Dějiny Koreje

Nejstarší korejská keramika se objevila před asi 8000 lety a nazývá se podle svých vzorů – čulmun znamená korejsky „plástvovitý vzor“. Byla nalezena např. na ostrově Čedžu.

Mumunská keramika se vyskytovala 1500-300 př. n. l. a tito obyvatelé byli usedlí zemědělci, pěstovali rýži na rýžových polích.

Kočoson (Starý Čoson) byl prvním korejským královstvím. Nacházel se na severu poloostrova, zatímco na jihu se nacházel stát Čin. Zakladatelský mýtus zaznamenaný v knize Samguk Jusa (1281) a jiných středověkých knihách praví, že Kočoson byl založen v roce 2333 př. n. l. Tangunem, synem nebes. Tento mýtus hrál později důležitou roli ve vývoji korejské národní identity.

Prvním historicky doloženým korejským královstvím je Kidža Čoson, který byl založen ve 12. století př. n. l. potomkem dynastie Šang Kidžou (činsky 箕子 Ťi-c'). Kidža Čoson je zmiňován v několika čínských kronikách, jako např. Zápisky historika. Existence Kidža Čosonu a jeho role v korejské historii se nicméně ve 20. století stala předmětem sporů.

Z tohoto období máme pouze informace zvenčí, protože vyspělá čínská civilizace si vedla záznamy po mnohem delší dobu a Korejci přejali čínské písmo teprve kolem 4. století n. l. Starý Čoson byl poprvé zmíněn v čínských kronikách na počátku 7. století př. n. l. a ve 4. století př. n. l. už byla jeho existence v Číně dobře známa. Kolem 4. století př. n. l. se jeho hlavní město přesunulo do Pchjongjangu.

V roce 194 př. n. l. král Čun uprchl do státu Čin po převratu zorganizovaném Ümanem, který založil novou dynastii, Üman Čoson. Později, v roce 108 př. n. l., čínská dynastie Chan porazila Čunova vnuka Uga a připojila Kočoson k čínské říši jako „čtyři komanderie Chan“. V průběhu dalšího století měli Číňané v Koreji značný vliv a komanderie Le-lang přetrvala 400 let, než byla dobyta Kogurjem.

Kolem roku 300 př. n. l. vznikl v jižní části korejského poloostrova stát Čin. O něm je známo jen málo, ale víme, že navázal vztahy s chanskou Čínou a obchodoval s Japonskem v období Jajoi. Kolem roku 100 př. n. l. se Čin rozpadl na kmenový svaz Samhan.

Na bývalém území Kočosonu vzniklo mnoho menších států, jako např. Pujo, Okčo, Tongje, Kogurjo a Pekče. Tři království označují Kogurjo, Sillu a Pekče, ačkoli Pujo a Kaja existovaly až do 5., resp. 6. století n. l.

Po pádu Kočosonu vzniklo království Pujo v dnešní Severní Koreji a jižním Mandžusku a trvalo zhruba od 2. století př. n. l. do roku 494. Jeho zbytky byly pohlceny Kogurjem v roce 494 a Kogurjo i Pekče, dvě ze tří království Koreje, se považovaly za jeho nástupce.

Ačkoli historických záznamů je málo a jsou nepřesné, domnívají se historici, že v roce 86 př. n. l. se od Puja oddělilo Tongpujo (Východní Pujo) a proto je po této události Pujo někdy nazýváno Pukpujo (Severní Pujo). Čolpon Pujo byl státeček, který byl předchůdcem Kogurja, a v roce 538 je Pekče zmíněno jako Nampujo (Jižní Pujo).

Okčo byl kmenový stát, který se nacházel na severu korejského poloostrova a také vznikl po pádu Kočosonu. Okčo nedostalo příležitost se příliš rozvinout, stalo se vazalem Kogurja a nakonec ho ve 5. století dobyl Kwanggetcho Veliký z Kogurja.

Tongje bylo malé království, které se také nacházelo na severu korejského poloostrova. Hraničilo o Okčem a stejně jako ono vzniklo po pádu Kočosonu a bylo dobyto Kogurjem.

Sam han (삼한, 三韓) označuje tři svazy, z nichž každý se skládal z mnoha malých státečků: Mahan, Pjonhan a Činhan. Tyto svazy se nacházely v jižní části korejského poloostrova na území dřívějšího státu Čin. Náboženství (šamanismus) zde bylo důležité. Mahan byl největší, skládal se z 54 státečků a měl dominantní politické, ekonomické a kulturní postavení. Pjonhan a Činhan se skládaly každý ze 12 státečků, což znamená, že Samhany měly celkem 78 státečků. Dobyty byly ve 4. století Pekče, Sillou a Kajou.

