Atomové bombardování Hirošimy a Nagasaki

Během poslední fáze druhé světové války v Pacifiku shodily Spojené státy americké 6. a 9. srpna 1945 dvě atomové bomby na japonská města Hirošimu a Nagasaki.

Atomový hřib nad Hirošimou po dopadu Little Boy
Atomový hřib bomby Fat Man z atomového výbuchu se vznášel nad městem Nagasaki v 18kilometrové výšce nad hypocentrem

I po šesti měsících intenzivního strategického bombardování 67 japonských měst odmítala japonská vláda přijmout ultimátum předložené Postupimskou deklarací. Podle nařízení prezidenta Harryho Trumana svrhlo americké armádní letectvo v pondělí ráno 6. srpna 1945 na město Hirošima atomovou pumu Little Boy. O tři dny později následovalo svržení pumy, nazvané Fat Man, na Nagasaki.[1] Tyto dvě jaderné pumy jsou jedinými jadernými zbraněmi, které kdy byly použity ve válce.

Na základě spojeneckých úmluv vyhlásil 8. srpna 1945 Japonsku válku také Sovětský svaz a jeho vojska posílená o zkušené jednotky, které došly až do Berlína, zahájily v Mandžusku bleskovou ofenzívu. Šest dní po bombardování Nagasaki dne 15. srpna 1945, v momentě, kdy Rudá armáda dokončila bleskové obklíčení Kuantungské armády, oznámilo Japonsko přijetí bezpodmínečné kapitulace požadované Spojenci. Dne 2. září podepsalo kapitulační listinu a oficiálně tak ukončilo válku v Tichomoří, čímž skončila druhá světová válka i na posledním válčišti. Poválečné Japonsko poté přijalo tři nejaderné zásady, odsuzující národní atomové zbrojení.[2] Etické a právní opodstatnění svržení atomových bomb je dodnes předmětem diskusí.

V prvních dvou až čtyřech měsících po shození bomb zemřelo v Hirošimě 90 000 – 166 000 lidí a v Nagasaki 60 000 – 80 000,[3] z toho v každém městě téměř polovina zemřela během prvního dne. Zdravotnické oddělení Hirošimy odhaduje, že lidé, kteří zemřeli v první den, v 60 % zemřeli na ozáření nebo uhořeli v plamenech, ve 30 % zahynuli pod padajícími troskami a v 10 % z ostatních příčin.[zdroj?!]

Během dalších měsíců vzrostl počet úmrtí na popáleniny a nemoc z ozáření způsobenou radiací. Z pozdějších pravděpodobnějších[zdroj?!] výzkumů vyplynulo, že 15-20 % zemřelo na ozáření, 20-30 % na popáleniny a 50-60 % z ostatních příčin.[4] Většina lidí, kteří v obou městech zahynuli, byli civilisté.

Projekt Manhattan
Podrobnější informace naleznete v článku Projekt Manhattan.

Spojené státy americké ve spolupráci s Velkou Británií a Kanadou, spojily jejich tajný projekt Tube Alloys a laboratoř Chalk River Laboratories[5] a navrhly a sestrojily první atomovou bombu v projektu Manhattan. Vědecký výzkumný tým vedl americký fyzik J. Robert Oppenheimer. Bomba v Hirošimě, pojmenovaná jako „Little Boy“ (Chlapeček), byla vytvořena z uranu 235, vzácného izotopu uranu. Atomová bomba byla prvně testována v Trinity Site 16. července 1945 poblíž Alamogorda v Novém Mexiku. Zde testovaná zbraň, tedy „the gadget“ a bomba v Nagasaki - „Fat Man“, byly vytvořeny ze syntetického prvku plutonia 239.

Výběr cílů
Mapa ukazuje polohu Hirošimy a Nagasaki v Japonsku, kde byly atomové zbraně použity

Ve dnech 10.-11. května 1945 Target Committee (Komise pro výběr cíle) v Los Alamos doporučila jako možné cíle Kjóto, Hirošimu, Jokohamu a zbrojní sklad císařské armády v Kokuře. Cíle byly vybrány podle následujících kritérií:

  • Cíl byl větší než tři míle v průměru a byl důležitým strategickým cílem v obydlené oblasti.
  • Výbuch musí vytvořit značné poškození.
  • Až do srpna 1945 nemělo být místo útoku pravděpodobně obsazeno běžnými prostředky.[6]

„Jakékoliv menší, čistě vojenské cíle, by měly být rozmístěny na rozsáhlejším území v dosahu cíle, aby se tak vyhnulo nepatřičnému riziku, že by byla zbraň ztracena jen díky špatnému umístění bomby.“[6]

Tato města byla převážně nedotčena během nočních bombardovacích náletů a United States Army Air Forces (armádní letectvo) souhlasilo, že tato města vynechá, aby se tak mohlo udělat přesné hodnocení. Hirošima byla popsána jako „důležitý armádní sklad a přístav uprostřed městské průmyslové oblasti. Pro radary to je dobrý cíl a město má dostatečnou velikost, aby mohla být značně poškozena velká část města. Okolo jsou kopce, které pravděpodobně zlepší účinek a zvýší tak poškození od výbuchu.“[6] Cílem použití zbraně bylo donutit Japonsko k bezpodmínečné kapitulaci v souladu s podmínkami Postupimské deklarace. Cílový komisní výbor uvedl toto: „Bylo odsouhlaseno, že psychologické faktory ve volbě cíle jsou velmi důležité. Dva aspekty toho jsou:

  1. získání co největšího psychologického účinku proti Japonsku
  2. vytvoření dostatečně velkého významu zbraně, který by ocenila i mezinárodní publicita.

