Carl Linné

Carl Linné se narodil 23. května 1707 v Råshultu u Stenbrohultu ve Švédsku. Měl se vlastně jmenovat Bengtson, jako jeho otec Nils Bengtson. U Bengtsonů však bylo tradicí, že v každé generaci se jeden ze synů věnoval pastorační práci – kněžství. Šlo o starý selský rod, na jehož usedlosti měli staletou lípu a ten ze synů, který se stal knězem, si podle této lípy zvolil nové příjmení. Otec Karla přijal jméno Linnéus, zkráceně Linné.

Už jako čtyřletý chlapec uměl malý Karel skoro všechny rostliny v okolí pojmenovat a řadu z nich, včetně různých plevelů, pěstoval na otcově zahradě tak dlouho, až mu to otec musel zakázat. Je také zaznamenáno, že „nebylo-li malého křiklouna čím uspokojit, potřebovala jeho matka jen bylinu do ruky mu dáti, načež vždycky se utajil“. Ve škole prospíval jen v oborech, které ho těšily. Rétorika, morálka, metafyzika, teologie, řečtina, hebrejština byly předměty, z nichž propadal, zatímco nejlepší ze třídy byl v matematice a fyzice. Jazyky mu obecně nešly. Nenaučil se přes pozdější delší pobyty ani anglicky, ani nizozemsky, nemluvil ani německy a vedle švédštiny užíval ponejvíce latiny, ale ani s tou to nebylo slavné. Údajně prohlásil: "Moje latina asi nemá valné ceny, ale raději snesu tři pohlavky od gramatiků nežli jeden od přírody."[3]

Po dvou letech gymnázia bylo jeho otci navrženo, aby ho ze studií vzal a dal vyučit nějakému řemeslu. Stalo se a Karel putoval do učení k místnímu ševci. Protože při této akci jeho otec onemocněl, zastavil se u místního lékaře Rotmanna pro nějaký lék a postěžoval si na synka. Rotmann ovšem na tamním gymnáziu učil a znal Linného. Otci ševcovství rozmluvil, Karla si vzal k sobě a soukromě ho připravoval ke studiu na univerzitě. Dá se tedy říci, že právě tento Rotmann Linného objevil.

Na univerzitní studium v Lundu neměl Linné dost finančních prostředků. Opět zasáhla náhoda. Na Rotmannovu přímluvu jej k sobě na byt a stravu vzal lékař a profesor doktor Stobe. Ten, poznav Linného nadání a schopnosti, brzy mu chtěl dokonce předat část své lékařské klientely (Linné právě začal studovat), ale protože švédská medicína se v té době odehrávala výhradně korespondenčně, brzy zjistil, že „jinochova ruka nalezena jest příliš nesličnou“, a s nevrlostí musel přestat již na prvním pokuse – Linného rukopis byl málo čitelný.

Po prvních prázdninách se do Lundu nevrátil a přihlásil se ke studiu ve slavnější Uppsalské univerzitě. V Uppsale však brzy utratil to málo peněz, co mu rodina mohla poskytnout. Pokoušel se živit kondicemi, ale žádná rodina ho nepřijala, protože v té době převládal názor, že medicínu nestudují čestní a poctiví lidé. Brzy neměl ani na obživu, ani na ošacení, nosil obnošené šaty svých spolužáků, občas ho někdo pozval na oběd a do bot s prochozenými podešvemi si vkládal tvrdý papír, aby vůbec mohl vycházet. Tak ho jednou na podzim roku 1729 zastihl v uppsalské botanické zahradě doktor Olaf Celsius, tehdy šedesátiletý, „jediný švédský botanik“, jak o něm později Linné hovořil. V krátkém rozhovoru poznal Karlovy hluboké znalosti botaniky a vzal ho k sobě na byt a stravu. Náhoda tehdy zasáhla znovu.