Kogurjo bylo založeno v roce 37 př. n. l. Čumongem (posmrtné jméno Tongmjong). V pozdější době král Tchedžo centralizoval vládu. Kogurjo bylo prvním korejským královstvím, které přijalo buddhismus – stalo se tak v roce 372 za vlády krále Sosurima. Kogurjo dosáhlo vrcholu v 5. století, kdy král Kwanggetcho Veliký a jeho syn, král Čangsu, rozšířili území Kogurja na téměř celé Mandžusko, část dnešního Mongolska a dobyl oblast dnešního Soulu na Pekče. Oba panovníci dosáhli významných vítězství proti Pekče a Sille.

Kogurjo později zvládlo odrazit mohutnou čínskou invazi dynastie Suej v letech 598 – 614 a tato porážka také přispěla k pádu dynastie Suej. Další dynastie Tchang se také dlouhou dobu pokoušela Kogurjo dobýt, ale neúspěšně.

Vleklé boje proti Číně nicméně Kogurjo vyčerpaly a oslabily. Po vnitřních rozbrojích padlo v roce 668 spojeným silám dynastie Tchang a Silly.

Pekče bylo založeno v roce 18 př. n. l. králem Ondžem. Čínská Kronika tří království zmiňuje Pekče jako člena svazu Mahan v oblasti řeky Han (kolem dnešního Soulu). Expandovalo na jihozápad a stalo se významnou politickou a vojenskou mocností. Současně svádělo tuhé boje o území s Kogurjem a čínskými komanderiemi.

Na svém vrcholu ve 4. století pohltilo všechny státy Mahanského svazu a ovládlo většinu západního korejského poloostrova. Pekče mělo díky svým kontaktům s čínskou civilizací přístup k čínské kultuře a technologiím a hrálo zásadní roli v přenosu různých kulturních výdobytků do Japonska, jako např. čínské písmo, buddhismus, železo, pokročilá keramika a ceremoniální pohřby.

Pekče bylo poraženo v roce 660 koalicí Silly a dynastie Tchang. Královský dvůr pak uprchl do Japonska, kde dále obohatil tamější kulturu.

Podle legendy historie Silly začala sjednocením šesti knížectví v Činhanském svazu králem Pakem Hjokkose v roce 57 př. n. l.. Její území zahrnovalo současné přístavní město Pusan.

Památky z období Silly ukazují, že na ně působil vliv nomádů ze severních stepí a že Čína měla menší kulturní vliv než v sousedních královstvích Pekče a Kogurjo. Silla rychle expandovala, obsadila celé povodí řeky Nakdong a sjednotila městské státy.

Ve 2. století byla Silla již velký, stále se rozšiřující stát, a získala více moci, když v roce 562 obsadila kmenový svaz Kaja. Silla často čelila tlaku ze strany Kogurja, Pekče a Japonska, a často vedla válku proti oběma korejským státům.

V roce 660 král Mujol nařídil vojskům Silly zaútočit na Pekče. Generál Kim Ju-sin s pomocí sil dynastie Tchang dobyl Pekče. V roce 661 Silla zaútočila na Kogurjo, ale byla odražena. Král Munmu, syn Mujola a synovec Kima Ju-sina, vytáhl na Kogurjo v roce 667 a Kogurjo dobyl následujícího roku.

Kaja se tradičně neřadí ke třem korejským královstvím, ačkoli přetrvala dlouhou dobu, od roku 42 do roku 562. Kaja byl svaz malých knížectví v údolí řeky Nakdong a vznikla z Pjonhanského svazu v období Samhan. Území Kaje bylo bohaté na železo, takže Kaja vyvážela železné nástroje. V raném období byla Kaja řízena městským státem zvaným Kumgwan Kaja v oblasti dnešního Kimhe. Později se těžiště moci přesunulo do státu Tegaja v oblasti dnešního Korjongu.

Kvůli tlaku ze stany sousedních království Kaja vždy zůstala kmenovým svazem a nikdy se nevyvinula v centralizované království. V roce 562 byla dobyta Sillou.

Král Munmu byl prvním vládcem panujícím téměř celému Korejskému poloostrovu. Proto od roku 668 království Silla nazýváme Sjednocená Silla. Po poražení Kogurja musela Silla z dobytého území ještě vytlačit Číňany — své bývalé spojence. V roce 671 získala plnou kontrolu nad územím dřívějšího Pekče. Roku 676 byly jednotky Tchangů po několika bitvách donuceny k ústupu. Nakonec Číňané i formálně přemístili své místodržitelské úřady mimo území Korejského poloostrova a fakticky uznali nadvládu Silly nad celým poloostrovem.

Za Sjednocení Silly vzkvétalo umění a buddhismus se stal významnou částí korejské kultury. Právě v této době byly postaveny stavby jako buddhistický klášter Pulguksa a poustevna Sokkuram.

Silla začala zažívat politické potíže v 8. století, což ji hodně oslabilo. Rebelové obnovili Pekče jako Hupekče (Pozdní Pekče) a Kogurjo jako Hu Kogurjo (Pozdní Kogurjo) a tím začalo období pozdních tří království.

Sjednocená Silla přetrvala 267 let, dokud se poslední král Kjongsun nevzdal Korju v roce 935.

