Antonín Skočdopole

Na kněze byl vysvěcen 23. července 1854[3]biskupem Jirsíkem a čtyři roky působil v duchovní správě (v Malém Boru, v Zamlekově, v Mrákově a v Chrasticích). Poté se stal na tři roky prefektem pro studium v chlapeckém (malém) semináři v Českých Budějovicích. Většina svého kněžského života však strávil v diecézním bohosloveckém ústavu (kněžském semináři) jako profesor pastorální teologie a katechetiky. Svůj život zasvětil vědě a zůstal profesorem i v situaci, kdy jeho mladší kolegové (biskup Josef Jan Hais, prelát Antonín Lenz, jeho spolužák v kněžském semináři,[3]a jiní) odešli z bohosloveckého ústavu na výhodnější postavení. Od roku 1861 přednášel na českobudějovickém teologickém učilišti, kam ho povolal biskup Jirsík, pastorální teologii a katechetiku. Je pozoruhodné, že biskup Jirsík, který dbal na to, aby na budějovickém teologickém ústavu působili jen ti, kdo měli doktorát, povolal Skočdopoleho, ač ten doktorem nebyl. Mnohem později ho však pražská teologická fakulta jmenovala za jeho zásluhy o teologickou vědu čestným doktorem.[3] Tento fakt svědčí o tom, že Jirsík dokázal rozpoznat a jeho vědecké schopnosti a vážil si jich.

Neučil však jen v semináři, ale také na dalších školách, zvláštně na dívčí škole „U sv. Josefa“. Zdůrazňoval, že přednášené látce musí žáci, rozumět a použil-li mladší kolega těžko srozumitelných cizích slov, Skočdopole mu taktně naznačil, že není srozumitelný např. slovy: „...užil jste dobrých sedmnácti slov, kterým ty dětičky nerozuměly…“.

S jeho vyučováním úzce souvisela i jeho činnost literární. Již jako student redigoval časopis „Oulek“. První samostatnou vydanou prací v roce 1868 v Praze bylo dílo: „Národní čili obecná škola, její oprava a oddělení od církve“. Když se stal profesorem, nebyl spokojen s příručkou „pastýřského bohosloví“[4] redemptoristy Haykera, a napsal samostatné dílo: „Příruční kniha bohosloví pastýřského“, která poprvé vyšla vlastním nákladem v roce 1874, a po druhé v roce 1891 (celkem 1400 stran textu) nákladem „Dědictví Sv. Prokopa“. Viděl, že je potřeba, aby studenti teologie mohli studovat v českém jazyce a tedy dílem „Příruční kniha bohosloví pastýřského“ nahradil do té doby (93 let) používanou učebnici prof. Jiljího Chládka: „Počátkové opatrnosti pastýřské“.[5] V roce 1897 vyšlo ve Vídni nákladem „Correspondenzblattu“ jeho kompendium s názvem: „Compendium der Pastoral“ z jeho „Příruční knihy bohosloví pastýřského“. S vydáním českého kompendia však měl daleko větší obtíže. Po vícero nezdařených pokusech najít pro něj vydavatele, byl nakonec nucen vydat sám, jednak vlastním nákladem, jednak přispěním biskupa Říhy v roce 1905[3] dílo: „Učebná kniha bohosloví pastýřského“ (596 stran).

Všeobecně známý se stal vydáním svých dvou katechismů, prvního v roce 1872 a druhého o třicet let později v budějovické a královéhradecké diecézi. Pro výklad víry použil názornou a prostou metodu, které každý rozuměl, a břitce zkritizoval trojdílný katechismus rakouských biskupů latinskými slovy: „Multi sunt vocati, pauci vero electi!“.[p 1] Nutným doplňkem jeho „Katechetiky“ a katechismů byly „Katechese biblické“ (I. vydání v roce 1882, II. vydání v roce 1893) a „Vypracované katechese k vyučování na středním stupni obecné školy“ (dvoudílné dílo vydané v roce 1884), které bylo přeloženo také do němčiny.

Vedle vědeckých a pedagogických spisů publikoval Skočdopole pastorální a apologetické práce v různých periodikách jako byl: „Blahověst“, „Zábavník učitelský“, „Časopis učitelek“, „Školník“, „Kalendář katolického duchovenstva“ a „Časopis katolického duchovenstva“. Jeho články jsou také součástí „Českého slovníku bohovědného“, redigovaného Antonínem Podlahou. Příkladnou věrnost měl k „Časopisu katolického duchovenstva“, do kterého pilně přispíval již od mladých let až do pozdního stáří. Zvláště od roku 1861, kdy časopis po sedmileté přestávce za vedení redakce Karla Vinařického začal znovu vycházet, prakticky v každém ročníku uveřejnil větší článek, v jednotlivých číslech pak kratší a důmyslné odpovědi na otázky a případy (casusy) z duchovní správy, ze zpovědní a školní praxe.

Nebyl však striktně jen profesorem bohoslovců, ale vychovával i školní mládež a obecný lid. Prostřednictvím kaplana Gabriele Schneidera se seznámil s kongregací školských sester: „Naší Paní“ v Horažďovicích a u biskupa Jirsíka vymohl, aby tato kongregace otevřela školu v Českých Budějovicích. Škola dostala název: „U sv. Josefa“. Po rozkvětu školy, když byly překonány počáteční obtíže a také národnostní a společenské problémy, zřídil Skočdopole i „Dívčí školu pokračovací“ a „Učitelský ústav pro dívky“. Když pak po 51 letech pedagogické práce opustil českobudějovický seminář, kongregace školských sester ho přijala ve svém domě a sestry mu posloužily péčí až do konce života.