Po této stránce má Kjóto výhodu lidí s největším počtem vzdělávacích institutů a z tohoto důvodu je schopno lépe ocenit význam zbraně. Hirošima má výhodu dobré velikosti s možným vyšším účinkem díky blízkým horám, který by zničil větší část města. Japonský císařský palác v Tokiu je proslulejší než jakýkoliv jiný cíl, ale má nejmenší strategickou hodnotu.“[6]

Během II. světové války byl Edwin O. Reischauer japonský expert pro Defense Intelligence Agency (Vojenská zpravodajská služba), který nepřesně uvedl informace o Kjótu a předešel tak jeho bombardování. V jeho autobiografii Reischauer výslovně vyvrací pravdivost tohoto široce přijatého tvrzení:

„…Jediná zasloužilá osoba pro ocenění za ušetření Kjóta před zničením je Henry L. Stimson, tehdy ministr obrany, který Kjóto dobře znal a obdivoval od té doby, co tam strávil několikery líbánky.“[7]

Postupimské ultimátum
Zasedání postupimské konference, které se zúčastnili také Clement Attlee, Ernest Bevin, Vjačeslav Michajlovič Molotov, Stalin, William D. Leahy, James F. Byrnes a Harry S. Truman

26. července Truman a ostatní hlavní představitelé vydali Postupimskou deklaraci navrhující podmínky pro kapitulaci Japonska. Představovala ultimátum a uvedení, že bez kapitulace Spojenecké síly zaútočí na Japonsko, mající za následek „nevyhnutelné a úplné zničení japonských ozbrojených sil a nevyhnutelnou zkázu japonské vlasti“. O atomových bombách se v dokumentu nemluvilo. 28. července japonské noviny oznámily, že deklarace bude japonskou vládou odmítnuta. Toho odpoledne premiér Kantaro Suzuki vyslovil na tiskové konferenci, že Postupimská deklarace není nic víc než omílání Káhirské deklarace a že vláda uvažuje ignorovat toto ultimátum. Sdělení bylo přijato jak pro japonské, tak i pro zahraniční noviny, jako jasné odmítnutí deklarace. Císař Hirohito čekal, jak se k tomuto problému postaví Sověti, odpovědi se však nedočkal. 30. července Hirohito sdělil svému rádci Kóiči Kidovi, že císařské korunovační klenoty Japonska musí být bráněny za každou cenu.[zdroj?!]

Na začátku července, na své cestě do Postupimi, Truman znovu prozkoumal rozhodnutí o použití bomby. Nakonec Truman rozhodl, aby bomby byly shozeny. Jeho nařízení o bombardování mělo rychle vyřešit výsledek války vyvolaným zničením a strachem z dalšího zničení v takové síle, aby donutil Japonsko se vzdát.

Hirošima

Hirošima během druhé světové války
Posádka Enola Gay, která shodila atomovou bombu Little Boy na Hirošimu.

V době bombardování měla Hirošima průmyslový a vojenský význam. Poblíž byla umístěn značný počet vojenských jednotek, včetně velitelství páté divize a polního maršála Shunroku Hata z druhého vojenského velitelství, které mělo na starost vojenskou obranu v celé jižní části Japonska. Hirošima z menší části sloužila jako překladiště a útočiště japonské armády. Byla jedním z několika měst, která záměrně nebyla bombardována, aby se na původním nedotčeném prostředí nejlépe měřilo poškození způsobené atomovou bombou.

V centru města stálo několik železobetonových staveb a běžných budov. Mimo centrum byla oblast zaplněna malými dřevěnými dílnami, postavenými mezi japonskými domy. Několik větších průmyslových továren leželo na okraji města. Domy byly postaveny ze dřeva se střechami z tašek a také mnoho průmyslových budov bylo vystavěno na dřevěných konstrukcích. Město celkově bylo vysoce náchylné ke škodám způsobeným požárem.

Populace Hirošimy čítala v době války přes 381 tisíc, krátce před atomovým bombardováním se však počet snížil následkem systematické evakuace nařízené japonskou vládou. V době útoku byla populace města asi 340 000 – 350 000.[3] Protože byly úřední záznamy o populaci spáleny, je počet nepřesný.

Bombardování
Plánovaný let z Tinianu k Japonsku
Uvolněná energie byla dost silná, aby vypalovala do masa šatstvo jako jizvy. Tyto tmavé části šatů nosila oběť v době výbuchu.[8]

Pro 6. srpen byla Hirošima hlavním cílem první atomové mise, spolu s Kokurou a Nagasaki jako alternativními cíli. Tento den byl vybrán, protože cíle byly předtím zahaleny mraky. B-29 Enola Gay, náležející k 393. bombardovací peruti, pod vedením pilota plk. Paula Tibbetse, vzlétla z letecké základny Tinian v západním Pacifiku, asi šest hodin letu od Japonska. Enola Gay (pojmenovaná podle Tibbetsovy matky) byla doprovázena dvěma dalšími B-29; The Great Artiste pod vedení mjr. Charles W. Sweeney ho a bezejmenný letoun, později pojmenovaný jako Necessary Evil (čes. Nutné zlo), sloužící jako fotografické letadlo, které bylo pod vedením kpt. George Marquardta.