Zásluhou Celsiovou mohl Linné studovat nejen v herbářích, ale dostal k dispozici celou knihovnu a brzy se seznámil se spisem francouzského botanika Sébastiena Vaillanta, pojednávajícím o pohlaví rostlin, tedy o věci tehdy značně revoluční. Pyl byl do té doby pokládán za vedlejší produkt rostlin. Tehdy Linného napadlo, že veškeré rostlinstvo by bylo možno uspořádat do přirozené soustavy právě podle pohlavních orgánů. Od té doby patřily všechny jeho pohledy výhradně květům a začal se rodit jeden z jeho hlavních objevů a přínosů vědě. Linné, ač v té době ještě nedostudovaný, začal dokonce sám vyučovat. Posluchárny měl nabité víc než jiní vyučující, k jejich nelibosti, a brzy mu byla svěřena do péče i uppsalská botanická zahrada, do té doby značně zanedbaná. Paradoxní na tom bylo, že se tak stalo rok poté, co se tam Linné, nemajetný a otrhaný, marně ucházel o místo zahradníka. To, že na univerzitě učí student, vadilo doktoru Nilsi Rosénovi von Rosenstein, slavnému lékaři, který začal Linnému život natolik ztrpčovat, že se Linné výuky vzdal a přihlásil se na terénní expedici do Laponska.

Vyjel na koni, později pokračoval už jen pěšky, dostal se za polární kruh. Cestoval na bárkách a vorech, které si sám postavil, a postupně pronikl až k Norskému moři a jen zázrakem přitom nezahynul. Jedl ryby, které si ulovil, a zapíjel je sobím mlékem. Chléb a sůl dostal jen zřídka. Nejhorší však byla mračna hmyzu, komárů a muchniček, pro která musel nosit přes obličej roušku, aby je nevdechoval. Jako první člověk tak prozkoumal severskou flóru a faunu a přinesl mnoho cenných etnografických informací o životě Laponců. Když výsledky své cesty přednesl uppsalské přírodozpytné společnosti, byl přijat za jejího člena.

Od roku 1733 opět pokračoval Linné v botanických přednáškách, což zmíněný profesor Rosen nemínil strpět a žaloval na Linnéa před akademickým senátem, že se odvážil vyučovat, nemaje doktorátu. Senát Rosenovi vyhověl, Linnému zakázal vyučovat. Jenomže to Linné, který o sobě říkával, že je malý, hbitý, divoký a živý, to je sangvinik, ba cholerik ctižádostivé a dráždivé povahy, jednoduše nesnesl. A tak jednoho dne vytáhl kord a honil s ním Nilse Rosena po Uppsale, snaže se ho propíchnout. Jen přímluva Olafa Celsia ho tenkrát zachránila před většími následky, než byla důtka akademického senátu.

Obhájení doktorátu byla tehdy nákladná věc, platilo se za něj. Jeden z jeho přátel, biskup Borovarius, mu tedy navrhl, aby se výhodně oženil a doktorát aby si pořídil za věno své nastávající. Tato strategie se systematickému mozku mladého přírodovědce natolik zalíbila, že zanedlouho požádal o ruku Sáry Luisy, dcery doktora Morea z Falunu. S finanční pomocí svého budoucího tchána mohl tedy Linné odjet do Amsterodamu, kde hodlal doktorát získat. Cestou se zastavil v Hamburku, kde se brzy stal oblíbeným v tamní učené společnosti a také u starosty. V Hamburku byly tehdy nejen pěkné zahrady, ale i velké sbírky přírodnin. Jedna se mu však zase stala osudnou. Bratr hamburského starosty byl slavný tím, že vlastnil přírodní div, sedmihlavou hydru, na kterou si vypůjčil 10 000 hřiven stříbra. Bohužel prostořeký Linnéus, když hydru spatřil, hned přišel na to, že jsou to vycpané zmije s vetknutými čelistmi lasiček, a netajil se tím. Před hněvem starosty se zachránil rychlým nočním útěkem z města.