Území Parhe v roce 830 – kontrolovalo pouze malou část korejského poloostrova, ale zato rozsáhlá území v Mandžusku

Parhe bylo založeno třicet let po pádu Kogurja uprchlíky z Kogurja pod vedením generála Te Čo-jonga. Kogurjo bylo předtím porobeno jiným korejským královstvím Sjednocená Silla, které se spojilo s Číňany z dynastie Tchang. V čase založení proto bylo Parhe pod silným tlakem Číny dynastie Tchang a nepřátelské vztahy mělo rovněž se Sjednocenou Sillou. Na severní hranici byla v roce 721 Sillou postavena obranná zeď. Přestože bylo Parhe obklopeno nepřátelskými státy, dokázalo ke konci 8. století natolik rozšířit své území, že zaujímalo celé severovýchodní Mandžusko a poloostrov Liao-tung. Časem se vztahy s Čínou normalizovaly a přejímání tchangských institucí a kultury mohlo pokračovat. Díky přejímání tchangské civilizace kultura v Parhe vzkvétala. Parhe však vzhledem rozdílům mezi vládnoucí vrstvou a ovládaným lidem bylo vnitřně slabé, proto také v roce 926 snadno podlehlo útoku Kitanů (polonomádské mongolské etnikum obývající část Mandžuska). Ti na dobytém území vytvořili stát dynastie Liao.

Japonský vojevůdce a politik Hidejoši Tojotomi, který v 90. letech 16. století sjednotil pod svou vládou celou zemi, se rozhodl dobýt Koreu a mingskou Čínu.

Japonská vojska se vylodila v Koreji roku 1592. Špatně připravená korejská armáda nekladla větší odpor a Japonci rychle postupovali. Už po dvaceti dnech obsadili Soul a pokračovali dále na sever. Nicméně okupace země vyvolala vlnu lidového odporu, která přerostla v regulérní partyzánskou válku. V organizaci odporu měly velmi důležitou roli vítězství korejského námořnictva vedeného admirálem I Sun-sinem v létě a na podzim 1592. Vzchopila se i korejská pozemní armáda a navíc počátkem roku 1593 vyslali Mingové Korejcům na pomoc početný sbor v čele s generálem Li Žu-sungem. Čínsko-korejská vojska do května 1593 vytlačila většinu útočníků z Koreje. Roku 1593 Japonci souhlasili s jednáním o příměří, s cílem získat čas pro novou ofenzívu. Ale ani další invaze roku 1597 nebyla úspěšná a do konce příštího roku byli Japonci poraženi.

Korea byla napadena Mandžuy v letech 1627 a 1636, což ji donutilo uznat svrchovanost Čchingské Číny. Přestože ji Korejci respektovali, přetrvávala loajalita k Mingské Číně a odpor k Mandžuům.

Od roku 1830 se Spojené státy americké pokoušejí vytvořit z Koreje svou kolonii a jejím prostřednictvím kontrolovat dění v Asii. V srpnu roku 1866 připlul ozbrojený kolesový parník Generál Sherman po řece Tedong k Pchjongjangu s úmyslem prolomit korejský izolacionismus a získat pro Američany výhodné obchodní postavení. Místní úřady však obchodování odmítly a po sérii potyček s místními obyvateli byla loď na rozkaz korejských úředníku zapálena. Což byl důvod k trestné výpravě Američanů o dva roky později. Poté museli Korejci ještě několikrát bojovat proti agresorům. Již v říjnu 1866 bylo sedm francouzských válečných lodí poraženo u ostrova Kanghwado. Mezitím se roku 1863 stal korejským králem Kodžong, poslední korejský král a první císař. V roce 1871 byla odražena zmíněná trestná výprava USA.

Poté, co se v roce 1884 rolnická armáda tonghak vzbouřila proti feudální vládě, korejská vláda požádala o pomoc čínskou dynastii Čching. Když se Japonci dozvěděli o přítomnosti čínských vojsk v Koreji, rozhodli se tam vyslat osm tisíc vojáků, pod záminkou ochrany japonských občanů žijících v Koreji. Když bylo povstání potlačeno, Čína Japonsku navrhla, aby obě vojska Koreu opustila. Japonsko to odmítlo a navrhlo Číně, že by mohli společně reformovat korejskou vnitřní správu a tak dosáhnout míru ve východní Asii. Čína to však považovala za zasahování do vnitřních záležitostí jiného státu.

• Vladimír Glomb, Miriam Löwensteinová: Korejská náboženství, Togga, 2015, 256 p.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku History of Korea na anglické Wikipedii.

• ECKERT, Carter J., a kol. Dějiny Koreje. Překlad Marta Bušková, Štěpánka Horáková, Miriam Löwensteinová. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 7. 5. 2009. 424 s. (Dějiny států). ISBN 9788071065807.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Dějiny Koreje na Wikimedia Commons
• Historické, kulturní a společenské reálie zemí východní Asie^{[nedostupný zdroj]}