Po odletu z Tinianu se letadla oddělila a opět setkala až v Iwodžimě, ve výšce 2440 metrů (8000 stop), a vydala se směrem k Japonsku. Letadla dorazila k cíli při dobré viditelnosti ve výšce 9 855 metrů.

Asi hodinu před bombardováním zachytil japonský radar americká letadla blížící se k jihu Japonska. Výstraha byla odeslána do mnoha měst, včetně Hirošimy. Radiolokátor v 8:00 hodin v Hirošimě určil, že počet přilétajících letadel je velmi malý – pravděpodobně ne víc než tři – a byl vyvolán letecký poplach. Aby Japonci šetřili palivo, rozhodli se neposlat stíhačky proti tak malé formaci. Civilní rádio vysílalo upozornění a radu, aby se lidé schovali do protileteckých krytů, jestliže by byly B-29 skutečně spatřeny, očekával se totiž spíše nějaký druh průzkumu.

V čase 8:15, jak bylo plánováno, byla první atomová bomba známá jako „Little Boy“, naplněná 60 kilogramy uranu 235, shozena z letadla a 57 sekund padala k předurčenému místu exploze ve výšce asi 600 metrů nad městem. Díky bočnímu větru nebyl zasažen cílový bod most Aioi, ale výbuch nastal nad 240 metrů vzdálenou klinikou Shima Surgical. Výbuch byl rovnocenný asi 13 kilotunám TNT (54 TJ). (Zbraň U-235 byla považována za velmi neúčinnou, štěpení proběhlo pouze u 1,38% materiálu)[9] Rádius celkového zničení byl asi 1,6 kilometru s následným požárem v okruhu 11 km². Američané odhadovali, že 12km² města bude zničeno. Japonské úřady určily, že 69% budov bylo zničeno a dalších 6-7% poškozeno.

70 000 – 80 000 lidí, z nichž 20 000 byli vojáci a 20 000 korejští dělníci, neboli 30% populace Hirošimy, bylo zabito okamžitě, dalších 70 000 podlehlo svým zraněním. Přes 90 % doktorů a 93 % zdravotních sestřiček v Hirošimě bylo zabito, nebo zraněno – většina žila v centrální oblasti, která utrpěla největší škody.

Ačkoliv USA shazovaly ze vzduchu letáky k upozornění civilistů ve 12 různých japonských městech, obyvatelé Hirošimy nedostali žádné oznámení o atomové bombě.

Japonské zjištění bombardování
Hirošima před bombardováním...
...po bombardování

Tokijský řídící operátor japonské vysílací společnosti si všiml, že stanice v Hirošimě nepřijímá signál. Zkusil jinou telefonní linku, ta však také selhala.[10] Asi o dvacet minut později zjistila tokijská telegrafní stanice, že přestal pracovat hlavní spoj severně od Hirošimy. Od malé stanice 16 kilometrů vzdálené od města přišla neoficiální a zmatená zpráva o hrozné explozi v Hirošimě. Všechny tyto zprávy byly odvysílané do císařského generálního štábu (大本営 daihonei).

Vojenské základny se opakovaně snažily dovolat vojenské řídící stanici v Hirošimě. Z kompletního mlčení města vznikl ve velitelství zmatek; věděli, že se žádný velký útok nepřátel nevyskytl, a že v Hirošimě nebyl žádný větší sklad výbušnin. Mladý japonský důstojník generálního štábu dostal rozkaz ihned letět do Hirošimy, přistát, provést průzkum poškození a vrátit se do Tokia se spolehlivou informací. Všeobecně panoval názor, že se nic vážného nestalo, o explozi se pouze šeptalo.

Štábní důstojník odletěl směrem k jihozápadu. Asi po třech hodinách letu, 160 kilometrů před Hirošimou, viděl pilot ohromný kouř z bomby. V jasném odpoledni byly zbytky Hirošimy stále v plamenech. Krátce na to letadlo dorazilo do města, kolem kterého nevěřícně kroužilo. Ohromné spáleniště na zemi ještě stále hořelo a všechno, co zbylo, bylo pokryto těžkým mrakem kouře. Přistál jižně od města a po informaci důstojníka Tokiu se začala ihned organizovat pomocná opatření.

8. srpna 1945 americké noviny oznámily, že vysílání tokijského rádia popsalo zkázu v Hirošimě takto: „Prakticky veškeré žijící věci, lidé a zvířata, byly doslova sežehnuti zaživa.“[11]

Poválečné oběti
Památník míru v Hirošimě, nejbližší budova k hypocentru, která odolala pumovému útoku.

Podle největších odhadů účinek výbuchu v Hirošimě okamžitě zabil asi 70 000 lidí.[1] Odhady celkovém počtu úmrtí do konce roku 1945 v důsledku popálenin, ozáření a dalších příbuzných onemocnění a nedostatku lékařských zásob jsou v rozsahu 90 000 – 140 000.[3][12] Některé odhady uvádí, že do roku 1950 zemřelo až 200 000 lidí následkem rakoviny a dalších dlouhodobých účinků.[1] Jiné studie uvádí, že od roku 1950 do 1990 umřelo zhruba 9% lidí na rakovinu a leukémii v důsledku ozáření z bomb, statistický nadbytek je odhadnut na 89 úmrtí na leukémii a 339 na rakovinu.[13]

