Josip Vidmar

Narodil se v Lublani, kde vystudoval gymnázium a filozofickou fakultu.[1] V letech 1934 až 1941 byl dramaturgem Národního divadla v Lublani.[1] V meziválečném období vzrostlo jeho postavení mezi literárními a politickými kritiky. V roce 1933 publikoval esej Kulturní problémy slovinské identity (Kulturni problem slovenstva), ve které reflektoval centralistickou politiky prvního jugoslávského království, přičemž se zaměřil na utváření jugoslávského kulturního a politického národa.

Po zhroucení Jugoslávie v dubnu 1941 se stal spoluzakladatelem Osvobozenecké fronty (Osvobodilna fronta). Ke konci války byl jejím předsedou. Členem AVNOJe byl od jeho druhého zasedání.[1] Po skončení války se stal předsedou jugoslávského Svazového lidového svazového sněmu (později Sněmovny republik a oblastí). V letech 1945 až 1953 byl předsedou slovinského parlamentu. V letech 1952 až 1976 byl předsedou Slovinské akademie věd a umění a v letech 1950 až 1964 vedoucím Akademického výzkumného centra.

Překládal z ruštiny, francouzštiny, němčiny, češtiny, chorvatštiny a srbštiny do slovinštiny, především divadelní hry a díla dramatiků jako Arbuzova, Gogola,Gribojedova, Krleži, Nušiće, Puškina či Tolstého. V roce 1948 obdržel Cenu svazové vlády za překlad Molièrova díla.[1]

Byl nositelem Řádu národního hrdiny, Řádu zásluh o národ, Řádu bratrství a jednoty, Partyzánské pamětní medaile 1941 a jednoho polského vyznamenání.[1] Zemřel v Lublani.