakouské školství. Ještě před Bolzanovou smrtí vznikl v Čechách neformální „Bolzanův kruh“, který vedl Josef Fr. Hurdálek, jeho asistent Michael J. Fesl a Vincenc Fiebrich. V roce 1825 byl založen v duchu Bolzanova učení Časopis katolického duchovenstva (zakladatelé Vincenc Zahradník a Karel Alois Vinařický). V jeho filozofii pokračovali na univerzitě Jakob Beer, Jan Pavel Padlesák a Franz Schneider. Dále se k jeho odkazu hlásili František Ladislav Čelakovský, Josef Dobrovský, František Palacký, Karel Havlíček Borovský, Karolina Světlá aj. Díky Josefu Dobrovskému, který „napsal všem významným protivníkům a pohrozil jim svou účastí na obraně Bolzanově, pokud by neskončili s jeho pronásledováním“[6], skončilo vyšetřování Bolzana, jenž byl následně nucen odejít do penze. V den Bolzanova pohřbu vyšel v Národních novinách článek K. H. Borovského, který vystihuje význam a dopad učení Bernarda Bolzana: „Pomníkem jeho nejkrásnějším a nejtrvalejším jest, že svobodné pohybování ducha v naší vlasti jest namnoze plod semene, které on rozsíval!“[7]

Bernard Bolzano se zabýval aktuálními tématy, mezi které patřilo i uspořádání Čechů a Němců v českých zemích. Na rozdíl od obrozence Josefa Jungmanna, který navrhoval řešení v národně svébytné nové české kultuře, prosazoval Bolzano rovnocenný dvojjazyčný česko-německý národ.[8] Bolzano zastával zemské pojetí vlastenectví, tedy že národ a jazyk nejsou totéž. Jungmann se vyhraňoval pojetím jazykově-etnického vlastenectví, které odlišuje národ jako přirozený útvar od státu jako mechanického útvaru, nepřirozeného, vytvořeného skupinkou lidí.[9]