Budovy, které se dochovaly

Některé železobetonové budovy v Hirošimě měly velmi silnou konstrukci, aby odolaly nebezpečným zemětřesením a jejich kostra se nezhroutila i kdyby bylo epicentrum blízko. Eizo Nomura (jap. 野村 英三) je nejbližší známý člověk, který přežil v suterénu moderní budovy „motorestu“, v blízkosti pouhých 100 metrů od centra výbuchu.[14] Akiko Takakura (jap. 高蔵 信子) patří mezi další, kteří přežili výbuch v jeho blízkosti. V době útoku byla v nově postavené bance, která byla vybudována jako kryt, pouhých 300 metrů od centra výbuchu.[15] Jelikož bomba vybuchla ve vzduchu, tlaková vlna směřovala spíše dolů než stranou, což umožnilo „přežití“ Hirošimského prefekturálního paláce, dnes spíš známého jako Genbaku Dómu či Dóm atomové bomby. Budova byla navržena a postavena českým architektem Janem Letzelem v blízkosti pouhých 150 metrů od centra výbuchu. Ruina byla pojmenována jako Hirošimský památník míru a i přes námitky USA a Číny s připomínkou, že jiné asijské státy utrpěly mnohem větší ztráty a utrpení rukou Japonců, byla v roce 1996 vyhlášena jako památka UNESCO světového dědictví.[16] Za oběti při bombardování Hirošimy byl postaven Památeční monument.[17]

6. – 7. srpen

Po bombardování Hirošimy prezident Truman oznámil, že pokud teď nepřijmou naše podmínky, mohou očekávat z nebe padající zkázu.

Japonská vláda stále nereagovala na Postupimskou deklaraci. Dne 10. srpna 1945 císař Hirohito a jeho vláda poslala přes švýcarskou vládu protestní dopis vládě USA, která zvažovala čtyři podmínky pro jejich kapitulaci:

  • Záchranu kokutai (císařský ústav a národní občanský řád)
  • Předpoklad, že císařské velitelství bude zodpovědné za odzbrojení a demobilizaci
  • Další japonské ostrovy, Korea a Tchaj-wan již nebudou okupovány
  • Pověření japonské vlády pro udělování trestů válečných zločinců[18]

Nagasaki

Nagasaki během druhé světové války
Bockscar a jeho posádka, která shodila atomovou bombu "Fat Man" na Nagasaki

Město Nagasaki bylo jedno z největších mořských přístavů v jižním Japonsku a mělo velký válečný význam díky jeho široké průmyslové činnosti, včetně výroby výzbroje, lodi, armádního vybavení a jiných válečných materiálů.

Na rozdíl od mnoha moderních aspektů Hirošimy byly téměř všechny budovy staromódní japonské stavby, postavené ze dřeva či dřevěných trámů s dřevěnými zdmi (s omítkou nebo bez ní) a dlaždicovými střechami. Mnoho menších průmyslových a obchodních staveb bylo také ze dřeva a už v žádném případě nebyly navrženy tak, aby odolaly explozím. Nagasaki se postupně po mnoho let rozrůstalo bez jakéhokoliv budovacího plánu. Obydlí byla postavena vedle továren tak blízko, jak to jen údolí dovolovalo.

Nagasaki před atomovým bombardováním nikdy nebylo vystaveno nějakému většímu bombardování. Nicméně 1. srpna 1945 na město spadlo několik konvenčních amerických bomb. Do povětří vyhodily loděnice a dokové oblasti na jihozápadě města, několik bomb zasáhlo Mitsubishi Steel a Arms Works (výroba munice) a šest bomb dopadlo do areálu lékařské univerzity a na nemocnici. I když škody způsobené těmito bombami byly relativně malé, donutily mnoho lidí – především pak rodiče s dětmi ve školním věku – evakuovat se na venkov do bezpečí a díky tomu byla ve městě v době jaderného útoku zmenšena populace. Na sever od Nagasaki byl tábor držící britské válečné zajatce z Commonwealth, z nichž někteří pracovali v uhelném dole a o bombardování se dozvěděli až poté, co vyšli na povrch.

Bombardování
Nagasaki před bombardováním a po něm
Poválečný model pumy "Fat Man"
Atomový hřib nad Nagasaki

Ráno 9. srpna 1945 americký Boeing B-29 Superfortress Bockscar, náležející k 393. bombardovací peruti, vzlétl s posádkou pod vedením mjr. Charlese W. Sweeneyho. Letoun nesl nukleární bombu pojmenovanou jako „Fat Man“, s úmyslem shodit ji na Kokuru jako hlavní cíl a Nagasaki jako druhý, náhradní cíl. Plán pro druhý útok byl téměř shodný jako s misí Hirošimy – se dvěma B-29 letícími hodinu napřed jako povětrnostní průzkumníci a dalšími dva navíc jako navigační a fotografickou podporou.

Pozorovatelé na palubě povětrnostních letadel ohlásili oba cíle jako jasné. Když Sweeneyeho letadlo dorazilo na místo shromaždiště blízko japonských břehů, ukázalo se, že třetí letadlo, Big Stink, spolu s posádkou důstojníků pod vedením plukovníka Jamese I. Hopkinse, ml., nedorazilo. Bockscar a jeho doprovázející letadla kroužila na místě setkání 40 minut, avšak bez výsledku. Poté se Sweeney rozhodl pokračovat v misi bez Hopkinse.[19]

O půl hodiny později, dříve než letadla dorazila ke Kokuře, město ze 70 % zakryl mrak a zabránil tak útoku podle nařízení. Po třech obkroužení města a s nedostatkem paliva, protože rezervní palivová nádrž selhala ještě před odletem, zamířili směrem k jejich náhradnímu cíli, Nagasaki.[19]

Asi v 7:50 hodin japonského času byl v Nagasaki vyhlášen letecký poplach, ale byl odvolán v 8:30. Když byly v čase 10:53 zahlédnuty pouze dvě B-29 Superfortress, tak Japonci zřejmě předpokládali, že letadla jsou pouze na průzkumu a v dalším alarmu nepokračovali.

