Eduard Hanslick

Byl synem písaře knihovny (Bibliothekskriptor) Josefa Hanslika (1785–??) a jeho manželky Karoliny (1796–??), nejstarší z pěti sourozenců.[4]

Přestože vystudoval práva, začal se záhy, už v polovině 40. let 19. století v Praze, věnovat hudební kritice a dějinám hudby. Od roku 1852 působil trvale ve Vídni, kde se stal vůbec prvním profesorem v oboru dějin hudby na tamní univerzitě (1861). Své hudební kritiky a fejetony publikoval v největších vídeňských listech své doby, ve Wiener Zeitung, Presse a Neue Freie Presse.

Svým prosazováním pohledu na hudbu jako na absolutní umění, které nenese konkrétní významy a jeho krása nespočívá v ničem mimo hudbu samotnou (absolutní hudba), se postavil do přímého protikladu k názorům Richarda Wagnera, který byl protagonistou tzv. programní hudby.

Největší ohlas měla jeho habilitační práce, stať O hudebním krásnu (německy Vom Musikalisch-Schönen) z roku 1854. V ní se vyslovil proti programní hudbě a na obranu absolutní hudby.

Rozsáhlé badatelské úsilí stojí za dvojsvazkovými Dějinami koncertního života ve Vídni (Geschichte des Konzertwesens in Wien, 1869–70) a devítisvazkovým dílem Moderní opera (Die moderne Oper, 1875–1900). V roce 1894 vyšly v Berlíně jeho vzpomínky Aus meinem Leben.

Do češtiny byl přeložen jeho spisek O hudebním krásnu (přel. Jaroslav Střítecký, vyd. 1973). V roce 1992 vyšel výběr z jeho pamětí, fejetonů a kritik v překladu Jitky Ludvové pod titulem Dokonalý antiwagnerián.

Jeho hudební dílo je skromné a obsahuje dvě písně na české texty Český houslista a Milostná píseň pod Vyšehradem.

Eduard Hanslick zasáhl významným způsobem do skladatelské dráhy Antonína Dvořáka. V roce 1877 informoval Dvořáka, že jeho dílo přilákalo pozornost tehdy výrazné osobnosti hudebního romantismu, skladatele Johannese Brahmse,[5] který jej posléze doporučil berlínskému nakladateli hudebních děl Fritzi Simrockovi. Dvořák pak pro Simrocka v roce 1878 napsal první řadu svých Slovanských tanců a získal za ni velmi pozitivní kritiku, a to i od Hanslicka samotného.