Edvard Kardelj

Narodil se v Lublani. V roce 1916 začal navštěvovat obecnou školu, poté měšťanskou. Maturoval v roce 1929 na lublaňské pedagogické škole, ovšem povolání učitele se věnovat nezačal. Již v roce 1926 vstoupil do Svazu komunistické mládeže Jugoslávie (SKOJ). V roce 1928 vstoupil do Komunistické strany Jugoslávie. V prosinci 1929 byl poprvé zatčen, a to pro podezření z revoluční činnosti, zanedlouho byl pro nedostatek důkazů propuštěn. V únoru 1930 byl však za činnost v zakázané Komunistické straně opět zatčen a vězněn v Bělehradě. V září 1930 ho Státní soud pro ochranu státu odsoudil ke dvěma rokům odnětí svobody. Jakmile se v únoru 1932 vrátil do Lublaně, začal spolu s Borisem Kidričem pracovat na obnovení činnosti Komunistické strany, která byla silně oslabena v důsledku nastolení královské diktatury 6. ledna. Jako člen Oblastního výboru Komunistické strany Jugoslávie (KPJ) řídil a organizoval komunistické hnutí ve Slovinsku.[4] V souladu s usnesením Ústředního výboru KPJ (CK KPJ) opustil nelegálně v průběhu roku 1934 Jugoslávii a odcestoval do Moskvy, kde šest měsíců navštěvoval Mezinárodní Leninovu školu, poté učil na Komunistické univerzitě národnostních menšin Zahoda.[3] Na konci ledna 1937 se přes Paříž vrátil do Slovinska, kde měl za úkol vytvořit samostatnou místní komunistickou stranu, jež byla ustavena v průběhu roku 1937. Podílel se na činnosti nejen slovinských, ale i jugoslávských komunistů. V červnu 1938 jej zadržela policie a ve vazbě byl držen půl roku. V roce 1939 vydal pod pseudonymem Sperans knihu „Razvoj slovenskega narodnega vprašanja“, v níž deklaroval myšlenku slovinské národní samostatnosti a v níž také zdůraznil, že slovinské osvobození může realizovat jen socialistická revoluce.[2] V únoru 1940 přešel spolu s manželkou Pepcou do ilegality. Od nástupu Josipa Broze Tita do čela jugoslávských komunistů patřil mezi jeho nejbližší spolupracovníky.[4]

Již od prvních dní okupace Jugoslávie se angažoval v národněosvobozeneckém boji.[3] Na prvním zasedání Antifašistického výboru národního osvobození Jugoslávie (AVNOJ) v roce 1942 byl zvolen místopředsedou výkonného výboru AVNOJe. Po kapitulaci Itálie se vrátil do Slovinska, kde se počátkem října 1943 sešel Kočevski zbor (Kočevské shromáždění), v zásadě slovinský válečný parlament. Shromáždění zvolilo nejvyšší slovinský politický orgán – Slovinskou národněosvobozeneckou radu (SNOS) v čele s Josipem Vidmarem. Nedlouho po Kočevském zboru odjíždí Kardelj do Jajce, kde došlo k ustavení prozatímní vlády na osvobozeném území. 29. listopadu 1943 se v Jajce uskutečnilo druhé zasedání AVNOJ, na němž byl Kardelj zvolen členem předsednictva AVNOJ a místopředsedou Národního výboru osvobození Jugoslávie (NKOJ), což byla fakticky jugoslávská vláda.[4]

Po druhé světové válce patřil vedle Josipa Broze Tita, Milovana Đilase a Aleksandara Rankoviće k hlavním představitelům Jugoslávie. V únoru 1946 se stal místopředsedou federální vlády a tuto funkci zastával i po přeměně vlády ve výkonný výbor až do června 1963.[1] V období od srpna 1948 do ledna 1953 zastával také funkci ministra zahraničních věcí Jugoslávie. Po přijetí nové ústavy, v rozmezí let 1963–1967, byl předsedou svazové skupštiny, mezi léty 1958 a 1966 byl tajemníkem CK SKJ, v letech 1964–1979 pak členem Předsednictva SKJ. Mimo to zastával další politické a čestné funkce.[3][4]

29. června 1948 publikovalo československé Rudé právo Zprávu o poradě Informačního byra komunistických stran a především Rezoluci Informačního byra o situaci v Komunistické straně Jugoslávie, která pranýřovala vývoj v Jugoslávii i hlavní jugoslávské představitele (kromě Kardelje také Tita, Đilase a Rankoviće).[5] Materiál byl snahou o zajištění absolutní poslušnosti Jugoslávie směrem k Sovětskému svazu a byl především reakcí na Titovu myšlenku vytvoření Balkánské federace, která nebyla konzultována se Stalinem. Jugoslávské vedení však své postoje změnit odmítlo, a tak sovětsko-jugoslávská roztržka gradovala a vyústila ve vyloučení KPJ z Informbyra.

