Emerich Széchényi

Pocházel z významného uherského šlechtického rodu Széchényiů, narodil se jako osmý potomek hraběte Lájose (Ludwiga) Széchényiho (1781–1855), nejvyššího hofmistra arcivévodkyně Žofie. Emerich studoval práva v Bratislavě a od roku 1845 působil v diplomatických službách. Nejprve v Římě a Stockholmu, později se ve funkci vyslaneckého tajemníka ve Frankfurtu a Petrohradě seznámil s Otto Bismarckem. V letech 1860–1864 byl vyslancem v Sicilském království, zdejší diplomatické zastoupení bylo zrušeno po sjednocení Itálie. Széchényi pak dostal nabídku na post velvyslance v Petrohradě, kterou ale odmítl pro nesouhlas se směřováním rakousko-uherské zahraniční politiky. Odmítal i další nabídky, řadu let strávil v soukromí a věnoval se svým zájmům (mimo jiné byl hudebním skladatelem). Od roku 1865 byl poslancem uherského sněmu a v roce 1869 jmenován členem Sněmovny magnátů. Za ministra zahraničí Gyuly Andrássyho byl znovu povolán do diplomatických služeb, v roce 1878 obdržel jednu z nejvýznamnějších funkcí v rakousko-uherské zahraniční politice a byl jmenován velvyslancem v Německém císařství po odchodu Aloise Károlyiho do Londýna. Pro post velvyslance v Berlíně byli zvažováni i další kandidáti (Haymerle, Chotek, Trauttmansdorff), k Széchényiho jmenování přispěla jeho dávná známost s kancléřem Bismarckem, s nímž pak aktivně spolupracoval. V Německu strávil Széchényi čtrnáct let a do výslužby odešel v říjnu 1892.

Byl též c.k. komořím (1852) a tajným radou (1867). V roce 1882 obdržel velkokříž Leopoldova řádu, v Německu získal Řád černé orlice (1889), téhož roku také velkokříž Řádu sv. Štěpána (1889). Po návratu z Berlína byl dekorován Řádem zlatého rouna (1892).

Zámek Strážske, sídlo Széchényiů v 19. a 20. století

V roce 1865 se na zámku Strážske (Őrmező) na východním Slovensku oženil s hraběnkou Alexandrou Sztaray-Szirmay (1843–1914), c.k. palácovou dámou. Z jejich manželství se narodili čtyři synové. Alexandra se později stala dědičkou zámku Strážske a po návratu z Německa jej nechala přestavět. V interiérech zámku byly umístěny četné dary z Emerichových diplomatických misí.[3] Dědicem zámku se později stal jejich nejmladší syn László (1879–1938). Nejstarší syn Dionýs (Dénes; 1866–1936) byl též diplomatem a v letech 1908–1917 rakousko-uherským vyslancem v Dánsku.

Z Emerichových sourozenců vynikl nejmladší bratr Dionýs (Dénes, 1828–1892), který se uplatnil jako významná osobnost uherské politiky druhé poloviny 19. století.