Paní Motýlek

Paní Motýlek byla od otevření Bouffes-Parisiens 5. července 1855 již deváté Offenbachovo dílo pro jeho scénu. Divadlo totiž potřebovalo naplnit a obměňovat program, který sestával ze tří až čtyř aktových kusů každý večer, a dosud ke každému napsal hudbu právě Offenbach (v některých případech pod pseudonymem A. Lange).[1] Jedinou výjimkou byla opereta Une Pleine-Eau, ke které napsali hudbu hrabě Rainulphe Marie Eustache d'Osmond a Jules Costé a libreto mladý úředník Ludovic Halévy pod pseudonymem Jules Servières. Pod tímto pseudonymem Halévy napsal pro Offenbachovo divadlo již zahajovací dílko Entrez, Messieurs, Mesdames! a nyní i k Paní Motýlkovi.[2] Původní text libreta byl po předložení k cenzuře nepatrně zmírněn: tak se jméno hlavní představitelky změnilo z Mme Retapée (zhruba Paní Naklepaná) na Mme Papillon (paní Motýlek) a jméno jejího partnera z M. Folichard (zhruba Pan Blázínek) na Dubuisson (zhruba Pan Keřík).[3]

Jednalo se o rozverné komické dílko pouze pro dva mužské komiky a hlavní atrakcí byl Étienne Pradeau, představitel Patachona z nesmírně populárních Dvou slepců, se svou „siluetou k popukání“ a v ženském převleku.[1][4]

Offenbachova partitura k tomuto dílku nebyla rozsáhlá a obsahovala jen komicko-parodické kusy. Pozornost upoutalo zejména živé bolero, které Pradeau ve svém podání doprovázel komickým tancem a imitací hudebních nástrojů (pozounu, kontrabasu). Následoval duet mezi Sophonisbou a Alcidem a Alcidova píseň, která byla parodií známé árie Robert, toi que j’aime – Grâce, grâce z čtvrtého dějství Meyerbeerova Roberta ďábla.[5]

Kritika byla k tomuto kusu, který posouval styl Offenbachova divadla k rozpustilé grotesce, mnohdy shovívavá; recenzent Revue et gazette musicale de Paris obdivoval její „duchaplnou vervu“ a považoval ji za „zkomponovanou podle všech uměleckých pravidel“. Našly se však i pochyby („hrubozrnná buffonérie, která nesesadí z trůnu Dva slepce“ – Albert Monnier v Le Journal pour rire[6]), ba i příkré odsudky. Paul Scudo, vlivný kritik časopisu Revue des Deux Mondes, označil Paní Motýlek za „opravdovou jarmareční podívanou“ a zavdal mu podnět k celkovým výtkám na adresu Offenbachovy hudební tvorby a divadelního vkusu.[4] I český Offenbachův životopisec mnohem později vytýká této operetě „laciný humor“.[7] Zatímco Pradeauovo expresivní herectví si našlo obdivovatele, výkon debutanta Wilfreda byl označen za „prostřední“.[5]

Paní Motýlek se hrála zhruba čtyřicetkrát, od premiéry až do zavření divadla v Salle Lacaze (3. 12. 1855).[8] Na novém působišti Bouffes-Parisiens v Choiseulově pasáži pak už jen dvakrát (2. a 3. ledna 1856). Pradeauovo bolero sice dosáhlo jisté popularity (i když ne takové jako bolero ze Dvou slepců, jak předvídal mj. Benoît Jouvin v Le Figaru[9][5]), naděje na dosažení obdobného úspěchu s Paní Motýlkem jako se Dvěma slepci se však nenaplnila a obecenstvo si však nakonec pískotem vynutilo její stažení z repertoáru. Hudba k této operetě nebyla vydána a Paní Motýlka už ani domovské, ani žádné jiné divadlo nehrálo. Do současnosti se zachoval jen cenzurní opis libreta z ruky Ludovica Halévyho.[10]

Bodrá Toulousanka, vdova jménem Sophonisbe Papillon, přijela do Paříže, aby se informovala o svém nastávajícím zeti. Pronajala si pokoj, a protože je přesvědčena, že na ní mohou všichni muži oči nechat, laškuje s každým, zejména s mladým mužem v protějším okně. Neočekávané se vrací jiný mladík, Alcide Dubuisson. Je to zdejší bývalý nájemník, jehož pokoj byl znovu pronajat v jeho nepřítomnosti a bez jeho vědomí. Po různých nedorozuměních se ukáže, že Alcide je oním nápadníkem Sophonisbiny dcery, a že se na poslední chvíli před svatbou chtěl povyrazit cestováním a návštěvou plesu v opeře. Sophonisbe hrozí, že k sňatku nesvolí, ale Alcide ji má nyní v hrsti, protože se stal svědkem jejího flirtování s mužem odnaproti. Za slib mlčení obdrží od Sophonisby kýžený souhlas k sňatku. Oba odjíždějí do Toulouse a Sophonisbe může nájem pokoje nabídnout některému z diváků v první řadě…