Josef Suk mladší

Po maturitě na reálném gymnáziu v roce 1945 vstoupil na Pražskou konzervatoř, kde studoval v letech 1945–1951 u profesorů Jaroslava Kociana, Norberta Kubáta a Karla Šnebergra. Zejména studium u Jaroslava Kociana na něj mělo velký vliv. Pod jeho vedením pronikal do celého tajemství houslové hry, čerpal z vlastního Kocianova interpretačního umění a zblízka poznával jeho ušlechtilý způsob tvoření tónu. Již během studia v roce 1949 byl vyslán do Paříže a do Bruselu, aby tam reprezentoval mladou generaci českých houslistů. Absolvoval také čtyři semestry na AMU v Praze u prof. Marie Hlouňové a prof. Alexandra Plocka, poté však byl z politických důvodů vyloučen. „AMU byla tenkrát spíše vojenská a politická škola. Protestoval jsem například proti tomu, aby studenti museli kopat v zákopech. Při tom trpěly naše prsty a já chtěl být přece hudebníkem! Byl jsem proto po čtyřech semestrech vyloučen a za trest jsem měl nastoupit do Košic k vojenskému útvaru. V poslední chvíli jsem byl zachráněn a dostal jsem se do AUSu, kde jsem si dva roky odbýval vojenskou službu a mohl hrát na housle.“

V letech 1950–1952 působil jako primárius Pražského kvarteta a v období 1953–1955 jako koncertní mistr Činoherního orchestru Národního divadla, pak do roku 1957 jako sólista Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého.

Pronikavého úspěchu dosáhl po sólovém koncertu v Praze 6. listopadu 1954. Jeho první zahraniční cesty vedly do USA, kam jej pozval George Szell, aby hrál s Clevelandským orchestrem. V roce 1958 vystupoval v Německé spolkové republice, Holandsku a Rumunsku, následovaly cesty do Francie a Belgie.

V roce 1960 mu byly státem zapůjčeny housle od Antonia Stradivariho „Duc de Camposelice“ z roku 1710, které věnoval československému státu krátce před svou smrtí Váša Příhoda. Hrál také na Stradivariho nástroj „Libon“ a housle „Princ Oranžský“, které postavil Giuseppe Guarneri del Gesu. Dlouhá léta také hrával na nástroj od Přemysla Špidlena.

V roce 1961 byl jmenován sólistou České filharmonie a absolvoval s ní mnoho zahraničních turné a řadu recitálů v jejích komorních cyklech. Spolupracoval s nejlepšími světovými orchestry, dirigenty a interprety, s nimiž nahrál mnoho gramofonových desek a CD a za své nahrávky obdržel řadu významných cen. Grand Prix du disque obdržel v Paříži za nahrávku Debussyho a Janáčkových sonát, za Dvořákovo trio Dumky s Janem Panenkou a Milošem Sádlem, za komplet Mozartových houslových koncertů s Pražským komorním orchestrem řízeným Liborem Hlaváčkem, za koncert Albana Berga a koncerty Bohuslava Martinů. Věnoval se také hře na violu a nahrál Mozartovu Koncertantní symfonii, kde hraje part houslí i violy. S Českou filharmonií a dirigentem Dietrichem Fischerem-Dieskauem nahrál Berliozova Harolda v Itálii.

Jeho hra se vyznačuje nádherným, plným, sytým tónem, křišťálově čistou intonací a stylovou interpretací. Suk je jeden z nejlepších světových interpretů Bacha, Mozarta a Beethovena. Jeho nahrávky Dvořákova koncertu jsou vzorové.

V roce 1979 rozšířil svou aktivitu o pedagogickou činnost na Vysoké hudební škole ve Vídni, kde působil do roku 1986.

Hrob Josefa Suka na Vyšehradském hřbitově

Vedle významné sólové dráhy se především zaměřil na hudbu komorní. Již jako student (1950–1952) působil jako primárius v Pražském kvartetu a roku 1951 založil Sukovo trio, pojmenované po svém dědečkovi, s nímž po boku klavíristy Jana Panenky a violoncellisty Josefa Chuchra absolvoval mnoho koncertů doma i v zahraničí a nahrál mnoho skladeb. S Janem Panenkou nahrál mimo jiné komplet Beethovenových sonát. Jejich nahrávka Šostakovičovy sonáty pro violu a klavír byla první na světě. Jako violista hojně spolupracoval také se Smetanovým kvartetem.

Významná je jeho spolupráce s prof. Zuzanou Růžičkovou, se kterou absolvoval mnoho koncertů a nahrál Bachovy a Händelovy sonáty. S Juliem Katchenem a Jánosem Starkerem nahrál Brahmsova tria, s Katchenem také Brahmsovy sonáty. Roku 1974, v roce stého výročí narození svého děda skladatele Josefa Suka, založil Sukův komorní orchestr, jehož uměleckým vedoucím byl do roku 2000.

Byl držitelem titulu zasloužilý umělec a od roku 1977 národní umělec. V roce 2002 byl oceněn nejvyšším francouzským státním vyznamenáním, Řádem čestné legie.

Zemřel v noci z 6. na 7. července 2011[3] na karcinom prostaty.[4] Pochován byl v Praze na Vyšehradském hřbitově v rodinné hrobce.[5]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Josef Suk na Wikimedia Commons
• Osoba Josef Suk mladší ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Josef Suk mladší
• Josef Suk na Supraphonu