O něco později v 11:00, The Great Artiste, podpůrná B-29 pod vedením kpt. Fredericka C. Bocka, shodila přístroje napojené na tři padáky. K přístrojům byl připojen nepodepsaný dopis pro prof. Ryokichiho Sagane (jaderného fyzika z univerzity v Tokiu, který studoval spolu s třemi vědci zodpovědnými za atomovou bombu v Kalifornské univerzitě Berkeley) nutící říct veřejnosti o nebezpečí spojené s těmito zbraněmi hromadného ničení.

V 11:01, o minutu později, se v mracích na Nagasaki objevila „trhlina“ dovolující bombometčíkovi kpt. Kermitu Beahanovi zahlédnout požadovaný cíl. Bomba „Fat Man“, obsahující 6,4 kg plutonia-239, byla shozena do městské průmyslové části, přesně v polovině cesty mezi Mitsubishi Steel a Arms Works na jihu a Mitsubishi-Urakami Ordnance Works (závody pro výrobu torpéd) na severu. 43 sekund padala k předpokládanému místu exploze ve výšce asi 469 metrů nad městem. Bomba však dopadla téměř o tři kilometry dál, než bylo očekáváno – výbuch tak byl omezen v údolí Urakami a hlavní část města ležící v kopcích byla kryta. Následná exploze byla rovna asi 21 kilotunám TNT (88 TJ).[20] Exploze vyvolala teplotu odhadovanou na 3900 °C a vítr o odhadované rychlosti 1005 km/h.

Japonská zpráva popisuje bombardování Nagasaki jako: „hřbitov bez náhrobního kamene“.

Počet okamžitě zabitých osob se odhaduje v rozmezí 35 000 – 40 000. 6200 z 7500 japonských zaměstnanců v muniční továrně Mitsubishi bylo zabito, včetně mobilizovaných studentů. V dalších válečných továrnách bylo zabito 17 až 22 tisíc japonských dělníků a 2 000 nuceně nasazených Korejců. Při útoku bylo zabito také 150 japonských vojáků.[21][22][23] Celkový počet úmrtí se do konce roku 1945 odhaduje na 60 000 až 80 000.[3] Přinejmenším osm válečných zajatců zemřelo při bombardování a dalších 13 zajatců bylo pohřešováno:

Akční rádius celkového zničení byl asi 1 – 2 km, který následovala ohnivá vlna napříč severní části města, tři kilometry jižně od bomby.[29]

Neznámý počet přeživších obětí bombardování Hirošimy odešlo do Nagasaki, kde byli bombardování znovu.[30][31]

Mitsubishi-Urakami Ordnance Works, továrna vyrábějící letecká torpéda typu 91, byla při výbuchu zničena.

Také zde je postaven mírový památník, zvon z Nagasaki se nachází v Kokuře.[32]

Sovětský ministr zahraničí Vjačeslav Michajlovič Molotov informoval Tokio, že Sovětský svaz dne 5. dubna zrušil smlouvu o sovětsko-japonské neutralitě. Dne 9. srpna, dvě minuty před půlnocí, zahájil sovětský pěší pluk, tankový prapor a letectvo útok. O čtyři hodiny později dorazila do Tokia informace, že Sovětský svaz vyhlásil Japonsku válku. Vedení japonské armády začalo chystat vyhlášení národního válečného zákona s podporou ministra obrany Korečika Anamiho, jež měl sloužit k tomu, aby zastavil všechny, kteří se pokusí uzavřít mír.

Plánování dalších atomových útoků na Japonsko

Spojené státy americké měly již připravenu další atomovou bombu pro použití ve třetím srpnovém týdnu, s dalšími třemi bylo počítáno na září a říjen.[33] Dne 10. srpna generál Leslie Groves, vojenský ředitel Projektu Manhattan, poslal vzkaz armádnímu generálovi George Marshallovi (armádní náčelník štábu), ve kterém psal, že: „další bomba [...] by měla být připravena k doručení při prvním vhodném počasí 17. nebo 18. srpna“. V ten samý den Marshall sdělení schválil s komentářem: „Nemůže být shozena na Japonsko bez výslovného vyjádření prezidenta.“[33] Ministerstvo obrany zahájilo diskusi o uchování bomb ve výrobě dokud nezačne operace Downfall, plánovaná invaze do Japonska. „Nyní je problém, pokud Japonci nekapitulují, zda pokračovat s bombardováním pokaždé, když se bomba vyrobí a poté ji shodíme nebo jestli počkáme [...] a poté je shodíme všechny v krátké době. Ne všechny v jeden den, ale v krátkých přestávkách. A také musíme vzít v úvahu, jaký cíl sledujeme. Jinými slovy, neměli bychom se spíše soustředit na cíle, které nám nejvíce pomůžou k invazi, než na průmysl, morálku, psychologii apod.? Raději taktické využití než jakékoliv jiné.“[33]

Kapitulace Japonska a následná okupace
Podrobnější informace naleznete v článku Kapitulace Japonska.
„ Nepřítel má navíc novou děsivou zbraň s takovou silou, která může ukončit mnoho nevinných životů a udělat nezměrnou škodu. Kdybychom pokračovali v boji, nejenže by to mělo za následek zhroucení a vymazání japonského národa, ale také by to vedlo k celkovému zániku lidské civilizace.

