David Ben Gurion

Ben Gurion v uniformě židovské legie v roce 1918

Dne 7. září 1906 se vylodil v Jaffě a poté odjel do Petach Tikvy, kde pracoval v zemědělství na pomerančových plantážích. V roce 1909 dobrovolně vstoupil do židovské obranné organizaci Ha-Šomer („Strážce“), která pomáhala bránit izolované židovské zemědělské osady.[6] V letech 1910 až 1912 redigoval hebrejsky psané noviny Achdut („Jednota“) a v této době si David Grün hebraizoval své příjmení na Ben Gurion (po židovském vůdci v římských dobách).[7] V letech 1911 až 1914 studoval v Saloniki (dnešní Soluň) turečtinu[8] a během tohoto období studoval společně s Ben Cvim právo na Instanbulské univerzitě.[9] Do Palestiny se s Ben Cvim vrátil na počátku první světové války, ale již rok byli oba v roce 1915 vyhoštěni kvůli svým politickým aktivitám do Egypta.[10]

Po vyhoštění odešel Ben Gurion s Ben Cvim do Spojených států v rámci náborové kampaně. Jejichž cílem bylo získat co největší počet perspektivních přistěhovalců, kteří by do Palestiny po válce odjeli. Jednou z těch, kteří na náborovou kampaň zareagovali byla i budoucí ministerská předsedkyně Golda Meirová.[11] Ben Gurion a Ben Cvi však ve Spojených státech rovněž zjistili, že mezi americkým Židovstvem není velké povědomí o sionistických aktivitách v zemi izraelské.[3] Z toho důvodu se rozhodli vydat dvě knihy (Jizkor a Země izraelská), které popisovaly sionistické úsilí a úspěchy, kterých bylo dosud dosaženo. Ben Gurion se ve Spojených státech usadil v New Yorku, a kde potkal svou budoucí manželku Paulu Munweisovou, která pocházela z ruského Minsku.[3] O dva roky později se vzali a měli tři děti. V listopadu 1917 vydalo Spojené království tzv. Balfourovu deklaraci, v níž „vláda Jeho Veličenstva pohlíží příznivě na zřízení národní domoviny židovského lidu v Palestině…“[12] V souvislosti s touto deklarací Ben Gurion prohlásil:

V roce 1918 se Ben Gurion nechal zapsat do britské armády jako příslušník 38. praporu židovské legie.[10] Po výcviku, který probíhal nejprve v Kanadě, Anglii a nakonec v Egyptě, byl poslán do Palestiny jako příslušník královských střelců, avšak těsně před jeho příjezdem došlo k porážce Osmanské říše, a Ben Gurion tak odešel do civilu. Poté se se svou rodinou přestěhoval do Palestiny, která již byla po válce ve správě Spojené království.[2]

Stále větší posilování a zakořenění židovských osadníků v Palestině mělo za následek rostoucí znepokojení mezi palestinskými Araby, které vyústilo v násilné střety mezi těmito dvěma komunitami.[2] Nejprve při nepokojích v roce 1929. V letech 1936 až 1939 dosáhlo napětí svého vrcholu při arabském povstání, během níž Arabové útočili na židovské civilisty a plenili židovské osady.[15] Ben Gurion však i přesto zastával taktiku zdrženlivosti („Havlaga“), podle níž neměla Hagana a další židovské skupiny provádět odvetné akce proti Arabům, ale soustředit se pouze na obranu. V reakci na arabské povstání jmenovalo Spojené království tzv. Peelovu komisi, která měla prošetřit příčinu nepokojů. Jedním z výstupů komise byl plán rozdělení mandátu na židovská a arabská území.[16] Ben Gurion společně s Chajimem Weizmannem a Moše Šaretem plán za Světovou sionistickou organizaci přijali, přestože území přiřčené pro židovský stát bylo výrazně menší a nezahrnovalo mnoho oblastí. Plán naopak odmítli jak představitelé Arabů, tak revizionističtí sionisté v čele s Vladimírem Žabotinským.[17] K návrhu Peelovy komise se Ben Gurion v jednom z projevů ke svým labouristickým kolegům vyjádřil následovně:

