Jaderný výbuch
Jaderný výbuch je důsledkem prudkého uvolnění energie ze záměrně rychlé jaderné reakce. Jadernou reakcí může být štěpná reakce, jaderná fúze, nebo několikafázová kombinace obou. Dosud bylo vždy k zahájení jaderné fúze použito štěpné reakce, čistě fúzní výbuch je zatím fikcí.
Atmosférické jaderné výbuchy jsou spojovány s „atomovým hřibem“, i když samotný hřib může vzniknout i při velkých chemických explozích. Jsou možné i jaderné exploze bez hřibu. Nukleární výbuch produkuje značnou radiaci a množství radioaktivního odpadu.[1]
Historie
K prvnímu člověkem způsobenému jadernému výbuchu došlo dne 16. července 1945 na poušti v Novém Mexiku, USA. Šlo o výbuch testovacího zařízení implozního plutoniového typu zvaného „The Gadget“ v rámci testu Trinity, jenž směřoval k vývoji jaderné bomby. Uvolněná energie se odhaduje na 20 kilotun TNT (84 TJ).
Ještě tentýž rok 6. srpna a 9. srpna byla jaderná bomba použita ve válečném konfliktu.
Od roku 1945 došlo k více než 2 000 testovacích jaderných výbuchů.
V roce 1964 podepsaly všechny jaderné a mnoho nejaderných států smlouvu omezující testování jaderných zbraní. Zavázaly se, že upustí od zkoušek jaderných zbraní v zemské atmosféře, pod vodou a ve vesmírném prostoru. Povoleny zůstaly jaderné zkoušky pod zemí.
Podzemní testy nadále probíhaly v SSSR (do roku 1990), ve Velké Británii (do roku 1991), v USA (do roku 1992) a ve Francii a Číně (do roku 1996). Indie a Pákistán provedly své dosud poslední jaderné výbuchy v roce 1998.
Zatím poslední jaderný výbuch nastal v září 2017 v Severní Koreji, kdy šlo opět o test.[2]
Účinky jaderného výbuchu
Energie uvolněná detonací jaderné zbraně v troposféře lze rozdělit do čtyř kategorií:
- rázová vlna výbuchu 40–50 %,
- tepelné záření 30–50 %,
- ionizující záření 5–10 %,
- zbytkové záření 5–10 %
Bezprostředně po výbuchu se rychlostí světla šíří silné elektromagnetické záření všech délek včetně nebezpečného rentgenového záření a záření gama a spalujícího infračerveného záření. Záření dopadnuvší na okolní předměty zvyšuje jejich teplotu až ke vznícení nebo roztavení. Následuje rázová vlna, tedy tlaková vlna šířící se v atmosféře, obecně v prostředí. Boří okolní domy, trhá stromy, odnáší i velké předměty. Následně se do okolí rozptýlí produkty jaderného štěpení, tedy rozmanité látky, které radioaktivně zamoří okolí.
Rozdělení jaderných výbuchů
- pozemní (oblak tvaru hřibu tmavé barvy, svítící oblast má tvar polokoule)
- podzemní (tmavý oblak nemá typický tvar hřibu, svítící oblast není vidět, vzniká silně kontaminovaný kráter)
- vzdušný (světlý oblak, noha hřibu není spojena s vrcholem oblaku, svítící oblast má tvar koule, nejnižší kontaminace)
- návodní (oblak tvaru hřibu světlé barvy, svítící oblast má tvar polokoule)
- podvodní (světlý oblak nemá typický tvar hřibu, svítící oblast není vidět)
Reference
- Zeldovich Ya.B., Raizer Yu.P., Physics of Shock Waves and High Temperature Hydrodynamic Phenomena, Volume II, Academic Press (NY & London), 1967.
- Archivovaná kopie. comcat.cr.usgs.gov [online]. [cit. 2014-07-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-07-26.
Související články
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu jaderný výbuch na Wikimedia Commons - - Výbuch jaderné bomby: Vylepšete své šance na přežití