Tedy v tomto případě jak máme zachránit milióny našich občanů? Nebo se snad máme obrátit proti našim císařským předkům? Toto je důvod, proč jsme přijali opatření Společné deklarace spojeneckých sil.

 “

— Hirohito, Projev o atomových bombách

Americká armáda zaplňuje ulice Paříže, aby oslavila kapitulaci Japonska

Až do 9. srpna americký válečný úřad trval na jeho čtyřech podmínkách pro kapitulaci. Ten samý den Hirohito přikázal Kidovi: „Rychle dej situaci do pořádku […], protože Sovětský svaz nám vyhlásil válku.“ Poté svolal císařskou konferenci, na které oprávnil ministra zahraničí Tōgōa informovat Spojenecké síly, že Japonsko přijme jejich podmínky pouze v tom případě, že deklarace „neudělá žádný kompromis vůči požadavku o výsadě Jeho Veličenstva jako hlavního panovníka.“

Dne 12. srpna císař informoval svou rodinu o svém rozhodnutí vzdát se. Když Spojenecké síly, jak se zdálo, nechaly požadavek o záchraně císařského trůnu netknutý, Hirohito 14. srpna ve svém projevu prohlásil kapitulaci, který se další den vysílal japonskému národu i navzdory krátkým odbojům militaristů, kteří se odmítli vzdát.

V jeho přepisu vojákům a námořníkům, doručeným 17. srpna, zdůraznil dopad Sovětského svazu na jeho rozhodnutí o kapitulaci, vynechávající jakoukoliv zmínku o atomových bombách.

Během roku po bombardování asi 40 000 amerických vojáků obsadilo Hirošimu, Nagasaki pak obsadily jednotky o síle 27 000 mužů.

Komise odpovědná za oběti atomových bomb

Na jaře roku 1948 Komise odpovědná za oběti atomových bomb (ABCC) ustanovila v souladu s nařízením Harryho Trumana provádět výzkumy pozdních účinků radiace na přeživších obětích Hirošimy a Nagasaki v Národní akademii věd Spojených států amerických. Mezi oběťmi bylo nalezeno mnoho nezamýšlených obětí, včetně spojeneckých válečných zajatců, Korejců a čínských dělníků, studentů z Malajsie na stipendiích a asi 3200 japonsko-amerických občanů.

Jedna z dřívějších studií ABCC prováděla srovnávací počet těhotenství vyskytujících se v Hirošimě a Nagasaki s městem Kure, vzdáleném 29 kilometrů jižně od Hirošimy, aby rozeznali poměry a výsledky spolu s vystavením ozáření. Jeden autor dokonce tvrdí, že ABCC odmítla poskytnout pomoc přeživším jen aby měli lepší výzkumné výsledky.[34] V roce 1975 pak byla vytvořena Výzkumná nadace pro účinky záření aby převzala odpovědnost ABCC.[35]

Postižení

Hibakuša
Podrobnější informace naleznete v článku Hibakuša.

Oběti, které přežily bombardování, jsou nazývány hibakuša (被爆者), japonsky doslova přeloženo „explozí zasažení lidé“. Utrpení způsobené bombardováním vedlo Japonsko k názoru, že by mělo dojít k likvidaci nukleárních zbraní po celém světě a zastává tak jednu z nejpevnějších politik odmítajících tento typ zbraní. Od 31. března 2009 spočítala japonská vláda celkový počet hibakuša – 235 569 lidí, většina žijících v Japonsku.[36] Vláda přiznává, že asi 1 % onemocnění je způsobené ozářením.[37] Památníky v Hirošimě a Nagasaki obsahují seznam jmen hibakuša, kteří zemřeli od doby útoku. Aktualizovány jsou každým rokem na výročích bombardování, do srpna 2009 památníky obsahují seznam jmen o počtu více než 410 000 hibakuša – 263 945 v Hirošimě a 149 226 v Nagasaki[38]

Monument značí hypocentrum, či epicentrum, exploze atomové bomby v Nagasaki

Postižení, kteří zažili oba výbuchy

24. března 2009 japonská vláda oficiálně uznala Cutomu Jamagučia (1916 – 2010) jako dvojitého hibakuša. Cutomu Jamaguči potvrdil, že byl tři kilometry od epicentra v Hirošimě při své obchodní cestě. Byl vážně popálen na levé části těla a musel strávit noc v Hirošimě. 8. srpna se vrátil zpět do svého rodného města Nagasaki, den před shozením druhé bomby, a byl pak znovu ozářen zbytkovou radiací, když hledal své příbuzné. Je prvním oficiálně uznaným přeživším obou bombardování.[39] Cutomu Jamaguči zemřel v pondělí 4. ledna 2010 po boji s rakovinou žaludku. Bylo mu 93 let.[40]

V knize Poslední vlak z Hirošimy píše Charles Pellegrino o rozhovoru s Cutomuem Jamagučim, ve kterém popisoval zranění přeživších po atomových bombách. Jamaguči popsal oběti jako „chodící aligátory“, kteří „byli teď bez očí a bez tváře. Aligátorští lidé nekřičeli. Jejich ústa nebyla schopna vydat jakýkoliv srozumitelný zvuk. Hluk, který dělali, byl horší než křik. Nepřetržitě mumlali – jako kobylky v letní noci. Jeden muž, enormně popálený na nohou, nosil dokonce mrtvé dítě vzhůru nohama.“[41]

Byli i jiní lidé, kteří utrpěli účinky obou bombardování, v Japonsku známí jako nidžú hibakuša. Dokumentární film z roku 2006 popisující 165 nidžú hibakuša se jmenuje Dvakrát přežili: Dvojitá atomová bomba Hirošimy a Nagasaki (orig. Twice Survived: The Doubly Atomic Bombed of Hiroshima and Nagasaki) a byl odvysílán v OSN.