Ostrakizace Jugoslávie ze soustavy socialistických států znamenala ekonomický a vojenský bojkot, na který muselo jugoslávské vedení reagovat. Právě Kardelj v této době formuloval myšlenku samosprávného socialismu a návratu k čisté podobě marxismu, která se promítla i do činnosti KPJ, jež v roce 1952 změnila svůj název na Svaz komunistů Jugoslávie (SKJ).[6] Kardelj jugoslávský režim považoval za nejvyšší formu sociálně spravedlivé společnosti a při mnohých příležitostech kritizoval sovětský režim.[7]

Milovan Đilas byl z politických funkcí odstaven na přelomu let 1953 a 1954[8] a v polovině roku 1966 o své funkce přišel také Aleksandar Ranković.[9]. Po odstranění Rankoviće rozhodl Tito o zřízení čtyřčlenného byra Předsednictva CK SKJ, které nemělo oporu ve stanovách SKJ a jehož členy byli kromě Tita i Kardelj, Mijalko Todorović a Veljko Vlahović.[10]

V období pražského jara měl Kardelj velký vliv také na československé komunisty. Ti sice odmítali zavést jugoslávský vzor samosprávy, ale samotný Kardelj se těšil mezi reformními československými komunisty velké autoritě.[11] Po srpnových událostech to byl právě Kardelj, který podpořil návrh Vladimira Popoviće, aby výkonný výbor a předsednictvo CK SKJ ve svém prohlášení reagující na vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa vyjádřily i přímou podporu Dubčekovu vedení.[12]

V září 1968 Tito v souvislosti s reformou struktury stranických a státních institucí navrhoval, že si ponechá jen státní posty, zatímco nejvyšší stranické funkce přenechá právě Kardeljovi.[13] Kardelj patřil k hlavním konstruktérům jugoslávského specifického ústavního systému, který Jugoslávii koncipoval jako samosprávnou pospolitost národů.[14] Kardeljova koncepce byla kombinací marxismu a kropotkinovského anarchismu (jenž se promítal především ve zdůrazňování role komun, resp. občin, v Jugoslávii).[15] Vrcholem jeho teoretické práce byla Ústava Socialistické federativní republiky Jugoslávie, přijatá v roce 1974.

V roce 1970 u příležitosti jeho šedesátých narozenin se stal čestným občanem všech slovinských občin.[4]

Po roce 1974 se ze zdravotních důvodů stáhl do pozadí. Přesto se i ve vysokém věku věnoval úvahami nad politickým systémem země. V roce 1977 uveřejnil studii "Směry rozvoje politického systému socialistické samosprávy pracujících" (srbochorvatsky "Pravci razvoja političkog sistema socijalističkog samoupravljanja"), ve které se pokoušel dále dovést do praxe myšlenku odbourání státu a decentralizaci moci.[16] O rok později pak uveřejnil další spis, "Svobodná sdružená práce" (Slobodni udruženi rad). Kardelj podrobil navíc kritice ústavu z roku 1974. Mnozí liberální komunisté ho tak viděli jako jediného autentického bojovníka proti mocenskému monopolu, ba i jako jednoho z prvních propagátorů politického pluralismu, ovšem bez existence politických stran.[17]

Kardelj podlehl rakovině podlehl 10. února 1979.[18] Jeho pohřbu se nezúčastnila sovětská delegace, neboť ho považovala za hlavního představitele protisovětské politické skupiny uvnitř jugoslávského vedení.[19]

V letech 1979 až 1990 nesla jeho jméno Univerzita v Lublani[20], v letech 1950–1954 a 1980–1990 nesla chorvatská obec Ploče název Kardeljevo[21].

Byl nositelem vysokých jugoslávských řádů, vyznamenání a čestných cen.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Edvard Kardelj na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Edvard Kardelj

• Dělnická samospráva