Titulní stránka knihy Systema naturae z roku 1735

Doktorát získal v roce 1735. V Nizozemsku také vytvořil a publikoval řadu svých základních prací a pověstný systém, jímž pronikl do povědomí vědeckého světa, ne však všude s jednostranně kladným ohlasem. Například jeden petrohradský profesor Linnéa obvinil, že jeho díla jsou sexuálně necudná a škodí mládeži. Roku 1737 se Linné vrátil do Švédska slavný, ale nikdo ho tam už neznal. Napsal proto svému obdivovateli, profesoru Hallerovi do německého Göttingenu a ten mu okamžitě nabídl své profesorské místo a vedení tamní slavné botanické zahrady. Jenomže tato nabídka absolvovala dlouhou poštovní a kurýrní cestu, skoro devět měsíců, a přišla pozdě. Linné se přece jen uchytil jako lékař, a to v oboru dosti kuriózním, otevřel si něco jako venerologickou poradnu. Brzy se ovšem i tady prosadil a už za rok měl docela obstojnou praxi. To bylo možná už poslední úskalí v jeho životě a nastala léta šťastného života. Když roku 1741 onemocněla švédská královna Luisa Ulrika, podařilo se Linnému její chorobu zvládnout, a tak se brzy z něho stal dokonce dvorní lékař. V květnu téhož roku se sešlo šest vzdělaných a podnikavých mužů, mezi nimi i Linné, a založili ve Stockholmu Švédskou akademii věd. Na jejím zasedání byl Linné zvolen prvním prezidentem. A pak byl poprvé zvolen rektorem uppsalské univerzity. K jeho poctě byla ražena pamětní medaile, jako první vědec obdržel Řád polární hvězdy a byl přijat za člena londýnské Královské společnosti. Byl povýšen do šlechtického stavu a začal se psát de - von Linné. Jeho erb měl tři pole: černé, zelené a červené, v každém pak byla koruna a nad ní stylizovaná kresba drobné severské rostliny, nazvané na jeho počest Linnéa borealis. Od roku 1758 žil Linné na svém statku v Hammarby, kde také 10. ledna 1778 zemřel. „S výjimkou Shakespeara a Spinozy na mne neměl nikdo takový vliv jako Linné“, řekl Johann Wolfgang von Goethe.

Za svůj život měl Carl Linné několik studentů, které průběžně posílal na průzkum do různých částí světa. Mezi jeho nejvýznamnější studenty patřil např. Petr Kalm, který v letech 1748–1751 cestoval po Severní Americe; Daniel Solander, který v roce 1768 vydal spolu s Jamesem Cookem na výpravu po Tichém oceánu a v roce 1771 na Island, Faerské ostrovy a Orknejské ostrovy; Fredrik Hesselquist, který procestoval Palestinu a Malou Asii a v neposlední řadě i Carl Peter Thunberg, který byl vyslán do Japonska, jižní Afriky, na Jávu a Srí Lanku.

Zemřel 10. ledna 1778 ve věku 70 let.

• Systema naturae (Soustava přírody), 1735
• Genera plantarum (Rostlinné rody), 1737
• Species Plantarum (Rostlinné druhy), 1753
• Philosophia botanica (Botanická filozofie), 1751

Anglický botanik William T. Stearn stanovil Linného lektotypem druhu Homo sapiens, tento jeho čin však není podle Mezinárodních pravidel zoologické nomenklatury platný, jelikož lektotyp může být vybrán pouze z řady syntypů.

Po Linném byl pojmenován jeden druh kvetoucí rostliny – Linnaea (česky zimozel) a měsíční impaktní kráter Linné,[4][5] stejně jako minerál linnaeit,[6][7][8] (Co⁺²Co⁺³₂S₄) objevený v roce 1845 ve švédském kraji Västmanland.