Džuničiró Koizumi

Koizumi na summitu G8 v Rusku v roce 2006

Koizumi prosazoval nové způsoby znovuoživení skomírající japonské ekonomiky s cílem zasáhnout proti dluhům komerčních bank, privatizovat poštovní spořitelní účty a reorganizovat frakční strukturu LDP. Mluvil o potřebě projít bolestivým obdobím restrukturalizace, aby bylo možné zlepšit budoucnost.

Na podzim roku 2002 Koizumi jmenoval ekonoma a častého televizního komentátora Heiza Takenaku ministrem pro finanční služby a hlavou Agentury finančních služeb, aby ustál bankovní krizi v zemi. Vysoké bankovní dluhy byly dramaticky sníženy a japonská ekonomika procházela pomalým, ale stabilním zotavením a trh cenných papírů se výrazně vzchopil. Růst HDP pro rok 2004 byl jedním z největších mezi národy G7 podle MMF a OECD. Takenaka byl jmenován ministrem poštovní reformy roku 2004 za účelem privatizace Japonské pošty, hlavního operátora poštovního spořitelního systému státu.

Koizumi pohnul LDP od její tradiční venkovské zemědělské voličské základny blíže k průmyslovějšímu, neoliberálnímu centru, jelikož japonská populace rostla v největších městech a klesala v méně zalidněných oblastech, a to ačkoli podle současného čistě geografického obvodního členění tvoří lidé na venkově v Japonsku stále větší voličský potenciál než lidé v obřích městech. Kromě privatizace Japonské pošty (u které se mnozí venkovští usedlíci báli, že sníží jejich přístup k základním službám jako je bankovnictví), Koizumi také snížil výdaje na infrastrukturu a průmyslový rozvoj ve venkovských oblastech. Takto napjaté kroky udělaly z Koizumiho kontroverzní, ale přesto populární postavu uvnitř vlastní strany i mezi japonským voličstvem.

Koizumi a prezident USA George W. Bush, Bílý dům, 25. září 2001

Koizumiho zahraniční politika se soustředila hlavně na těsnou spolupráci s USA a OSN, což byl přístup všech jeho předchůdců, nicméně on sám zašel v podpoře americké politiky ve válce proti terorismu ještě dále. Rozhodl se rozmístit japonské obranné jednotky v Iráku, což byla první vojenská mise v aktivní cizí válečné zóně od konce druhé světové války. Řada japonských komentátorů naznačovala, že příznivé japonsko-americké vztahy byly založeny také na Koizumiho osobním přátelství s americkým prezidentem Georgem W. Bushem. V otázce Japonců unesených korejskými agenty do KLDR i ve sporných otázkách ohledně rozvoje jaderných zbraní zastával mnohem asertivnější přístup než jeho předchůdci.[1]

I když Koizumi zpočátku nebojoval za reformu obranné politiky, schválil rozšíření japonských obranných jednotek, jež v říjnu 2001 dostaly širší pole působnosti, aby mohly operovat i mimo stát. Někteří z těchto vojáků byli odeslání do Iráku, i když fakticky se neměli účastnit boje. Koizumiho vláda také předložila návrh zákona o povýšení Japonské obranné agentury na ministerský status; nakonec se Obranná agentura stala japonským ministerstvem obrany 9. ledna 2007.[2]

Džuničiró Koizumi v roce 2004

Koizumi se vyznačoval svými kontroverzními návštěvami svatyně Jasakuni, s čímž začal 13. srpna 2001. Chrám navštívil jako premiér celkem šestkrát. Jelikož chrám uctívá mnohé odsouzené japonské válečné zločince, včetně čtrnácti popravených nejhorších provinilců, přitáhly k sobě tyto návštěvy nelibost a protesty ze strany jak japonských sousedů, převážně Číny a Jižní Koreje, tak i ze strany samotných Japonců. Tyto země stále hořce vzpomínají na japonskou invazi a okupaci během první poloviny 20. století. V důsledku se Čína a Jižní Korea odmítly setkat na oficiálních schůzkách s Koizumim a nekonaly se žádné vzájemné návštěvy mezi čínskými a japonskými lídry od října 2001 a mezi jihokorejskými a japonskými představiteli od června 2005. Zastavení vzájemných styků skončilo až nástupem Šinzóa Abeho, který obě země navštívil v říjnu 2006.

V Číně vedly návštěvy chrámu k silným protijaponským výtržnostem. V Jižní Koreji vláda, opozice i většina jihokorejských médií otevřeně odsuzovaly tyto návštěvy nezávisle na politické příslušnosti.[3] Proslovy, které kritizovaly Japonsko, byly oceňovány potleskem navzdory nízké popularitě korejského prezidenta. Když byl Koizumi otázán ohledně těchto proslovů, prohlásil, že se týkají pouze "domácích posluchačů“.

Ačkoli Koizumi podepsal návštěvní knihu chrámu jako „Džuničiró Koizumi, předseda japonské vlády“, tvrdil, že jeho návštěvy chrámu byly pouze soukromou občanskou záležitostí a ne souhlasem s jakýmkoli politickým postojem..[4] Tato tvrzení byla vysmívána jako nepříliš účinné omluvy Číně a Jižní Koreji a řada japonských deníků a novin zpochybňovala věrohodnost jeho slov.