Labouristický postoj k návrhu Peelovy komise přispěl ke konfliktu s Žabotinského revizionistickými sionisty a k odštěpení militantní organizace Irgun od Hagany.[18] V souvislosti s arabskou revolucí, která se stavěla proti židovské imigraci, ale i s ohledem na vlastní blízkovýchodní politiku, vydalo Spojené království 9. listopadu 1938 tzv. MacDonaldovu bílou knihu.[18] Ta vešla v platnost v květnu 1939 a mimo jiné stanovila přísná pravidla výrazným způsobem omezující židovskou imigraci do Mandátu; v následujících pěti letech udávalo kvótu 75 tisíc Židů. Poté měla být imigrace podřízena vůli arabské většiny, která se však proti imigraci dlouhodobě protestovala. Nadto říkala, že „židovský stát nebude vytvořen proti vůli arabské většiny,“ čímž Britové popřeli svou dosavadní blízkovýchodní politiku.[19]

V souvislosti s vypuknutím druhé světové války Ben Gurion vyzval Židy v jišuvu, aby vstoupili do britské armády a bojovali proti hitlerovské Třetí říši. Židé v mandátu se z velké části připojili k Ben Gurionovu prohlášení o podpoře Spojeného království a po celé zemi probíhaly náborové akce.[20] Celkem v rámci britských sil bojovalo na 26 tisíc Židů z mandátní Palestiny a v roce 1944 došlo nakonec i k vytvoření samostatné židovské jednotky, zvané židovská brigáda.[21] Ne všichni Židé v Palestině však byli Spojenému království loajální. Jednalo se především o revizionistické skupiny Irgun a Lechi. Lechi bojovala proti Britům v průběhu celé války, Irgun pak až do roku 1944 pozdržel všechny protibritské operace.[21]

Současně s prohlášením loajalitu Britům však Ben Gurion intenzivně pomáhal ilegální imigraci tisíců evropských židovských uprchlíků do Palestiny, a to v době, kdy Britové po přijetí Bílé knihy výrazně zpřísnili omezení týkající se židovské imigrace. V květnu 1942 se v newyorském hotelu Biltmore konala mimořádná sionistická konference, na níž z Ben Gurionových úst zazněla myšlenka, že „Židé se již nemohou při zřízení Židovské národní domoviny v Palestině opírat o Británii, a že k dosažení tohoto cíle by měla Židovská agentura vládnout v Palestině místo britské mandátní správy.“[22] Byl to rovněž Ben Gurionův úspěch, že se do usnesení konference, známé jako Biltmorský program, dostal vůbec poprvé požadavek na zřízení židovského státu, coby oficiální politika sionistického hnutí.[22]

Po skončení druhé světové války Ben Gurion zintenzivnil boj proti politice Bílé knihy. Pod jeho vedením došlo k ustavení Židovského hnutí odporu, které představovalo spolupráci Hagany s Irgunem a Lechi, a to především v koordinaci strategií. Nejvýznamnější operací tohoto hnutí byla sabotážní operace proti železnicím v Palestině, z listopadu 1945 známá jako Noc vlaků.[24] V červnu 1946 provedli Britové rozsáhlou akci proti sionistickým představitelům a podnikatelům s kódovým označením operace Agáta (známější jako Černý šabat), při které uzavřeli Židovskou agenturu a pozatýkali na tři tisíce sionistů. Ben Gurion byl díky své pařížské schůzce s Ho Či Minem jediným čelným představitelem Židovské agentury, který se zatčení vyhnul.[24] I přes dřívější spolupráci v rámci hnutí odporu rázně vystupoval proti teroristickým útokům Irgunu a Lechi, které vnímal jako ohrožení sionistického úsilí, a jako omluvu pro britskou správu v jejím trestných akcí proti židovskému jišuvu.[3] Ben Gurion se postavil proti všem, kteří volali po kompromisu s britskou vládou. To se projevilo zejména na 22. sionistickém kongresu, kde se názorově střetl s Weizmannem, který vyzýval k umírněnému postoji a zastavení protibritského násilí. Ben Gurion byl průběhem kongresu natolik konsternován, že se rozhodl pro odchod ze sionistického hnutí a pro založení nového.[25] K tomu však nakonec nedošlo, neboť schůze vedení strany Mapaj, která měla v rámci sionistického hnutí dominantní pozici, odmítla Weizmannovu výzvu k umírněnosti. Weizmann, který s krátkou přestávkou vedl Světovou sionistickou organizaci, následně nebyl opětovně zvolen jejím prezidentem a na jeho místo nastoupil Ben Gurion, který tuto funkci zastával následujících deset let.[25] Kromě toho na sebe Ben Gurion převzal obranné portfolio, stal se velitelem Hagany a pracoval na jejím posílení; především pak na jejím rozšíření, lepším výcviku jejích členů a na získání vojenského vybavení.[3]