Výchova řádných katolických jinochů a dívek byla vždy „zlatým hřeben“ jeho vychovatelského a národního programu. Pro tyto široké lidové vrstvy vydával tři drobné měsíčníky:

• Ludmila – pro křesťanské matky (od roku 1876)
• Anežka – pro křesťanské panny (od roku 1879)
• Václav – pro křesťanské jinochy (od roku 1880).

Tyto drobné časopisy byly známé po celých Čechách i Moravě, a Skočdopole se díky této rozvětvené „papírové rodině“, stal oblíbeným autorem. Vystupoval v nich však pod pseudonymem: „Strýc Tomáš“. Všechny tři měsíčníky pak vycházely i později nákladem Diecézního organizačního komitétu pod redakčním vedením Františka A. Kuttana, faráře ve Slavkově.[3]

Pro rozvoj české kultury Skočdopole připravoval národní kalendáře. Vydával celkem dva: „Poutníka“ (od roku 1869) a „Kalendář svatováclavský“ (od roku 1873). Dostal se však díky nim do konfliktu s redakcí „Národní Listů“, dokonce i se samotným Janem Nerudou. Jako upřímný český vlastenec znal těžkou situaci nepochopení národní problematiky v Rakousku-Uhersku a psal od 60. let 19. století články o oprávněnosti snah rakouských Slovanů ve vídeňské „Gegenwart“ (Einiges über die österreichischen Slaven). Tyto články vzbudily v rakousko-uherské žurnalistice značnou odezvu.

V rámci národnostního úsilí českobudějovických Čechů patří k takovým velikánům jako byl biskup Jan Valerián Jirsík nebo August Zátka. Aby povzbudil českou obec, založil s kroužkem vlastenců v roce 1864 časopis „Budivoj“, který se díky píli a osobní oběti Skočdopoleho v prvních těžkých letech udržel nad vodou.

Již před zřízením prvních českých škol v Českých Budějovicích vyučoval Skočdopole české děti na německých školách náboženství v češtině. V roce 1864 byla jeho přičiněním založena vyšší dívčí škola, kterou sám po dlouhou dobu spravoval. Když byla roku 1872 za přispění matice školské založena v Českých Budějovicích první „matiční škola česká“, převzal na ní vyučování náboženství. Snažil se pak všemožně, i články ve vídeňském „Vaterlandu“ starat o to, aby se tato soukromá škola stala školou veřejnou. Roku 1880 byl zvolen na základě kompromisu s českobudějovickými Němci do radničního výboru, kde se osobně účastnil houževnatého západu za jazyková a národní práva českého lidu v obci i na českobudějovické radnici.

Dožil se devadesáti let a s učitelskou katedrou se rozloučil v roce 1912 ve věku 84 let, po sto a dvou učitelských semestrech. Byl pomocníkem a rádcem tří českobudějovických diecézních biskupů a papežem byl oceněn hodností preláta. Byl sice malé a subtilní postavy, duchem však předčil mnoho jiných. Jeden z jeho žáků (Jan Šanda[6]) o něm napsal: „Skočdopole byl veliký český člověk. Skočdopole byl jedním z posledních českých buditelů.“[3]

• Skočdopole, A.; Vinařický, K.A.: Druhá a poslední odpověď Národním Listům k otázce o Jesuitech, Praha 1867, 48 s.
• Skočdopole, A.: Obecná či národní škola: Její opravy a oddělení od církve, Praha 1868, 90 s.
• Skočdopole, A.: Katolictví a liberální žurnalistika v Čechách, Olomouc, 1869, 32 s.
• Skočdopole, A.: Katechismus náboženství katolického pro školy obecné, České Budějovice 1872, 191 s.
• Skočdopole, A.: Malý katechismus náboženství katolického pro školy obecné, Jindřichův Hradec 1873, 92 s.
• Skočdopole, A.: Příručná kniha bohosloví pastýřského. Svazek I, České Budějovice 1874, 535 s.
• Skočdopole, A.: Příručná kniha bohosloví pastýřského. Svazek II, České Budějovice 1874, 507 s.
• Skočdopole, A.: První katechismus náboženství katolického pro školy obecné, Praha 1877, 60 s.
• Skočdopole, A.: Druhý katechismus náboženství katolického pro školy obecné, Praha 1878, 160 s.
• Skočdopole, A.: Vypracované katechese k vyučování na středním stupni obecné školy, Díl 2, České Budějovice, 1884, 565 s.
• Skočdopole, A.: První katechismus náboženství katolického pro školy obecné, Praha 1886, 60 s.
• Skočdopole, A.: Druhý katechismus náboženství katolického pro školy obecné, Praha 1890, 160 s.
• Průcha K.F.; Skočdopole, A.: Poučení o generální zpovědi, Praha 1890, 152 s.
• Skočdopole, A.: Příručná kniha bohosloví pastýřského, Praha 1891, 847 s.
• Mrštík J.; Antonín Skočdopole, A.: Soustavný přehled zákonů a nařízení občanských o působení orgánů církevních ve škole obecné a měšťanské, 1895, 188 s.
• Skočdopole, A.: Druhý katechismus náboženství katolického, Praha 1895, 160 s.
• Skočdopole, A.: Compendium der Pastoral und Katechetik, Videň 1897, 330 s.

a další. Mnoho článků v různých periodikách.