Korejští postižení

Během války Japonsko přivedlo mnoho korejských chlapců do obou měst, Hirošimy a Nagasaki, kde je nutili pracovat. Podle posledních odhadů bylo asi 20 000 Korejců zabito v Hirošimě a asi 2000 v Nagasaki. Je odhadováno, že každá sedmá oběť Hirošimy byla korejského původu. Po mnoho let Korejci těžko prosazovali, že byli také oběťmi atomových bomb a jim byly odepřeny zdravotní výhody. Nicméně většina problémů byla v posledních letech vyřešena soudem.

Diskuse o nezbytnosti bombardování
„ Atomová bomba je více než zbraň hromadného ničení, je to psychologická zbraň. “

— Bývalý ministr obrany Henry L. Stimson, 1947

Role bombardování v japonské kapitulaci a jeho morální odůvodnění jsou předmětem vědecké i populární diskuse již desítky let. J. Samuel Walker sepsal v dubnu 2005 přehled současné historiografie k tomuto problému. Walker zde poznamenal, že: „Základní otázkou rozdělující vědce po čtyři desetiletí je to, zda bylo použití bomby nezbytné k dosažení vítězství ve válce v Tichomoří za podmínek uspokojujících USA.“

Zastánci bombardování obecně tvrdí, že způsobilo japonskou kapitulaci a předešlo tak velkému počtu obětí na obou stranách v plánované invazi do Japonska (operace Downfall) – Kjúšú mělo být napadeno v říjnu 1945 (operace Olympic) a Honšú o pět měsíců později (operace Coronet). Někteří odhadují, že by spojenecká vojska utrpěla asi jeden milión obětí, zatímco japonské oběti by byly v miliónech.[42] Jiní, kteří odmítají bombardování, argumentují, že to bylo jednoduše rozšíření bombardovací kampaně a proto vojensky zbytečný, nemorální, vojenský zločin či forma státního terorismu.[43]

Odpůrci bombardování se naopak snaží dokazovat, že nasazení jaderné pumy bylo motivováno jinými důvody, než ukončení války v Pacifiku. Jejich pohled na věc je představen například v knize Utajené dějiny Spojených států autorů Olivera Stonea a Petera Kuznicka, která test účinků nového typu bomby v reálném prostředí zdůvodňuje snahou zastrašit Stalina, jehož Rudá armáda po kapitulaci Třetí říše v Evropě neměla adekvátní protiváhu a teoreticky hrozila okupace a následná sovětizace celé Evropy. Kapitulaci Japonska oba autoři společně s dalšími dávají do souvislosti s vyhlášením války Japonsku ze strany Sovětského svazu 8. srpna 1945 (1 den před svržením bomby na Nagasaki) a bleskovou ofenzivou Rudé armády, která skončila obklíčením Kuantungské armády v Mandžusku dne 15. srpna 1945 - ve stejný den vyhlásil japonský císař kapitulaci. Civilní oběti způsobené jadernými bombami nepovažovala japonská generalita za dostatečný argument, protože se v případě americké invaze na centrální japonské ostrovy předpokládala obrana formou totální války za jakýchkoliv obětí. Naopak zánikem poslední zásadní vojenské síly Japonců (Kuantungská armáda čítala na 1 milión mužů) tak pozbyli svou (domnělou) poslední šanci vyjednat se Spojenci jakousi přijatelnou dohodu.

Zkáza způsobená atomovou bombou

Hirošima
  • Hirošima po útoku
  • Bomba měla děsivé následky v celé krajině
  • Popáleniny na jedné z obětí hirošimské pumy
  • Tramvaj zničená při výbuchu
  • Atomový dóm, torzo budovy od českého architekta Jana Letzela, která jako jedna z mála přežila atomový výbuch

Nagasaki
  • Před a po výbuchu
  • Měsíční krajina – v pozadí urakamský chrám
  • Zničený Buddhistický chrám
  • Zbytky těla čtrnáctileté studentky
  • Přeživší uprchlíci

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Atomic bombings of Hiroshima and Nagasaki na anglické Wikipedii.