V roce 1947 se Ben Gurionovi podařilo dosáhnout dohody o statu quo s ortodoxní stranou Agudat Jisra'el. Dohoda spočívala v respektování vybraných náboženských pravidel z předstátního období bez jejich budoucího právního ukotvení.[26] Ben Gurionovu dohodu představoval dopis z 19. května 1947 zaslaný Agudat Jisra'el, v němž Ben Gurion za Židovskou agenturu uvedl, že se zavázal založit ne-teokratický stát se svobodou náboženství, avšak že přislibuje následující čtyři věci: šabat (sobota) bude vyhrazen jako den odpočinku, ve veřejných a státních institucích (armáda, státní správa, atp.) bude dodržován kašrut, jurisdikce ve věcech rodinných (sňatky, rozvody, atp.) bude svěřena náboženským soudům a stát uzná a bude financovat existující náboženské vzdělávací instituce.[26]

V souvislosti s ultraortodoxním obyvatelstvem (charedim) je významné ještě jiné Ben Gurionovo rozhodnutí. Konkrétně se jedná o Ben Gurionův souhlas se zproštěním ultraortodoxních studentů povinné vojenské služby v Izraelských obranných silách.[27] Ben Gurion toto rozhodnutí učinil v době, kdy podíl ultraortodoxního obyvatelstva na celkovém počtu obyvatel Izraele byl nízký. Mimo to se domníval, že by „tito muži v žádném případě nebyli pro izraelskou armádu efektivní, a argumentoval i tím, že toto opatření napomůže udržet při životě jiskru židovské tradice a vzdělanosti“.[27] V době Ben Gurionova souhlasu se jednalo přibližně o 400 osob. Z tohoto souhlasu se však stal precedent a zároveň s nárůstem podílu charedim se podíl vyňatých studentů zvyšoval (v roce 1968 ještě 800 studentů, v roce 1997 již více než 29 tisíc studentů).[27]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku David Ben-Gurion na anglické Wikipedii.

• COMAY, Joan; COHN-SHERBOK, Lavinia. Who's Who in Jewish History: After the Period of the Old Testament. London: Routledge, 2002. 407 s. Dostupné online. ISBN 978-0415260305. (anglicky)
• JOHN, Robert St. Ben-Gurion: Builder of Israel. Washington D. C.: London, 1998. 225 s. Dostupné online. ISBN 978-0961326241. (anglicky)
• KEREN, Michael. Ben-Gurion and the intellectuals: power, knowledge, and charisma. DeKalb: Northern Illinois University Press, 1983. 210 s. Dostupné online. ISBN 978-0-87580-094-3. (anglicky)
• TEVETH, Shabtai. Ben-Gurion and the Holocaust. Boston: Houghton Mifflin Harcourt, 1996. 310 s. Dostupné online. ISBN 978-0151002375. (anglicky)
• SAMUELS, Gertrude. B-G: Fighter of Goliaths: The Story of David Ben-Gurion. New York: iUniverse, 2000. 336 s. ISBN 978-0595007424. (anglicky)

• Prozatímní vláda Státu Izrael
• První vláda Davida Ben Guriona
• Druhá vláda Davida Ben Guriona
• Třetí vláda Davida Ben Guriona
• Čtvrtá vláda Davida Ben Guriona
• Pátá vláda Davida Ben Guriona
• Šestá vláda Davida Ben Guriona
• Sedmá vláda Davida Ben Guriona
• Osmá vláda Davida Ben Guriona
• Ben Gurionova rýže

• Obrázky, zvuky či videa k tématu David Ben Gurion na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je David Ben Gurion
• Osoba David Ben Gurion ve Wikicitátech
• Ben Gurionova univerzita v Negevu (hebrejsky)(anglicky)(arabsky)(rusky)
• Kneset - David Ben Gurion (anglicky)
• The Jerusalem Post - Israel's offspring: David Ben Gurion (anglicky)
• The Time - Profil Davida Ben Guriona Archivováno 7. 11. 2005 na Wayback Machine (anglicky)
• Ynetnews - David Ben Gurion (anglicky)
• Youtube.com - Rozhovor s Ben Gurionem o právu Izraele na existenci, Palestincích a Arabech (hebrejsky)
• Židovská agentura - Ben Gurionovy názory a myšlenky (anglicky)