Koizumi navštívil chrám znovu 15. srpna 2007, poté co rezignoval na post premiéra, aby tak připomněl 62. výročí japonské kapitulace v druhé světové válce. Nicméně tato návštěva už se setkala s mnohem menší pozorností ze strany médií než v době, kdy byl ve funkci.[5][6]

15. srpna 2005, u příležitosti 60. výročí konce druhé světové války, Koizumi veřejně prohlásil, že Japonsko bylo velice zarmouceno utrpením, které tehdy způsobilo, a přísahal, že Japonsko nikdy nevstoupí znovu na „cestu k válce“. Nicméně Koizumi byl kritizován za akce, které údajně byly v rozporu s tímto vyjádřením smutku (např. návštěvy chrámu v Jasukuni) a které vyústily ve zhoršení vztahů s Čínou a Jižní Koreou.

Koizumi dává autogramy na Sea Islandu, v Georgii, těsně po příletu na summit G8 roku 2004

Zpočátku byl Koizumi v určitých otázkách ve svém funkčním období velmi populárním lídrem, díky své přímočaré povaze a pestré minulosti. Mezi jeho přezdívky patřilo například přízvisko „Lví srdce“ (díky jeho účesu a dravému duchu). Během jeho funkčního období bylo celkem běžné pro japonskou veřejnost, že ho nazývala „Džun-čan", což je zdrobnělina jeho jména. V červnu 2001 se mohl těšit z průzkumu, podle kterého 85 % Japonců schvaluje jeho politiku a pouze 7 % s ní nesouhlasí.[7]

V lednu 2002 vyhodil svoji oblíbenou, ale poněkud nespolehlivou ministryni zahraničních věcí Makiko Tanakaovou a nahradil ji Joriko Kawagučiovou. Koncem dubna, po ekonomickém propadu a sérii skandálů v LDP, Koizumiho popularita klesla asi o 40 procentních bodů od doby jeho nástupu do postu předsedy vlády.[8]

Koizumi byl znovuzvolen v roce 2003 a jeho popularita zase narostla, jelikož ekonomika se zotavila. Jeho návrh na snížení důchodových příplatků jako krok k finanční reformě se nicméně ukázal jako velmi nepopulární. Ani jeho návštěva v Severní Koreji za účelem vyřešit krizi ohledně unesených Japonců mu popularitu příliš nezvedla, jelikož se mu návrat zajatců do Japonska nepodařilo zajistit. V důsledku toho se spokojenost s jeho vládou v nadcházejících volbách roku 2004 do horní komory parlamentu ukázala být jen o něco málo větší než spokojenost Japonců s prací opoziční Demokratické strany Japonska (DPJ).

Roku 2005 horní komora parlamentu odmítla sporný zákon o privatizaci pošty. Koizumi už předem oznámil, že nechá rozpustit dolní komoru a vypsat tak nové volby, jestli zákon neprojde. Demokratická strana, ačkoli navenek podporovala privatizaci, z taktických důvodů tedy hlasovala proti ní. Jedenapadesát členů jeho vlastní Liberálně demokratické strany také hlasovalo proti nebo se hlasování zdrželo.

8. dubna 2005 Koizumi, jak slíbil, rozpustil dolní komoru, tedy poslaneckou sněmovnu, a vyhlásil předčasné volby. Rovněž vyloučil rebelující členy strany, kteří nepodpořili jeho zákon. Šance LDP na úspěch byly zpočátku velmi nejisté; Koizumův koaliční partner ve vládě dokonce prohlásil, že by rád vytvořil koalici s Demokratickou stranou Japonska, pakliže by tím získala většinu v Poslanecké sněmovně.[9]

Koizumiho popularita však vzrostla asi o 20 procentních bodů poté, co vyloučil rebelující členy LDP, a průzkumy ukázaly, že postup vlády schvaluje 51% až 59% Japonců. Mezi voliči byly předčasné volby chápány vlastně jako referendum o tom, jestli má, nebo nemá být provedena reforma, resp. privatizace, přičemž DPJ byla chápána jako hlavní odpůrce a Koizumiho LDP jako zastánce.

Volby v září 2005 byly největším vítězstvím Liberálně demokratické strany od roku 1986 a Koizumiho strana tak získala obrovskou převahu v poslanecké sněmovně a byla tak schopná přehlasovat veto horní komory parlamentu. Na následujících zasedáních parlamentu za Koizumiho vlády, LDP schválila 82 z 91 svých předložených zákonů, včetně poštovní reformy.

Koizumi oznámil, že odstoupí z funkce v roce 2006, podle pravidel LDP, a osobně si nezvolí žádného nástupce, jak to dělávali mnozí japonští premiéři v minulosti. 20. září 2006 byl Šinzó Abe zvolen jako Koizumiho nástupce v pozici předsedy LDP. Abe pak nahradil Koizumiho ve funkci předsedy vlády 26. září 2006.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Džuničiró Koizumi na Wikimedia Commons
• Osoba Džuničiró Koizumi ve Wikicitátech
• (anglicky) Proslovy a názory Džuničiróa Koizumiho
• (anglicky) Profil premiéra Koizumiho
• (anglicky) oficiální stránka chrámu Jasukuni