  1. Článek o atomovém bombardování Hirošimy, Projekt Manhattan: Interaktivní historie. www.cfo.doe.gov [online]. [cit. 15-02-2010]. Dostupné v archivu pořízeném dne 24-06-2010.
  2. Projev hlavního japonského ministra Džuničira Koizumiho na Mírovém památečním ceremoniálu Hirošimy, Džuničiró Koizumi a jeho vláda.
  3. Často kladené otázky #1. www.rerf.or.jp [online]. [cit. 14-02-2010]. Dostupné v archivu pořízeném dne 19-09-2007.
  4. Knihovna a museum Harryho S. Trumana Archivováno 19. 10. 2018 na Wayback Machine, efekt atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki, 19. červen 1946
  5. Role Kanady v atomovém programu USA, Anglie, Indie a Francie Kanadská koalice za atomovou odpovědnost.
  6. Cílový komisní výbor, Los Alamos, 10. - 11. květen 1945, tajný spis výboru zodpovědného za výběr cíle získaný v roce 2005.
  7. Reischauer, Edwin (1986). My Life Between Japan And America (Můj život mezi Japonskem a Amerikou), str. 101
  8. Příklady vypálení šatů do kůže po atomovém výbuchu. www.remm.nlm.gov [online]. [cit. 2010-02-14]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-11-03.
  9. Technické parametry "Little Boy"
  10. Ukázka z knihy Historie bombardování a rozhodování zdali je použít, Knebel. www.uncp.edu [online]. [cit. 15-02-2010]. Dostupné v archivu pořízeném dne 26-03-2009.
  11. Článek o A-bombě, internetový zpravodaj Fullton Sun[nedostupný zdroj]
  12. Část druhá: Účinky atomových bomb
  13. Často kladené otázky #2. www.rerf.or.jp [online]. [cit. 15-02-2010]. Dostupné v archivu pořízeném dne 28-11-2010.
  14. Krátkozraký papoušek. www.geocities.jp [online]. [cit. 2010-02-15]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-03-09.
  15. Svědectví Akiko Takakury
  16. whc.unesco.org
  17. 原爆碑損壊事件声明文
  18. Atomové bombardování Japonska. yantake-web.hp.infoseek.co.jp [online]. [cit. 2010-02-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-06-17.
  19. Časový přehled mise Nagasaki
  20. Článek o atomovém bombardování Hirošimy a Nagasaki
  21. The Atomic Bombings of Hiroshima and Nagasaki
  22. CATE, James Lea; OLSON, JAMES C. The Pacific: Matterhorn to Nagasaki June 1944 to August 1945. Redakce Craven, Wesley Frank. Chicago and London: The University of Chicago Press, 1953. (The Army Air Forces in World War II. Volume 5). Kapitola The All-Out B-29 Attack. (anglicky)
  23. Werrell, Kenneth P. Blankets of Fire. Washington and London: Smithsonian Institution Press, 1996. ISBN 1-56098-665-4. (anglicky)
  24. CWGC Tato reference uvádí také přinejmenším další tři zajatce, kteří zemřeli 9.8.1945
  25. CWGC - detaily oběti, Cwgc.org
  26. CWGC - detaily oběti, Cwgc.org
  27. Dva nizozemští zajatci se připsali k seznamu obětí v Nagasaki, The Japan Times
  28. Dala mu život, a také vzala. www.usmm.org [online]. [cit. 2010-02-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-08-16.
  29. Nagasaki získala tragické výročí, People's Daily
  30. Viděl jsem obě bomby a přežil jsem
  31. Robert Trumbull: Devět lidí, kteří přežili Hirošimu a Nagasaki (1957). Tokio, Japonsko, Tuttle Publishing.
  32. 小倉にある平和記念碑と長崎の鐘
  33. Atomové bomby na konci II. světové války, Archiv národní bezpečnosti, George Washington University
  34. M. Susan Lindee: Utrpení bylo skutečné: Americká věda a přeživší Hirošimy. (1994), University Of Chicago Press.
  35. Výzkumná nadace pro účinky záření. www.rerf.or.jp [online]. [cit. 17-02-2010]. Dostupné v archivu pořízeném dne 08-03-2009.
  36. Hirošima podporuje Obamův názor o nukleárních bombách, The Japan Times
  37. Úleva pro oběti atomového bombardování, The Japan Times
  38. 64. japonské výročí atomového bombardování Nagasaki
  39. Japonsko potvrzuje první dvojitou přeživší osobu obou atomových bomb
  40. Jediný přežil Hirošimu i Nagasaki, teď podlehl rakovině, nova.cz
  41. Po jaderném útoku teprve skutečně začala hrůza
  42. Operace Downfall, Invaze Japonska
  43. Národní zájmy a státní terorismus

Literatura
  • GORDON, Thomas. Enola Gay : svržení první atomové pumy. [s.l.]: Paseka, 2003. ISBN 80-7185-548-0.
  • GOLDSTEIN, Donald M. Hirošima a Nagasaki : historie ve fotografiích. [s.l.]: CP Books, 2005. ISBN 80-251-0712-4.
  • DESANTI, Dominique. Mír nebo atomová bomba?. [s.l.]: Orbis, 1950.
  • NAGAI, Takaši. Zvony Nagasaki : deník oběti atomové bomby v Nagasaki. [s.l.]: Lidová demokracie, 1957.
  • OVČINNIKOV, Vsevolod Vladimirovič. Žhavý popel. [s.l.]: Lidové nakladatelství, 1986.
  • KROUSKÝ, Ivan. 17 japonských povídek : Hirošima, Nagasaki. [s.l.]: Paseka, 1996.
  • HACHIYA, Michihiko. Deník z Hirošimy : zápisky japonského lékaře od 6. srpna do 30. září 1945. [s.l.]: Práce, 1978.
  • IOJRYŠ, Abram Isaakovič. Hirošima. [s.l.]: Panorama, 1983.
  • HERSEY, John. Hirošima. [s.l.]: [s.n.], 1975. Dostupné online.
  • Holubec, Karel. Hirošima - Bikini: Následky atomových výbuchů. 1. vyd. Praha: SZdN, 1957. 163, [3] s. Vojensko-zdravotnická knihovna; Sv. 35.
  • ULVR, Michal. Nukleární společnost ve Spojených státech amerických (1945-1964). Vyd. 1. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2014. 252 s. Fontes; sv. 9. ISBN 978-80-7308-496-7

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.