Německá sociálně demokratická strana dělnická v ČSR

Josef Seliger

Německá sociálně demokratická strana v Československu oficiálně vznikla na přelomu srpna a září 1919 na zakládacím sjezdu v Teplicích z bývalých zemských svazů Čech, Moravy a Slezska rakouské sociálnědemokratické strany. V čele strany stanul Josef Seliger, jenž se již na podzim 1918 jakožto bývalý poslanec rakouské Říšské rady velmi angažoval při zakládání sudetoněmeckých provincií a při vyjednávání s československými představiteli. Programově strana navazovala na brněnský program z roku 1899 (požadavek národnostní autonomie) a hlásila se k austromarxismu (opuštění ideje třídního boje).[1]

V dubnu 1920 získala strana ve volbách do poslanecké sněmovny i senátu přes 11 % hlasů, což z ní činilo nejsilnější německou stranu. Josef Seliger pak na jednom z úvodních jednání poslanecké sněmovny vystoupil s projevem, v němž se o poválečném uspořádání (a tedy i o vzniku Československa) vyjádřil jako o „dohodovém imperialismu“, zároveň však vyjádřil vůli německé sociální demokracie angažovat se na parlamentní půdě nového státu a bojovat zde za práva dělnictva a za právo na sebeurčení německého národa.[2]

Ludwig Czech

Již v říjnu 1920 Josef Seliger zemřel. V čele strany jej nahradil Ludwig Czech, jenž v této funkci působil až do března 1938.[3]

Stejně jako Česká sociální demokracie doplatila na rozkol ve straně. Komunistické křídlo opustilo stranu v lednu roku 1921, poté co prohrálo boj o vedení strany. Z tohoto proudu poté vznikla tzv. německá sekce KSČ, která se poté stala součástí sjednocené komunistické strany. Na to doplatila strana při druhých volbách roku 1925. Volební výsledek činil pouhých 6 % a 17 mandátů. Sama strana se pro nedostatek ochoty ke kompromisům na obou stranách sjednotit se svým českým protějškem do jednotné sociálnědemokratické strany nedokázala. V období panské koalice se tedy dostaly všechny socialistické strany do opozice, což je přimělo k postupnému sbližování se. Ve dnech 28. a 29. října 1928 proběhl společný sjezd ČSDSD všech národností žijících na území ČSR. Tímto se strana zařadila mezi aktivistické strany a participovala na politice „Hradu“.

Po třetích volbách (1929), kdy strana obdržela zisk 7 % a 21 mandátů, obsadil Ludwig Czech křeslo ministra sociální péče. Strana stála v opozici vůči rostoucímu německému nacionalismu, ale pozice vládní strany a neschopnost získat od Čechů potřebné ústupky (rovnost obou jazyků, konec údajné diskriminace, pomoc těžce krizí zasaženým oblastem) jí ale přineslo naprostý pokles preferencí, když část jejího elektorátu přešla nakonec k volbě SdP, která těžila ze své opoziční pozice radikálního kritika systému. Při čtvrtých volbách (1935) klesla na 3,6 % a 11 mandátů. Přesto zůstala ve vládě, což jí dále škodilo. Strana pokračovala ve své činnosti až do jara roku 1938, kdy obhajovala existenci ČSR jako „poslední demokratické bašty“.

Pravicové křídlo strany, vedené Wenzelem Jakschem a navazující na Seligerův všeněmecký nacionalismus, se částečně přiblížilo pozicím levého křídla SdP. Byl to také Jaksch, kdo svrhl z vedení strany na jaře 1938 Ludwiga Czecha. Jakschovy pangermánské úvahy rovněž velmi těžce poškodily jednání mezi Jakschem a Benešem v britském exilu, kdy se Jaksch dlouho odmítal rozhodně a bezvýhradně postavit na půdu republiky a kalkuloval s možností, že by tzv. Sudety mohly zůstat v Německu nebo se v nějaké podobě jinak emancipovat od Československa. Tento postoj vedl mj. k utvrzení Beneše v radikálním řešení nacionální čistky. Sám Ludwig Czech se do exilu včas nedostal a státuvěrná sociální demokracie tak byla silně oslabena. Czech zahynul roku 1942 v Terezíně. Poněkud marginalizováno v exilu zůstalo středové a levé křídlo, skupina okolo mladších poslanců Zinnera a Zischky, která naopak představovala autentickou sociální demokracii bezpodmínečně věrnou Československu a pokračující v Czechově politickém kurzu.

Uvedené rozdělení zůstalo i po válce, kdy se na jedné straně mezi odsunutými lidmi v Německu a exilem zůstalým v Británii organizovala Seliger-Gemeinde, podmínečně spolupracující se Sudetendeutsche Landsmannschaft (obě podporovány vládními a zemskými financemi), a na druhé straně ve skromných podmínkách fungující a marginalizovaný Zinnerův okruh, který politiku a existenci Sudetendeutsche Landsmannschaftu ostře odmítal a odmítá dodnes. Část bývalých členů strany zůstala v Československu, kde dodnes žije a kde žijí jejich potomci. Mezi nimi našla Zinnerova skupina mnoho sympatizantů. Část členů strany se po válce v tváří tvář velmi hostilní a extrémně šovinistické atmosféře v Československu (1945-49) dobrovolně vystěhovala převážně do východní okupační zóny, resp. do pozdějšího Východního Německa.

• Socialistické strany v Československu
• Česká strana sociálně demokratická
• Sociální demokracie
• Ludwig Czech
• Leopold Pölzl

• MERRIWETHER WINGFIELD, Nancy: Minority Politics in a Multinational State. The German Social Democrats in Czechoslovakia, 1918–1938. Boulder 1989. ISBN 0-88033-156-9.
• ŠEBEK, Jaroslav: Německé politické strany v ČSR 1918-1938. In MAREK, Pavel a kol: Přehled politického stranictví na území českých zemí a Československa v letech 1861-1998. Rosice u Brna 2000, s. 266–278. ISBN 80-86200-25-6.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Německá sociálně demokratická strana dělnická v ČSR na Wikimedia Commons
• Katalog výstavy Zapomenutí hrdinové / Vergessene Helden
• (anglicky)(německy) Informace